ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.75.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 75/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně GOSC Group, spol.s.r.o. , se sídlem v Praze - Novém Městě, Sokolská 1802/32, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 25278240, zastoupené Mgr. Zdeňkem Šromem, advokátem se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Staré náměstí č.p. 51, proti žalované R U C H spol. s r.o. , se sídlem v Liberci, Dr. M. Horákové 12/82, PSČ 460 07, identifikační číslo osoby 41327268, zastoupené Mgr. Davidem Rolným, advokátem se sídlem v Liberci, Chrastavská 273/30, o 365 211,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci pod sp. zn. 37 Cm 145/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2010, č. j. 4 Cmo 307/2009-386, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17 724 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce Mgr. Zdeňka Šroma.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou po žalované vrácení zaplacené zálohy ve výši 9 000 Kč a dále náhrady škody v celkové výši 455 229,90 Kč (z toho náhrady skutečné škody ve výši 191 473,90 Kč a ušlého zisku ve výši 263 756 Kč), která jí podle žalobních tvrzení měla vzniknout v souvislosti s porušením ústně uzavřené smlouvy o dílo ze strany žalované.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 10. listopadu 2005, č. j. 37 Cm 145/2003-120, vyhověl žalobě v rozsahu částky 365 211,90 Kč s příslušenstvím, představující nárok na vrácení zaplacené zálohy, na úhradu plné výše skutečné škody a části ušlého zisku. Ve zbytku ušlého zisku ve výši 99 018 Kč s příslušenstvím zamítl žalobu a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. ledna 2007, č. j. 4 Cmo 66/2006-149, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé (a v souvisejících výrocích o nákladech řízení) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud mu vytkl, že nedostál své poučovací povinnosti podle §118a odst. 3 a §119a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), že se dostatečně nezabýval otázkou upozorňovací povinnosti zhotovitele na nevhodnost pokynů objednatele, že nedostatečně posoudil předpoklady odpovědnosti za škodu a nevěnoval pozornost prevenční povinnosti a otázce možné předvídatelnosti škody dle §379 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) ze dne 13. srpna 2009, č. j. 37 Cm 145/2003-331, uložil žalované zaplatit žalobkyni částky 9 000 Kč s příslušenstvím a 155 014 Kč s příslušenstvím (výroky I. a II.) a zamítl žalobu v rozsahu částky 201 197,90 Kč s příslušenstvím (výrok III.). Dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastnicemi navzájem (výrok IV.), uložil žalované zaplatit náklady řízení České republice (výrok V.) a rozhodl o vrácení zálohy na náklady znaleckého posudku žalobkyni (výrok VI.).
Soud prvního stupně, poté, co doplnil dokazování o znalecký posudek, revizní znalecký posudek z oboru tiskařství a výslechy znalce a svědků, vyšel ze zjištění, že mezi účastnicemi byla platně uzavřena smlouva o dílo podle §536 a násl. obch. zák., v níž se žalovaná zavázala zhotovit pro žalobkyni vazbu 3 000 kusů katalogů CAVALLO (dále též jen „dílo“). Dodané dílo vykazovalo vady spočívající ve vypadávání jednotlivých listů z vazby, které žalobkyně u žalované reklamovala s tím, že s ohledem na neopravitelnost díla požadovala dodání náhradního plnění s upozorněním, že v případě nevyhovění tomuto požadavku v určené lhůtě od smlouvy odstoupí. Soud prvního stupně přisvědčil žalobkyni, že žalovaná provedla vazbu katalogů vadně v celém rozsahu dodávky, přičemž jejich opravu nebylo možné provést jinak než jejich opětovným vytištěním a novým provedením vazby. Za situace, kdy žalovaná existenci vad odmítla, došlo marným uplynutím lhůty poskytnuté žalobkyní k náhradnímu plnění v souladu s §344 obch. zák. k účinnému a platnému odstoupení žalobkyně od smlouvy. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná porušila svou povinnost ze závazkového vztahu, a proto ji stíhá ve smyslu §373 a násl. obch. zák. povinnost nahradit škodu žalobkyni. Vedle nároku na vrácení zaplacené zálohy ve výši 9 000 Kč posoudil jako oprávněný její nárok na náhradu skutečné škody ve výši 155 014 Kč, když tato částka představuje obvyklé náklady na znovuvytištění katalogů v daném místě a čase v provozních podmínkách žalobkyně, a zamítl žalobu ve zbytku žalobkyní požadované a vyčíslené skutečné škody ve výši 36 459,90 Kč, jakož i její nárok na náhradu ušlého zisku vzhledem k nedostatku příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodní událostí a ušlým ziskem.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku ve věci samé tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 127 287,45 Kč s 2% úrokem z prodlení z této částky od 28. srpna 2003 do zaplacení, a potvrdil ho ve zbytku zamítavého výroku. Dále ho změnil ve výroku o nákladech řízení mezi účastnicemi navzájem (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který doplnil na základě opakování dokazování některými listinami, jimiž nebylo dle jeho názoru zjištěno vše, co mohlo být objasněno, resp. je hodnotil částečně odlišně než učinil soud prvního stupně. S ohledem na napadenou část rozsudku soustředil svou přezkumnou činnost na zodpovězení otázky, zda je skutečnou škodou (vedle již pravomocně přiznané částky 155 014 Kč) i částka 36 459,90 Kč, a dále zda žalobkyni v souvislosti s nerealizovanou zakázkou pro německého zákazníka U. A. ušel zisk ve výši 164 738 Kč, jehož náhrady se původně domáhala v celkové výši 263 756 Kč, z níž již soud pravomocně zamítl nárok na 99 018 Kč, který se týkal zakázek pro společnosti LORI CZ s.r.o. a ISOLINE EU s.r.o.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že vadným provedením celého rozsahu díla žalovaná porušila platně uzavřenou smlouvu o dílo podstatným způsobem, přičemž marným uplynutím lhůty poskytnuté žalované k náhradnímu plnění žalobkyně platně od smlouvy odstoupila, v důsledku tohoto odstoupení zanikla všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy a vzájemně poskytnutá plnění bylo nutné vypořádat. Dalším důsledkem porušení povinností žalovanou je nárok žalobkyně na náhradu škody, když podle názoru odvolacího soudu je nutné za skutečnou škodu považovat opětovný tisk a vazbu díla, a to v celém původním nákladu, jelikož vadně provedené dílo se stalo neupotřebitelným. Odvolací soud se ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně potud, že v souzené věci byly zákonné předpoklady odpovědnosti žalované za škodu prokázány a že skutečná škoda představuje náklady na znovuvytištění katalogů, kterou jsou obvyklé v daném místě, čase a odpovídající provozním podmínkám žalobkyně. Z opakovaného dokazování odvolací soud zjistil, že soudní znalec ve své kalkulaci nezahrnul do celkových obvyklých nákladů náklady předtiskové přípravy, které vyčíslil částkou 20 400 Kč. Tyto náklady podle názoru odvolacího soudu ovšem do celkových nákladů patří, neboť žalobkyně je musela opakovaně vynaložit. Proto (nad rámec již přiznaných 155 014 Kč) shledal důvodným i nárok žalobkyně na zaplacení této částky.
Odvolací soud, popisuje časový sled událostí u zakázky U. A., zaujal jiný právní názor než soud prvního stupně ohledně nároku žalobkyně na náhradu ušlého zisku. Vyšel ze zjištění, že dne 13. června 2002 zaslala žalobkyně svému německému zákazníkovi cenovou nabídku na tiskovou zakázku, který ji akceptoval dne 14. června 2002 s požadavkem její realizace do 28. června 2002. Dopisem ze dne 15. června 2002 žalobkyně požádala o posunutí termínu realizace zakázky, na což německý zákazník nepřistoupil, což jí sdělil dopisem ze dne 18. června 2002, v němž rovněž odvolal svou objednávku. Podle odvolacího soudu nelze žalobkyni vytýkat, že vadu díla reklamovala u žalované až dopisem ze dne 29. května 2002, a to přesto, že o vadnosti díla věděla z ústního sdělení již týden před doručením písemné reklamace, k čemuž došlo dne 27. května 2002. Je tomu tak proto, že teprve z písemné reklamace byl zřejmý rozsah namítané vadnosti, zvolený reklamační nárok a požadavek na náhradní bezvadnou dodávku do 6. června 2002. Tuto lhůtu také žalobkyně stanovila žalované k náhradnímu plnění pod hrozbou odstoupení od smlouvy, na což žalovaná reagovala zamítavě dopisem ze dne 3. června 2002, který byl doručen žalobkyni dne 5. června 2002. Započala-li proto žalobkyně následující den s náhradní výrobou katalogů, kterou, včetně vazby, prováděla osoba odlišná od žalované, ukončila dne 28. června 2002, je podle odvolacího soudu zřejmé, že zakázku německého partnera v jím požadovaném termínu splnit nemohla.
Odvolací soud, vycházeje z obvyklé lhůty 19,5 dnů na výrobu nových katalogů a skutečné lhůty 22 dnů, za niž žalobkyně náhradní katalogy zhotovila, uzavřel, že na straně žalobkyně nedošlo v souvislosti s nemožností realizovat předmětnou zakázku k očekávanému zvětšení jejich majetkových hodnot a že příčinná souvislost mezi ušlým ziskem z nerealizované zakázky a porušením smluvní povinnosti žalované je dána. Za situace, kdy se v dané době pro předmětný katalog a použitou technologii pohyboval obvyklý zisk v rozmezí 8 až 13 %, stanovil výši ušlého zisku žalobkyně ve středu tohoto rozmezí, tj. ve výši 10,5 % z ceny zakázky, čemuž odpovídá částka 86 487,45 Kč, na niž přiznal žalobkyni nárok.
Rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (včetně souvisejících výroků o nákladech řízení) napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost (dovolatelka ho nesprávně zaměňuje s pojmem důvodnost) opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolatelka, ztotožňujíc se s posouzením věci ze strany soudu prvního stupně, odvolacímu soudu vytýká, že právně pochybil, považoval-li za skutečnou škodu žalobkyně i náklady vynaložené na předtiskovou přípravu a přiznal-li jí rovněž nárok na náhradu ušlého zisku z neuskutečněné zakázky pro německého podnikatele U. A. Dovolatelka neshledává žádný důvod k tomu, aby soud o ušlém zisku z nerealizované zakázky pro uvedeného německého zákazníka rozhodl jinak než o ušlém zisku z neuskutečněných v podstatě totožných zakázek pro společnosti LORI CZ s.r.o. a ISOLINE EU s.r.o., kdy byla žaloba pravomocně zamítnuta.
Dovolatelka zastává a obhajuje názor o absenci příčinné souvislosti mezi škodou tvrzenou žalobkyní a údajnou škodní událostí. Poukazuje na to, že již 21. května 2002, tedy týden před doručením písemné reklamace od společnosti CAPPA 2, s.r.o. (dále též jen „CAPPA“), byla žalobkyně srozuměna s nutností opakovaného vytištění nových katalogů CAVALLO ve své tiskárně. Tuto skutečnost podle jejího vyjádření potvrzují jak dopisy žalobkyně z téhož data, jimiž odmítla zakázky pro firmy ISOLINE EU s.r.o. a LORI CZ s.r.o. z důvodu předělání časově náročné zakázky, kterou je v kontextu s dalšími skutkovými tvrzeními žalobkyně třeba rozumět vytištění katalogů CAVALLO, tak i výpověď jednatelky společnosti CAPPA o tom, že katalogy ústně reklamovala u žalobkyně ihned druhý den po jejich dovezení do sídla společnosti CAPPA a že žalobkyně ihned následující den odvezla celý vytištěný náklad do své tiskárny. Dovodil-li proto soud prvního stupně, že žalobkyně již od 21. května 2002 měla jasnou představu o nutnosti opětovného vytištění katalogů CAVALLO, je tento jeho závěr správný a doručení písemné reklamace je třeba považovat jen za formální stvrzení již faktického stavu.
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že se zcela opomněl zabývat otázkou, zda v situaci, kdy byla žalobkyně srozuměna s nutností opětovného tištění předmětných katalogů, bylo v jejich kapacitních možnostech nabízet své služby dalším subjektům. Podle přesvědčení dovolatelky nikoliv, což potvrzuje i skutečnost, že již před U. A. žalobkyně odmítla dvě další zakázky od výše uvedených firem. Podle dovolatelky by úvaha o příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou ze zakázky pro U. A. a údajnou škodní událostí přicházela v úvahu v situaci, pokud by žalobkyně z důvodu nového tisku katalogů musela vypovědět již existující smluvní vztah. Vzhledem k tomu, že mezi žalobkyní a U. A. smlouva nevznikla, není možné po dovolatelce spravedlivě požadovat ušlý zisk a nejde ani o škodu, kterou mohla dovolatelka předvídat.
Podle dovolatelky odvolací soud rovněž postupoval nesprávně, jestliže v situaci, kdy se soud prvního stupně otázkou obvyklosti marže, kterou žalobkyně uváděla ve výši 20 % z ceny zakázek, s ohledem na jiný právní názor na posuzovanou věc nezabýval, rozhodl v tomto směru dokazování doplnit. V této souvislosti pak pochybil i tím, že oslovil Ing. P., který jakožto znalec v oboru tiskařství není kompetentní se k otázce obvyklosti marže odborně vyjádřit. Odvolací soud však přesto z jeho stanoviska vycházel a stanovil výši ušlého zisku ve středu rozmezí uvedeného znalcem, ačkoli jím uváděné marže lze vztáhnout k náročné zakázce jako je tisk katalogů, a nikoli k zakázce pro U. A., kterou dovolatelka označuje za jednodušší.
V závěru dovolání dovolatelka namítá vadnost napadeného rozsudku, kterou spatřuje „dílem v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, dílem v nesprávných právních závěrech z důkazů známých vyvozených“. Proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně reaguje na jednotlivé dovolací námitky, které označuje za účelové. Podle jejího názoru odvolací soud dospěl ke správným skutkovým zjištěním a věc i správně právně posoudil, považoval-li za škodu i náklady vynaložené na předtiskovou přípravu a dovodil-li existenci příčinné souvislosti mezi jejím ušlým ziskem z nerealizované zakázky a porušením smluvní povinnosti ze strany žalované. Proto navrhuje, aby dovolací soud zamítl dovolání s tím, že jí přizná náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé, není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Dovolatelka výslovně v dovolání neuvedla, ze kterých dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu napadá. Z obsahu dovolání je však zřejmé, že kritice podrobuje právní posouzení předpokladů odpovědnosti za škodu a skutková zjištění, na nichž odvolací soud své právní závěry založil. Nesprávné právní posouzení věci však dovolatelka spatřuje nikoli v tom, že ze správných skutkových zjištění dovodil odvolací soud nesprávné právní závěry, nýbrž v tom, že měl své právní posouzení věci založit na jiném skutkovém základě, než ze kterého vyšel. Tímto zpochybňováním skutkového základu věci tak dovolatelka ve skutečnosti uplatňuje pouze dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož lze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a) podat dovolání také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za svá) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Existence dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř. se prověřuje na základě obsahu spisu. Skutečnosti, které v řízení před soudy nižších stupňů nebyly uplatněny ani jinak nevyšly v řízení najevo (a z obsahu spisu proto nejsou seznatelné), oporou pro závěr, že soudy zjistily skutkový stav věci nesprávně, být nemohou (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 1268).
V posuzované věci dovolací soud žádné pochybení odvolacího soudu v postupu podle §132 o. s. ř. neshledává. Kritiku správnosti právních závěrů odvolacího soudu staví dovolatelka na odlišném skutkovém základě, než ze kterého vyšel odvolací soud, a rovněž na jiném hodnocení provedených důkazů, než jak je provedl odvolací soud, aniž však konkrétně vymezuje, která skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování a v čem se odvolací soud při hodnocení důkazů dopustil logického rozporu. K naplnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř. však nepostačuje, přednese-li dovolatelka v dovolání vlastní skutkovou verzi s obecnou výtkou, že odvolací soud nedostatečně zjistil skutkový stav a že měl dospět ke skutkovým zjištěním předestřeným dovolatelkou v dovolání.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud svá skutková zjištění založil jednak na důkazech provedených v řízení před soudem prvního stupně a jednak sám některé důkazy zopakoval či doplnil, přičemž zřetelně a srozumitelně vysvětlil a odůvodnil, jak k jednotlivým skutkovým zjištěním dospěl a jak je posoudil po právní stránce. Z pohledu uplatněných dovolacích námitek dovolací soud neshledal žádné pochybení odvolacího soudu v jeho skutkovém zjištění a právním posouzení věci.
Lze proto uzavřít, že se dovolatelce správnost závěru odvolacího soudu o nároku žalobkyně na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech na předtiskovou přípravu a na náhradu ušlého zisku z neuskutečněné zakázky pro německého zákazníka U. A. uplatněným dovolacím důvodem dle §241a odst. 3 o. s. ř. zpochybnit nepodařilo.
Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), anebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalované pro nedůvodnost zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná, a proto je povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 14 470 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 954 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 10. dubna 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu