ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.136.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 136/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce K. H. , zastoupeného JUDr. Miroslavem Tyrnerem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 11, proti žalovanému P. K. , při podání dovolání zastoupen JUDr. Alešem Pillerem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 237/37, o 40.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 62/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. června 2009, č. j. 49 Co 444/2005-197, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.350,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Miroslava Tyrnera, advokáta se sídlem v Brně, Údolní 11.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) v pořadí třetím ve věci vydaným rozsudkem ze dne 29. července 2005, č. j. 54 C 62/99-153, zamítl žalobu o zaplacení částky 40.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení (předchozí rozsudky ze dne 16. května 2000, č. j. 54 C 62/99-41, a ze dne 30. dubna 2002, č. j. 54 C 62/99-106, byly zrušeny usneseními Krajského soudu v Brně ze 28. února 2001, č. j. 12 Co 408/2000, a ze dne 31. března 2004, č. j. 49 Co 241/2002-124, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení). Na základě dokazování dospěl k závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat předání sporné částky žalovanému, resp. že došlo k uzavření smlouvy o půjčce jako reálného kontraktu.
Krajský soud v Brně poté, co zopakoval dokazování, rozsudkem ze dne 3. června 2006, č. j. 49 Co 444/2005-197, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 40.000,- Kč včetně 16% úroku z prodlení za dobu od 1. 11. 1997 do zaplacení. Uzavřel, že i když žádný důkaz přímo nepotvrdil předání peněz mezi účastníky řízení, lze se zřetelem k výpovědím N. R., H. J., R. B., B. B., ale i M. K. a obsahu potvrzení ze dne 19. 8. 1997 mít za prokázané, že žalobce žalovanému půjčil částku 100.000,- Kč, ze které mu doposud nevrátil 40.000,- Kč. Procesní obranu žalovaného o důvodech vystavení potvrzení ze dne 19. 8. 1997 považoval za účelovou, neboť žalovaný svá skutková tvrzení měnil, a jeho výpověď nelze proto považovat za věrohodnou; v kontextu shora uvedených důkazů považoval za nevěrohodné rovněž výpovědi svědkyň Mgr. K. a J. M. K výpovědi B. B. dodal, že není rozhodující, jak situaci tato svědkyně vnímala (domnívala se, že peníze půjčila žalovanému ona, neboť „to byly její peníze“), nýbrž obsah ujednání mezi účastníky, ze kterého vyplývá, že věřitelem a aktivně legitimovaným ve věci je žalobce.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaný (dále též „dovolatel“) dovozuje ze znění §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu vytýká, že po zopakování dokazování dospěl k odlišnému skutkovému závěru o půjčce peněz, než soud prvního stupně.
Žalobce navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.
Dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“)]., není důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl obsahově vymezen (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaný nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. ani jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalovaný obsahově vymezil.
Přestože avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., odvolacímu soudu ve skutečnosti pouze vytýká, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy uplatňuje jen dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.; argumentuje-li nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle něj správného) skutkového závěru, že mu žalobce peníze nepůjčil (nepředal), musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci, tj. že žaloba není důvodná.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, Svazku 1, pod č. C 8).
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
Pro vyřešení otázky oprávněnosti nároku žalobce bylo stěžejní zjištění, zda předal finanční prostředky jako půjčku žalovanému.
Skutkový závěr, že k předání peněz z titulu půjčky mezi účastníky došlo, učinil odvolací soud – jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku – z výpovědí svědků N. R., H. J., R. B., B. B. a obsahu listiny ze dne 19. 8. 1997. I přesto, že žádný z uvedených svědků nebyl osobně přítomen předání peněz žalovanému, údaje, které vyplývají z jejich výpovědí podporují skutkovou verzi žalobce – že k předání sporné finanční částky žalobcem žalovanému došlo. Tomu nasvědčuje rovněž obsah listiny ze dne 19. 8. 1997, v níž žalovaný potvrzuje převzetí půjčky a zavazuje se ji vrátit nejpozději do 28. 10. 1997.
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul; v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Z těchto důvodů nemůže dovolací soud do takového hodnocení důkazů zasáhnout a vyvozovat z něj důsledek svědčící o nesprávnosti napadeného rozsudku.
Skutkový stav, který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, tak má podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem odpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. tudíž nebyl uplatněn opodstatněně. Jeho prostřednictvím se žalovanému nepodařilo zpochybnit správnost dovoláním napadeného měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu; dovolací soud proto jeho dovolání v tomto rozsahu podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. a v dovolacím řízení neúspěšnému žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.050,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4., §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č.484/200 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů); platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 29. února 2012
JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda senátu