ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.64.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 64/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně CORSAIR (Luxembourg) N°11 S.A. , se sídlem 2, Boulevard Konrad Adenauer, L - 1115 Luxembourg, Lucemburské velkovévodství, reg. č. B90447, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, proti žalovaným 1) E. P. , a 2) R. P. , zastoupeným JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, 3) P.G. , 4) A. S. , a 5) V. S. , o zaplacení částky 678.714,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 192/2002, o dovolání prvního žalovaného a druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. července 2010, č. j. 20 Co 69/2007-447, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. První žalovaný a druhá žalovaná jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Dovolání prvního žalovaného a druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze označenému v záhlaví (jenž je v pořadí třetím, když předchozí rozsudek odvolacího soudu byl k dovolání prvního žalovaného a druhé žalované ve výroku ve věci samé částečně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2010, sp. zn. 23 Cdo 5062/2007, a věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení), kterým byl co do částky 573.136,- Kč a 17,5% úroku z prodlení z této částky od 1. ledna 1997 do zaplacení potvrzen rozsudek ze dne 22. května 2006, č. j. 5 C 192/2002-284, jímž Okresní soud v Kutné Hoře uložil všem žalovaným zaplatit žalobci částku 678.714,40 Kč s 17,5% úrokem z prodlení od 1. ledna 1997 do zaplacení, náklady řízení a svědečné s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných (výrok I.), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. - V.), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného k 31. prosinci 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelé v dovolání označili, případně jejichž řešení zpochybnili.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatelé nevymezují žádnou takovou otázku, pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé při splnění kritérií uvedených v §237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř.
Dovolateli zpochybněný právní závěr, který odvolací soud učinil při posouzení platnosti úvěrové smlouvy, žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá. Závěr odvolacího soudu není rozporný s judikaturou dovolacího soudu a výklad (z pohledu dovolatelů) sporných výrazů smlouvy, jak jej provedl odvolací soud, plně respektuje zásady výkladu právních úkonů určené ustanovením §20 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku (dále též jen „hospodářský zákoník“ nebo „hosp. zák.“), ve znění účinném do 31. října 1990, a formulované např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012, sp. zn. 32 Cdo 3385/2010 (veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách) či v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, v němž Ústavní soud uzavřel, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, při níž obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím. Dovolatelé se mýlí, dovozují-li z označení formulářové smlouvy jako smlouvy o půjčce, označení dovolatelů jako občanů či odkazu na ustanovení občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) v textu smlouvy, že smlouva je nesrozumitelná a neurčitá, a proto neplatná podle ustanovení „§37 obč. zák.“ Dospěl-li totiž odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (jehož správnost nezpochybňují ani dovolatelé, naopak je v souladu s jejich konstantním tvrzením po celé řízení), podle něhož smlouvu uzavřeli jako podnikatelé, navíc pro podnikatelské účely, k závěru, že uzavřená smlouva je úvěrovou smlouvou podle ustanovení §382a hosp. zák., je tento jeho závěr zcela v souladu se závěry předchozího zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2010, sp. zn. 23 Cdo 5062/2007 (in www.nsoud.cz), v němž dovolací soud uzavřel, že pro správné právní posouzení oprávněnosti žalobou uplatněného nároku je nutné učinit jednoznačný závěr o tom, zda strany uzavíraly předmětnou smlouvu jako podnikatelé při jejich podnikatelské činnosti, či nikoli a na základě toho určit právní režim uzavřené smlouvy, když právní vztahy při uskutečňování podnikatelské činnosti mezi podnikateli a československými právnickými osobami, jakož i mezi podnikateli navzájem upravoval v době uzavření předmětné smlouvy o půjčce (2. května 1990) výlučně hospodářský zákoník; občanský zákoník upravoval majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem, jakož i vztahy vyplývající z práva na ochranu osob, pokud tyto občanskoprávní vztahy neupravovaly jiné zákony. Občanský ani hospodářský zákoník neumožňovaly účastníkům právních vztahů volbu zákona, jímž se mají jejich vzájemné vztahy řídit, jak to umožňuje obchodní zákoník v ustanovení §262. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že dovolatelé uzavřeli předmětnou smlouvu jako podnikatelé při jejich podnikatelské činnosti, posuzoval ji správně podle hospodářského zákoníku, který neupravoval smlouvu o půjčce, nýbrž pouze smlouvu o úvěru. Od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani nyní, přičemž dovolatelé právní závěr, že smlouvu uzavřeli jako podnikatelé, nezpochybnili.
Výhrada, kterou dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že se odvolací soud nezabýval jejich námitkou promlčení nároku ve dvouleté promlčecí době, je zjevně bezdůvodná, neboť dospěl-li odvolací soud k právnímu závěru, že jde o plnění ze smlouvy, nemohlo se jednat o bezdůvodné obohacení dovolatelů, jak ostatně v odůvodnění uvedl.
Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a proti výrokům o nákladech řízení není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání prvního žalovaného a druhé žalované bylo odmítnuto a vznikla jim tak povinnost nahradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátkou v částce 10.300,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a celkem činí 10.300,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. října 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu