ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.1183.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 1183/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně K. Š. , zastoupené Mgr. Miroslavou Laňkovou, advokátkou se sídlem v Litoměřicích, 5. května 154/1, proti žalované JUDr. B. M. , o 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 253/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2010, č.j. 53 Co 253/2010-184, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím městský soud potvrdil rozsudek ze dne 27. 10. 2009, č.j. 23 C 253/2004-160, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně a M. L. domáhali po žalované zaplacení 1.000.000,- Kč s 6,5 % úroky z prodlení od 13. 4. 2002 do zaplacení, a oba zavázal k náhradě nákladů řízení žalované; protože v odvolacím řízení žalované náklady nevznikly, rozhodl odvolací soud, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že – bez ohledu na to, zda požadovanou částku P. Š. žalované předal (složil na její účet) – nelze žalobě vyhovět, protože prohlášení obsažené v „dohodě o advokátní úschově“ ze 4. 4. 2002 je absolutně neplatným právním úkonem. Prohlášení žalované bylo součástí celé řady smluvních ujednání vedoucích k uzavření kupní smlouvy, případně na jednání o jejím uzavření navazujících, která vedla jako (domnělá) zástupkyně prodávající na základě neplatné plné moci.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jímž uplatnila dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Závěr, že dohoda, kterou s ní žalovaná 4. 4. 2002 uzavřela, je neplatná, a proto ji nezavazuje k plnění, označila dovolatelka za nesprávný. Žalovaná (advokátka) nejednala při uzavírání této dohody jako zmocněnkyně jiného subjektu, sama byla smluvní stranou (jak ostatně vyplývá z listiny), takže v zájmu ochrany třetích osob platí nevyvratitelná domněnka ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Dovolatelka připomíná, že s žalovanou jednala v dobré víře, že „vše, co činí a říká, je pravdivé a v souladu se zákonem.“ Pokud žalobkyně právně jednala s důvěrou v určitý, druhou stranou (žalovanou) prezentovaný skutkový stav, měly soudy obou stupňů poskytnout ochranu jí uplatňovaného nároku. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání – přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším /žalobě vyhovujícím/ rozsudku ze dne 23. 11. 2007, č.j. 23 C 253/2004-111, který odvolací soud se závazným právním názorem zrušil) – důvodné není.
Z úřední povinnosti – tedy i když nebyly v dovolání uplatněny – přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 (tzv. „zmatečnostem“), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o.s.ř.). Protože žalobkyně uvedené vady nevytýká a jejich existence ze spisu nevyplývá, zabýval se dovolací soud jen námitkou nesprávného právního posouzení věci.
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům (§39 obč. zák.). Dobrými mravy, jimž nesmí pod sankcí neplatnosti právní úkon odporovat, se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. Cdon 69/96).
Podle dovoláním nezpochybněného skutkového stavu, z něhož odvolací soud vyšel, žalovaná zastupovala společnost SEIPI s.r.o. se sídlem v Praze 2, Krkonošská 5, č.p. 1511, při jednáních, jejichž cílem měl být prodej nemovitostí na M. S. v P. žalobkyni a M. L. do jejich rovnodílného podílového spoluvlastnictví za 53.000.000,- Kč. Plnou moc vystavenou 22. 1. 2002 udělil žalované A. S., jednatel společnosti. Žalovaná jako „zmocněnkyně“ prodávající uzavřela 11. 3. 2002 s Živnostenskou bankou, a.s., smlouvu o vedení jistotního účtu č. 5821750004 (s názvem „M. S. V“); na tento účet měli kupující složit kupní cenu 53.000.000,- Kč a po předložení dokumentů zakládajících možnost uvolnění prostředků měla banka částku převést na běžný účet žalované č. 5509011004, zřízený 6. 2. 2002 rovněž u Živnostenské banky, a.s. Protože dům nebyl kolaudován k účelu, ke kterému ho žalobkyně a M. L. chtěli užívat, bylo třeba zařídit změnu kolaudačního rozhodnutí. Aby nedošlo k velkému zdržení, dodatkem smlouvy o jistotním účtu ze 4. 4. 2002 bylo z dokladů, jejichž předložení zakládalo možnost uvolnění prostředků, vypuštěno pravomocné kolaudační rozhodnutí, jehož předmětem byly převáděné nemovitosti. P. Š., který se smlouvou z 3. 1. 2002 zavázal za sjednanou odměnu ve výši 3.000.000,- Kč obstarat společnosti SEIPI s.r.o. (zájemci) uzavření smlouvy o převodu předmětných nemovitostí, měl do 12. 4. 2002 zajistit nové kolaudační rozhodnutí (znějící na restaurační a ubytovací kapacitu „G.“ včetně suterénu budovy /kavárny/); pokud by se tak nestalo, měla být žalobkyni a M. L. z jeho provize vyplacena částka 1.000.000,- Kč jako kompenzace ztrát za to, že nezačali podnikat. V listině ze 4. 4. 2002 zprostředkovatel prohlásil, že souhlasí, aby ze sjednané provize byla pozdržena výplata částky 1.000.000,- Kč a „tato ponechána jako úschova na účtu advokátky … č. 5509011004/0400.“ Žalobkyně a M. L. uzavřeli s žalovanou 4. 4. 2002 smlouvu označenou jako „dohoda o advokátní úschově.“ Žalovaná v listině prohlásila, že jí byla tentýž den složena do úschovy P. Š. částka 1.000.000,- Kč, a zavázala se ji žalobkyni a M. L. vyplatit, nebude-li „ … do 12. 4. 2002 včetně … předložen originál či ověřená kopie kolaudačního rozhodnutí domu P., M. S., N., znějícího na restaurační a ubytovací kapacitu „G.“ včetně suterénu budovy (kavárna) vydaného odborem výstavby Úřadu městské části Praha 1.“ Ve stanovené lhůtě P. Š. kolaudační rozhodnutí nepředložil, takže částka 1.000.000,- Kč zůstala deponována na jistotním účtu „M. S. V.“ Před uvolněním kupní ceny z jistotního účtu vyšlo najevo, že celá záležitost týkající se prodeje nemovitostí je podvod, za jednatele společnosti se vydával někdo jiný než A. S., takže celá transakce byla zastavena. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 31. 5. 2002, č.j. 30 C 41/2002-16, který nabyl právní moci 7. 6. 2002, určil, že vlastníkem nemovitostí je SEIPI, s.r.o. V odůvodnění vysvětlil, že podpis jednatele na listině o udělení plné moci byl padělán, statutární orgán ve skutečnosti žalovanou k prodeji nezmocnil, takže nelze hovořit o překročení oprávnění podle §33 obč. zák., a kupní smlouva z 15. 3. 2002, jíž SEIPI s.r.o. v „zastoupení“ žalované převedla nemovitosti žalobkyni a M. L. (právní účinky vkladu práva „nastaly“ 18. 3. 2002), je tedy absolutně neplatným právním úkonem (§39 obč. zák.).
To, že „dohoda o advokátní úschově“ , kterou uzavřela žalovaná s žalobkyní a M. L. jako „oprávněnými z úschovy“ , nesplňuje znaky smlouvy o úschově ve smyslu §747 a násl. obč. zák., případně smlouvy o správě cizího majetku podle §56a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, dovolatelka nezpochybnila. Stejně jako žalobkyně i odvolací soud uzavřel, že z písemné „dohody o advokátní úschově“ nevyplývá, že žalovaná jednala jako zmocněnkyně prodávající, takže se zavázala vlastním jménem (§32 odst. 1 obč. zák.). Spornou zůstává jen otázka platnosti daného ujednání v kontextu s tím, co mu v právních vztazích dotčených subjektů předcházelo.
Nelze přehlédnout, že účelem zmíněné dohody bylo dovršení procesu prodeje nemovitostí, tj. vkladu vlastnického práva ve prospěch kupujících a řádné úhrady sjednané kupní ceny dosavadnímu vlastníku (SEIPI s.r.o.). Žalovaná, aniž disponovala platnou plnou mocí, která ji opravňovala za prodávající jednat, uzavřela jako „zmocněnkyně“ SEIPI s.r.o. smlouvu o vedení jistotního účtu (11. 3. 2002), kupní smlouvu (15. 3. 2002), dodatek smlouvy o jistotním účtu (4. 4. 2002) a v návaznosti na tyto (neplatné) právní úkony se „dohodou o advokátní úschově“ zavázala vyplatit kupujícím při splnění sjednaných podmínek ze svého běžného účtu částku 1.000.000,- Kč, kterou měl na tento účet složit P. Š. Společnost SEIPI s.r.o. vlastnické právo k nemovitostem nepozbyla (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. 30 C 41/2002), částka 53.000.000,- Kč, jejíž součástí měla být provize P. Š., byla z jistotního účtu vrácena kupujícím a závazek žalované vydat 1.000.000,- Kč ze svého účtu žalobkyni a M. L. se stal bezpředmětným.
Za této situace je namístě přijmout závěr, že podle okolností existujících v době, kdy byla „dohoda o advokátní úschově“ uzavřena, se závazek žalované příčí dobrým mravům, tj. obecně uznávanému mínění, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah právního úkonu, aby byl v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti (§39 obč. zák.); to, že druhá strana rozpor s dobrými mravy nezavinila a při vzniku závazkového vztahu byla v dobré víře, není pro posouzení platnosti „dohody o advokátní úschově“ významná.
Protože se žalobkyni nepodařilo argumenty snesenými v dovolání zpochybnit právní posouzení věci odvolacím soudem, Nejvyšší soud její dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. (žalované, která by měla právo na jejich náhradu, v tomto stadiu řízení žádné náklady podle obsahu spisu nevznikly).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2012
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu