ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.1311.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 1311/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Mgr. H. K. , zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti žalovaným 1) Ing. L. S. a 2) Mgr. K. M. , zastoupeným JUDr. Bohumilem Růnou, advokátem se sídlem v Říčanech u Prahy, Kamlerova 795, o zaplacení 400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 160/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2009, č. j. 30 Co 344/2009-177, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. října 2009, č. j. 30 Co 344/2009-177, potvrdil rozsudek ze dne 13. srpna 2008, č. j. 11 C160/2005-126, kterým Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit jí společně a nerozdílně 400.000,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobkyně zpochybnila především závěr odvolacího soudu, že žalované nejsou ve sporu pasivně věcně legitimovány, neboť peníze, které si od ní první žalovaná půjčila po prohlášení konkursu na svůj majetek, se staly součástí konkursní podstaty. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že první žalovaná jako úpadce nebyla oprávněna po prohlášení konkursu činit právní úkony, kterými by přejímala závazky (konkrétně uzavřít smlouvu o půjčce). Pokud tak činila, aniž ji informovala o prohlášení konkursu na svůj majetek, uvedla ji v omyl a smlouva o půjčce je neplatná. Majetek, který od ní první žalovaná nabyla na základě právního úkonu, k němuž nebyla oprávněna, nelze považovat za majetek, který náleží do konkursní podstaty a první žalovaná je k vrácení půjčky legitimovaná. Nesprávným shledává také závěr soudů obou stupňů, že nedošlo k platnému přistoupení druhé žalované k závazku první žalované z důvodu nedodržení písemné formy tohoto právního úkonu. Je přesvědčena, že soudy pominuly, že druhá žalovaná byla o akceptaci návrhu na uzavření dohody o přistoupení k závazku vyrozuměna, což potvrzuje skutečnost, že na úhradu dluhu částečně plnila.
Dovoláním zpochybněná právní otázka dispozičních oprávnění úpadce byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu České republiky. Ten již v rozsudku ze dne 11. 11. 1998, sp. zn. 31 Cdo 542/98, formuloval závěry, že právní předpisy úpadci nezakazují, aby činil ohledně majetku patřícího do konkursní podstaty právní úkony (a to včetně právních úkonů směřujících k převodu vlastnictví tohoto majetku). Prohlášením konkursu nedochází ke změně vlastnického práva k majetku patřícímu do konkursní podstaty (úpadce je i nadále vlastníkem tohoto majetku) a prohlášením konkursu úpadce neztrácí způsobilost mít práva a povinnosti. Právní úprava v prohlášení konkursu nespatřuje překážku, která by úpadci sama o sobě bránila v nabývání nebo v pozbývání vlastnictví nebo v jiných dispozicích s majetkem, a to bez ohledu na to, zda patří do konkursní podstaty. Právní úkony úpadce jsou neúčinné vůči konkursním věřitelům jen tehdy, jestliže poškozují konkursní podstatu; mají-li za následek rozmnožení konkursní podstaty (jak tomu bylo i daném případě), jsou vůči konkursním věřitelům také účinné. Od vyslovených závěrů nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v posuzované věci.
Pokud žalobkyně zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že majetek získaný první žalovanou na základě smlouvy o půjčce je součástí konkursní podstaty, námitkou, že smlouva o půjčce je relativně neplatná pro omyl, nelze než připomenout, že odvolací soud k takové námitce nepřihlédl s odůvodněním, že tvrzení, že první žalovaná žalobkyni zamlčela, že na její majetek byl prohlášen konkurs, je novým tvrzení (žalobkyně ho před soudem prvního stupně neuplatnila). Nezabýval-li se odvolací soud námitkou, že smlouva o půjčce byla uzavřena v omylu, a neučinil-li v tomto směru žádné závěry, nelze je - logicky vzato - podrobit dovolacímu přezkumu.
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani posouzení platnosti právního úkonu přistoupení druhé žalované k závazku první žalované ze smlouvy o půjčce. V projednávané věci vyšly soudy obou stupňů ze zjištění, že dne 14. 12. 2004 druhá žalovaná žalobkyni písemně navrhla uzavření smlouvy o přistoupení k závazku první žalované. Žalobkyně sice tento návrh akceptovala (podepsala), avšak akceptaci návrhu již druhé žalované zpět nezaslala. Závěr, že uvedeným způsobem nedošlo k uzavření platné smlouvy o přistoupení druhé žalované k závazku první žalované, je konformní s již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. jeho rozhodnutí ze dne 14. 12. 1999, sp. zn. 114/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 17/2001, ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1996/2005 uveřejněné v časopise Právní rozhledy 2/2008 či ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 368/99, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 201, v nichž byl přijat a odůvodněn závěr, že k účinnosti akceptace oferty, a tím uzavření písemné smlouvy, nepostačuje pouze podpis toho, jemuž byl určen návrh smlouvy, z něhož by bylo možno dovodit jeho přijetí; je ještě třeba, aby toto přijetí návrhu - jako vyjádření souhlasu s jeho obsahem - došlo adresátovi/ oblátovi, tzn. ocitlo se ve sféře jeho dispozice). Na závěru, že druhá žalovaná platně nepřistoupila k závazku prvé žalované, nemůže nic změnit ani tvrzení žalobkyně, že druhá žalovaná byla o akceptaci návrhu vyrozuměna, resp. musela vědět.
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaným v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měly vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. února 2012
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu