ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.4736.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 4736/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně ROKOSPOL a.s. , se sídlem v Praze-Novém Městě, Krakovská 1346/15, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25521446, zastoupené JUDr. Aloisem Coufalíkem, advokátem se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, proti žalované DITES spol. s r.o. , se sídlem v Teplicích, Čs. legií 740/15, PSČ 415 01, identifikační číslo osoby 00672432, zastoupené JUDr. Pavlem Pajdlou, advokátem se sídlem v Teplicích, Štúrova 657/11, o žalobě na uložení povinnosti ze smlouvy o dílo, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 68 Cm 182/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. června 2010, č. j. 4 Cmo 310/2009-145, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 31. srpna 2009, č. j. 68 Cm 182/2005-119, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované provést řádnou montáž a oživení technologického zařízení dodaného žalovanou žalobkyni podle smlouvy o dílo číslo 0410136 ze dne 22. října 2004 a podle smlouvy o dílo číslo 0501013 ze dne 21. ledna 2005 a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu v obou výrocích) lze dovodit, že jím dovolatelka brojí ve skutečnosti proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatelka nevymezuje žádnou otázku, pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé při splnění kritérií uvedených v §237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř., podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešen nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Zpochybňuje-li dovolatelka „závěry odvolacího soudu (ale i soudu prvního stupně) ohledně posouzení dohodnutého díla, jeho kvantitativního a kvalitativního vymezení, a splnění“, dovolací soud neshledal, že by odvolací soud řešil otázku provedení díla (§554 odst. 1 obchodního zákoníku – dále též jen „obch. zák.“) a rozsahu sjednaného díla (§536 odst. 2 obch. zák.) v rozporu se soudní judikaturou. Své úvahy v těchto otázkách opřel odvolací soud o smluvní ujednání účastníků a jejich chování při předání díla a vyvodil z nich i správné právní závěry. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že si nesprávně vyložil povinnosti zhotovitelky (žalované) při provádění díla, neargumentuje odkazy na znění smluv o dílo, nýbrž pouze tím, jaké úkony si povaha předmětného technologického zařízení vyžaduje, a zcela pomíjí skutková zjištění odvolacího soudu o nedostatečné součinnosti objednatelky (žalobkyně) při uvedení zařízení do provozu, k níž se ve smlouvě o dílo (č. 0410136) zavázala.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohou založit ani bezpředmětné námitky dovolatelky o nedostatečném oprávnění osoby přejímající dílo podle smlouvy o dílo (č. 0501013), neboť podle skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení, jímž je dovolací soud vázán, tato smlouva vůbec neobsahovala ujednání o povinnostech, jejichž splnění se žalobou po zhotovitelce domáhá.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalované podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu