ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.902.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 902/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně ORIANA Tours spol. s r. o. , se sídlem v Praze 2, Italská 11, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 61 25 05 71, zastoupené Mgr. Alenou Košťálovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, proti žalované SPEED STAR s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Veleslavín, Křenova 7/438, PSČ 162 00, identifikační číslo osoby 25 77 00 98, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, o zaplacení částky 271.094,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 213/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2009, č. j. 12 Cmo 490/2008-127, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. července 2008, č. j. 42 Cm 213/2005-79, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 197.314,50 Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 5. března 2005 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 73.780,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. (první výrok), řízení o odvolání proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně zastavil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti prvnímu a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil smluvní vztah mezi účastníky jako smlouvu o letecké dopravě a tu posuzoval podle mezinárodní úmluvy č. 15/1935 Sb., o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké dopravě (dále jen „Varšavská úmluva“), přestože účastnice učinily nesporným, že uzavřely zasílatelskou smlouvu podle ustanovení §601 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Podle ustanovení §603 odst. 2 obch. zák. zasílatel odpovídá za škodu vzniklou při obstarávání přepravy, ledaže ji nemohl odvrátit při vynaložení odborné péče, nikoliv již za škodu, která vznikla při samotné přepravě zásilky. Tvrdí, že svou povinnost ze zasílatelské smlouvy neporušila, žalobkyni informovala o osobě dopravce (společnosti FEDEX), a dopravci předala zásilku včas, tak aby přeprava proběhla ve smluveném termínu. Nenaložil-li dopravce zásilku k přepravě na sjednanou leteckou linku, jde o překážku, která nastala nezávisle na vůli dovolatelky, a tato skutečnost vylučuje její odpovědnost ve smyslu ustanovení §374 odst. 1 obch. zák.
I kdyby byla v daném právním vztahu sama dopravcem, jak dovodil odvolací soud, není její odpovědnost za škodu dána, neboť žalobkyně ji neupozornila, že jde o mimořádnou zásilku z hlediska její hodnoty a termínu dodání, ani nedeklarovala zvláštní zájem na dodání zásilky a nenabídla příslušný poplatek ve smyslu čl. 22 odst. 1 bodu 2a Varšavské úmluvy. Svým rozhodnutím zajistit náhradní přepravu zásilky u jiné společnosti žalobkyně znemožnila leteckému dopravci dokončit dohodnutou přepravu, přičemž toto rozhodnutí postrádalo význam, neboť se jí nepodařilo zásilku doručit do místa určení dříve, než by tam byla dopravena prostřednictvím dopravce obstaraného dovolatelkou. Tvrdí, že k prodlení s dodáním zásilky ve smyslu čl. 13 Varšavské úmluvy nedošlo a že žalobkyni nevzniklo právo k uplatnění reklamace z pozdního dodání zásilky podle čl. 26 této úmluvy. Termín doručení zásilky byl sjednán na 14. ledna 2005, přičemž k tvrzenému odstoupení od smlouvy došlo téhož dne. Z toho je zřejmé, že i v případě platného odstoupení od smlouvy (které dovolatelka zpochybňuje), bylo odstoupení učiněno předčasně v době, kdy nebyla v prodlení s plněním.
Odvolacímu soudu dovolatelka dále vytýká, že vzal za prokázané tvrzení žalobkyně, že byla 14. ledna 2005 dopravcem informována, že dopraví zásilku na místo určení 16. ledna 2005. Tento skutkový závěr považuje za zcela nepodložený, v rozporu s jinými důkazy.
Podle názoru dovolatelky odvolací soud dospěl i k nesprávnému závěru o samotném nároku na náhradu škody, jakož i výše škody, když žalobkyně neprokázala, že došlo k provedení náhradní přepravy, jejímž zaplacením jí vznikla škoda. Namítá, že odvolací soud vycházel pouze ze žalobkyní nedoložených tvrzení. Výši uplatněné škody považuje za nepřiměřenou, vycházející z částky více než dvojnásobné oproti běžné ceně přepravy na stejné trase. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních §237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně i v té části prvního výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a ve třetím výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení a dovolání proti nim není přípustné, když z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, by mohlo být přípustné za podmínek obsažených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Oproti mínění dovolatelky není dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zakládající přípustnost dovolání na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 26. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 3079/2007 (jež je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách) dovodil, že o nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. V projednávané věci soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalobkyně má právo na náhradu škody, byť na základě rozdílného právního posouzení. Jde proto o potvrzující a nikoliv měnící rozsudek odvolacího soudu.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani neúplné a tím i nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání proti prvnímu výroku rozsudku do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá (obdobně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé připouští právní úprava dovolání pouze ve dvou následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. O tento případ v projednávané věci nejde (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je ve druhém případě [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] dovolání přípustné tehdy, dojde-li dovolací soud (za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.) k závěru, že napadený rozsudek má v potvrzujícím výroku ve věci samé po právní stránce zásadní význam. K takovému závěru však dovolací soud nedospěl.
Dovolatelka otázku zásadního právního významu v dovolání nevymezila. Právní závěr, který odvolací soud učinil při posouzení smlouvy uzavřené mezi účastnicemi, vycházející ze zjištění, že žalovaná potvrdila objednávku žalobkyně na provedení přepravy hudebních nástrojů a dalšího zboží z Prahy do Miami v USA za dohodnutou cenu 708.000,- Kč tak, aby nástroje a zboží bylo doručeno do Miami dne 14. ledna 2005 v ranních hodinách, a že žalovaná vystavila letecký nákladní list č. 023-73395442, žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá. Závěr odvolacího soudu, že smlouva uzavřená mezi účastnicemi je smlouvou o letecké dopravě zboží a odpovědnost žalované za škodu, která vznikla zpožděním při letecké dopravě zboží, je dána, není v rozporu s hmotným právem (ustanoveními §756 obch. zák. a čl. 11 odst. 1 a čl. 19 Varšavské úmluvy) ani judikaturou dovolacího soudu.
Namítá-li dovolatelka, že účastnice učinily nesporným, že smlouva uzavřená mezi nimi je zasílatelskou smlouvou podle ustanovení §601 obch. zák., pak přehlíží, že nesporným lze učinit skutkové okolnosti, nikoliv právní kvalifikaci smluvního vztahu. Proto také argumentace k otázce odpovědnosti za škodu ze zasílatelské smlouvy je nevýznamná, na posouzení této odpovědnosti odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.
Další námitky, jimiž dovolatelka zpochybňuje správnost rozhodnutí odvolacího soudu, jsou ve skutečnosti výhradami proti skutkovým závěrům, podle nichž zásilka v době, kdy měla být již doručena příjemci v Miami, byla stále na letišti ve Frankfurtu a na místo určení mohla být dodána až 16. ledna 2005, žalobkyně si proto zajistila přepravu u jiného leteckého dopravce, jímž byla přeprava provedena a žalobkyně vůči žalované včas uplatnila reklamaci zpožděné přepravy, na kterých odvolací soud založil své rozhodnutí. Těmito výhradami dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (tj., že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však nemůže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.).
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z hlediska námitky, že odvolací soud nepřihlédl k čl. 22 odst. 1 bodu 2. písm. a) Varšavské úmluvy, podle něhož odesílatel může učinit zvláštní prohlášení o zájmu na dodání do místa určení, zaplatí-li příslušný poplatek. Dovolatelka přehlíží, že odvolací soud se s touto námitkou vypořádal a dospěl k závěru, že tato skutečnost má vliv pouze na omezení rozsahu nahrazované škody. S ohledem na udanou váhu zásilky požadovaná náhrada škody v projednávané věci nepřesahuje limit odpovědnosti dopravce za škodu, i když odesílatel neučinil toto zvláštní prohlášení o zájmu na dodání do místa určení.
Námitkou, že odvolací soud nesprávně určil výši škody, se Nejvyšší soud nezabýval, neboť s touto námitkou dovolatelka přichází až v dovolacím řízení v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o. s. ř. V předcházejících fázích řízení výši uplatněného nároku nezpochybnila.
Jelikož dovolání ve zbývajícím rozsahu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), i v tomto rozsahu odmítl [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. února 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu