ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.643.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 643/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Matco, s.r.o. , se sídlem v Praze 1-Malé Straně, Letenská 121/8, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 26 42 50 33, zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem Brně, Kotlářská 51a, proti žalovanému M. Ch. , zastoupenému Miroslavou Horáčkovou, vymáhající úřednicí Okresního soudu v Ústí nad Orlicí jako opatrovnicí, o zaplacení částky 12.951,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 105 EC 57/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. prosince 2010, č. j. 38 Co 172/2010-100, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. prosince 2010, č. j. 38 Co 172/2010-100, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. května 2010, č. j. 105 EC 57/2009-54, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 27. května 2010, č. j. 105 EC 57/2009-54, Okresní soud v Ústí nad Orlicí zastavil řízení (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný je občanem České republiky, podle tvrzení jeho matky se zdržuje ve Velké Británii na blíže neznámém místě a šetřením nebyly zjištěny žádné informace o pobytu v České republice. Dovodil, že ve věci je nutno postupovat podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení“), a to oddílu 4, článku 15 odst. 1 písm. b) a článku 16 odst. 2, když předmětem sporu je závazek ze spotřebitelské smlouvy - smlouvy o úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností GE Capital Multiservis, a. s., a žalovaným na zakoupení televizoru. Podle těchto ustanovení nařízení může smluvní partner podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudu členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště, tedy u soudu ve Velké Británii.
Vzhledem k tomu, že nedostatek pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, soud prvního stupně s odkazem na ustanovení §104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) řízení zastavil.
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobkyně usnesením označeným v záhlaví potvrdil usnesení soudu prvního stupně, když shodně s ním dospěl k závěru, že není splněna podmínka řízení, a to pravomoc českých soudů k projednání věci.
Odvolací soud doplnil dokazování výpovědí M. Š., matky žalovaného, z níž zjistil, že žalovaný odjel někdy v roce 2006 do Velké Británie pracovat a ví o něm pouze to, že je v pořádku. Z výpovědi svědkyně V. P., matky syna žalovaného, zjistil, že je jí známo, že žalovaný pracuje a bydlí na neznámé adrese v Manchesteru ve Velké Británii, nebydlí zde na jednom místě a stále se stěhuje.
Z výpovědí svědkyň měl odvolací soud za prokázané, že žalovaný bydlí v Manchesteru ve Velké Británii. Rozhodnutí soudu prvního stupně proto potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., tvrdíc, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka namítá, že s ohledem na zásadu perpetuatio fori měl odvolací soud při posouzení mezinárodní i místní příslušnosti soudu zohlednit pouze okolnosti existující k okamžiku zahájení řízení, tj. k podání žaloby. Skutečnost, že se soudům obou stupňů nepodařilo zjistit bydliště žalovaného, podle jejího názoru bez dalšího neznamená, že se jeho bydliště nachází v cizině. Přitom nebylo ani postaveno najisto, že žalovaný skutečně žije ve Velké Británii v Manchesteru, když z výpovědí svědkyň v podstatě vyplynulo, že nevědí, kde se žalovaný zdržuje. S ohledem na to, že ustanovení článku 16 nařízení upravuje nejen příslušnost mezinárodní, ale i místní, nelze mezinárodní nepříslušnost vyslovit pouze na základě zjištění, že žalovaný snad bydlí „někde“ ve Velké Británii bez zjištění jeho konkrétního bydliště.
Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že bylo povinností soudu nejprve doručit žalobu žalovanému a umožnit mu založit příslušnost soudu postupem podle ustanovení článku 24 nařízení. V této souvislosti poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Nd 336/2007, uveřejněné pod číslem 14/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jde o usnesení ze dne 23. září 2008).
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Námitky dovolatelky jsou z obsahového hlediska kritikou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, jíž je vyhrazen dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a z obsahu spisu vyplývá, že spor je veden o zaplacení dluhu ze smlouvy o revolvingovém úvěru a o vydání úvěrové karty (tedy nikoliv ze smlouvy o úvěru poskytnutého na zakoupení televizoru, jak uvedl soud prvního stupně), jejíž součástí jsou obchodní podmínky. V části B bodu 1.8 obchodních podmínek je obsažena dohoda smluvních stran, že veškeré spory vzešlé ze smlouvy, jakož i spory o výklad smlouvy a obchodních podmínek „budou řešeny u obecného soudu věřitele určeného dle jeho sídla“. Mezi stranami tedy byla pro spory ze smlouvy sjednána prorogační doložka ve prospěch obecného soudu věřitelky, jíž byla při uzavření smlouvy GE Money Multiservis, a. s., se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1a.
Podle článku 15 odst. 1 (oddílu 4 o příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv) nařízení ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 4 a čl. 5 bod 5), a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, na jehož území má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.
Podle článku 16 odst. 2 nařízení smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště.
Z článku 17 odst. 3 (oddílu 4) nařízení vyplývá, že od ustanovení tohoto oddílu (tj. oddílu 4) je možné se odchýlit pouze dohodou uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná.
Článek 23 odst. 1 písm. a) [oddílu 7, v němž jsou upravena ujednání o příslušnosti] nařízení určuje, že dohodnou-li se strany, z nichž alespoň jedna má bydliště na území členského státu, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy tohoto členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Taková dohoda o příslušnosti musí být uzavřena písemně nebo ústně s písemným potvrzením.
Z článku 15 odst. 1 písm. a) a b) nařízení je zřejmé, že toto ustanovení dopadá výlučně jen na ty spotřebitelské smlouvy, jde-li o koupi movitých věcí na splátky a jde-li o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí. Pod písmeno b) tak lze podřadit pouze ty smlouvy o úvěru, jež jsou účelově vázané, nikoli půjčky a úvěry poskytnuté bez uvedení účelu (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 2935 s.). Úvěr poskytnutý žalovanému na základě smlouvy o revolvingovém úvěru a o vydání úvěrové karty tak nelze podřadit pod písmeno b), když jeho účel nebyl určen. Příslušnost soudu k projednání nároku ze smlouvy uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným by však mohla být založená podle písmene c) odst. 1 článku 15, když právní předchůdkyně žalobkyně provozuje (v době uzavření smlouvy provozovala) podnikatelskou činnost v členském státě, na jehož území má žalovaný bydliště (rozuměj v době uzavření smlouvy).
V projednávané věci však odvolací soud - i soud prvního stupně - pominul, že obchodní podmínky ke smlouvě obsahují v části B bodě 1.8 ujednání o příslušnosti, podle níž je k řešení sporů ze smlouvy příslušný obecný soud věřitelky, která smlouvu uzavřela, určený podle jejího sídla. Toto ujednání je významné s ohledem na článek 17 odst. 3 a článek 23 odst. 1 písm. a) nařízení, podle nichž může být ve sporech ze spotřebitelských smluv podle článku 15 odst. 1 nařízení založena mezinárodní příslušnost soudu dohodou smluvních stran.
Poněvadž odvolací soud se ujednáním o příslušnosti obsaženým v obchodních podmínkách ke smlouvě nezabýval, je jeho právní posouzení mezinárodní příslušnosti českých soudů k projednání věci neúplné a tím i nesprávné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu a spolu s ním i rozhodnutí soudu prvního stupně ze stejných důvodů podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby se zabýval platností ujednání o příslušnosti, tedy i tím, zda bylo uzavřeno za splnění předpokladů stanovených v článku 17 odst. 3 a v článku 23 odst. 1 písm. a) nařízení, tj. především, zda v době uzavření smlouvy měl žalovaný bydliště v České republice, a zkoumal, zda zakládá mezinárodní příslušnost (pravomoc) českých soudů a - s ohledem na jeho znění - také místní příslušnost konkrétního soudu. V té souvislosti nepřehlédne závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 50/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v usnesení Městského soudu v Praze uveřejněném pod číslem 56/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (i odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů v dalším řízení rovněž nepřehlédnou, že podle závěru Ústavního soudu vysloveného v nálezu ze dne 16. prosince 2010, sp. zn. I. ÚS 1769/10 (který je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), byl-li účastníku neznámého pobytu ustanoven opatrovník z řad zaměstnanců soudu, není tento postup ústavně konformní a je nutno jej pokládat za postup porušující článek 36 odst. 1 a článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu