ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.1399.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 1399/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. K. , proti žalované 1. faktorské s.r.o. se sídlem v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi, Svatopluka Čecha 413 (identifikační číslo 26777355), zastoupené JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 14 C 52/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2010, č.j. 21 Co 676/2010-73, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání proti v záhlaví citovanému rozsudku, kterým krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 29. 6. 2010, č.j. 14 C 52/2010-36, jímž Okresní soud v Mladé Boleslavi zrušil rozhodčí nález z 28. 8. 2009, sp. zn. 002 SRKCR-013/2009, vydaný Mgr. E. C. (a odložil jeho vykonatelnost), není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno až uplynutím 31. 12. 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř).
Zásadní právní význam ve smyslu shora uvedeného ustanovení je spjat zejména s právními otázkami, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo které soudy posuzují rozdílně, anebo hodlá-li dovolací soud již vyřešenou právní otázku posoudit jinak. Žalovaná v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnila závěr odvolacího soudu, podle něhož je rozhodčí doložka ve smlouvě o půjčce z 3. 7. 2008 v celém rozsahu neplatná pro rozpor se zákonem (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“), neboť výběr rozhodce byl závislý jen na vůli smluvní strany, která podá rozhodčí žalobu.
Výklad ustanovení §2 odst. 1, §7 odst. 1, §13 a §19 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu ke způsobu určení rozhodce (rozhodců) v rozhodčí smlouvě usměrnil Nejvyšší soud usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9/2011 pod č. 121. Na rozdíl od právního názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, dovodil, že rozhodčí smlouva, která neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je neplatná podle §39 obč. zák. (srov. také usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 5-6/2010 pod č. 45).
V projednávané věci se účastníci v článku IX, bodu 4 smlouvy o půjčce dohodli, že případný spor ze založeného právního vztahu projedná a rozhodne rozhodce (rozhodčí senát) zapsaný v seznamu rozhodců Smírčí a rozhodčí komory České republiky, občanského sdružení se sídlem Nad Úžlabinou 448, Praha 10-Malešice, že rozhodčí řízení bude zahájeno žalobou, kterou podá komoře kterákoliv strana, že se rozhodčí řízení bude spravovat právním řádem České republiky, jednacím a poplatkovým řádem Smírčí a rozhodčí komory České republiky, občanského sdružení, že rozhodce rozhodne na základě písemných podkladů bez ústního jednání podle zásad spravedlnosti a že rozhodčí řízení skončí vydáním nálezu (usnesení). Uzavřel-li odvolací soud, že neplatnost ujednání o dodatečném určení rozhodce pouze jednou smluvní stranou (tou, která podá rozhodčí žalobu) způsobuje neplatnost celé rozhodčí doložky, rozhodl v souladu se sjednocujícím rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu, od jehož závěrů se dovolací soud nehodlá odchýlit.
Námitka žalované, že soudy obou stupňů měly při výkladu Směrnice č. 93/13/EHS z 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, postupovat podle §109 odst. 1 písm. d/ o.s.ř., je podřaditelná dovolacímu důvodu uvedenému v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.; k takové výtce však nelze přihlížet (srov. §237 odst. 3, část věty za středníkem, o.s.ř.).
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. (žalobci, který by měl právo na jejich náhradu, v tomto stadiu řízení žádné náklady nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. listopadu 2012
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu