ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.1644.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 1644/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce L. F. , zastoupeného Mgr. Markétou Kellerovou, advokátkou se sídlem v Brně, Tomáškova 19, proti žalovaným 1) HANZELLI a. s. se sídlem v Praze 8, Střelničná 1680/8, identifikační číslo 250 78 119, a 2) M. P. , zastoupeným JUDr. Jindřichem Vítkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Nad Petruskou 1, o zaplacení 179.881,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 216/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2010, č. j. 13 Co 420/2010-171, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalované jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.192,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Markéty Kellerové, advokátky se sídlem v Brně, Tomáškova 19.
Odůvodnění:
Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. května 2010, č. j. 13 C 216/2009-110, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Bezpředmětné jsou tudíž výhrady žalovaných ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů při rozhodování vycházely (konkrétně námitka, že žalobce žalovanou částku již jednou „inkasoval“ od J. G., který od něj odkoupil práva a povinnosti spojená s členstvím v bytovém družstvu H.). Představují totiž uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Bez významu z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je rovněž námitka žalovaných, že soudy zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže neprovedly jimi navržené důkazy výslechem svědků G. a Š. Vystihuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který lze při posouzení přípustnosti dovolání v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. výjimečně použít toliko v případě (o který zde nejde), kdy samotná vada řízení splňuje podmínku zásadního právního významu, tedy kdy jde o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006).
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatelky odvolacímu soudu vytýkají, že nesprávně dovodil, že nemohou „využít ochranu, kterou by jim jinak ustanovení o promlčení nároků žalobce poskytovalo“. Odvolací soud však zjištěný skutkový stav věci ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. nepoměřoval, resp. na aplikaci tohoto ustanovení své rozhodnutí v dané věci nezaložil. Dospěl k závěru, že žalobce má vůči žalovaným právo na náhradu škody, kterou mu způsobily úmyslně, a že toto jeho právo není promlčeno, neboť neuplynula ani objektivní (v posuzovaném případě desetiletá), ani subjektivní promlčecí doba k uplatnění tohoto práva. Pokud v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud zmiňuje ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., činí tak pouze informativně pro případ, že by se žalovaným podařilo prokázat jejich tvrzení, že žalobce se o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděl již v roce 2004; podrobně přitom rozvádí, že takový případ nenastal, neboť žalobce vědomost o škodě nenabyl ani při schůzce „členů BSH“, ani z dopisu J. Č., nýbrž teprve v rámci právní pomoci, kterou mu v roce 2008 poskytla jeho právní zástupkyně.
Přestože žalované v dovolání výslovně uvádějí, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, žádné konkrétní výhrady proti nákladovému výroku v dovolání neuplatnily; i kdyby nesouhlas s tímto výrokem řádně odůvodnily, nebylo by proti němu dovolání přípustné (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaným, jejichž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 9.860,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4, §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění), s připočtením částky 2.032,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. května 2012
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r. předsedkyně senátu