ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.568.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 568/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně ŠkoFIN s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Pekařská 6, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 45805369, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, proti žalované L. S. , zastoupené JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Stodolní 741/15, o 113 569,62 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 251/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2009, č. j. 21 Co 48/2009-165, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 343 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Jiřího Voršilky.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil (v pořadí druhý ve věci) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. září 2008, č. j. 11 C 251/2005-151, ve vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 113 569,62 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a změnil ho ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.), není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009 – dále též jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (soud prvního stupně rozhodl oběma rozsudky – prvním rozsudkem ve věci ze dne 29. března 2006, č. j. 11 C 251/2005-65, který Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. května 2007, č. j. 21 Co 539/2006-98, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a shora označeným druhým rozsudkem ve věci stejně – žalobě vyhověl). Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu) lze dovodit, že jím dovolatelka ve skutečnosti brojí proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (které bylo zrušeno ke dni 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Nejvyšší soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, neboť neshledal, že by odvolací soud řešil otázku nároku leasingové pronajímatelky (žalobkyně) na majetkové vypořádání dle uzavřené leasingové smlouvy v rozporu s hmotným právem, resp. že by zde existovala jiná okolnost, pro kterou by mohlo být napadené rozhodnutí považováno za zásadně právně významné.
Právní závěry odvolacího soudu jsou souladné s názorem, vyjádřeným v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, uveřejněném pod číslem 24/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, k některým otázkám předčasného zániku závazků z leasingových smluv v případě finančního leasingu, uveřejněném pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jimiž Nejvyšší soud sjednotil rozpornou judikaturu v řešených otázkách a v nichž se též odchýlil od názorů vyjádřených ve svém rozsudku ze dne 30. října 2000, sp. zn. 29 Cdo 1424/2000 a v usnesení ze dne 15. listopadu 2005, sp. zn. 32 Odo 1089/2004, na něž dovolatelka v dovolání odkazuje. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, resp. s dobrými mravy, pokud podle smlouvy nese leasingový nájemce riziko poškození, zničení, ztráty či odcizení předmětu leasingu (srov. například rozsudek ze dne 28. května 2008, sp. zn. 32 Odo 1127/2006, rozsudek ze dne 21. dubna 2009, sp. zn. 33 Odo 1200/2006, či rozsudek ze dne 15. března 2006, sp. zn. 32 Odo 579/2004). Kromě toho je třeba zdůraznit, že v dané věci odvolací soud (ani soud prvního stupně) nedospěl ke skutkovému zjištění, že předmětné vozidlo bylo odcizeno.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 6 652,50 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 1 390,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. května 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu