ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.1852.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 1852/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce R. F. , zastoupeného Mgr. Janem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2063/7, proti žalovanému MUDr. J. K. , zastoupenému JUDr. Vendelínem Mihalikem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 16, o zaplacení částky 229.602,50 Kč s příslušenstvím a o zaplacení smluvní pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 302/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2008, č. j. 20 Co 248/2008-167, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vendelína Mihalika, advokáta se sídlem v Praze 2, Římská 16.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 30. května 2007, č. j. 11 C 302/2005-105, zamítl žalobu o zaplacení částky 229.602,50 Kč se smluvní pokutou ve výši 5.000,- Kč denně od 12. 9. 2004 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že účastníci dne 31. 5. 2004 uzavřeli kupní smlouvu, kterou žalobce prodal žalovanému blíže specifikované nemovitosti v k. ú. B., zapsané na LV č. 479 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha za kupní cenu 5,700.000,- Kč. K úhradě kupní ceny mělo dojít ve čtyřech splátkách 734.899,- Kč, 2,500.000,- Kč, 2,294.101,- Kč a 171.000,- Kč. Splátky ve výši 2,500.000,- Kč a 171.000,- Kč byly uhrazeny řádně a včas. Předání částky 734.899,- Kč žalobci proběhlo dne 31. 5. 2004 v advokátní kanceláři JUDr. Vendelína Mihalika; následně byla kupní smlouva účastníky podepsána. Poté odjeli na exekutorský úřad, kde žalobce zaplatil exekutorovi částku 615.096,50 Kč oproti potvrzení o jejím převzetí a předání rozhodnutí o zastavení exekuce. Účastníci řízení a svědkyně V. Š. (nyní K. – manželka žalovaného) následně odjeli na katastrální úřad. Dne 4. 10. 2004 byla na účet žalobce připsána částka 2,184.301,- Kč, ačkoli výše splátky měla být 2,294.101,- Kč. Rozdíl ve výši 109.800,- Kč žalovaný zaplatil dne 4. 6. 2004 České finanční s. r. o. na její pohledávku za manželkou žalobce Ing. O. F. (dříve B.) z titulu smlouvy o úvěru č. ÚS/7/94, která byla zajištěna směnkou a zástavním právem váznoucím na žalobcem prodávaných nemovitostech. Na základě výpovědi svědka Ing. V. M., bývalého zaměstnance České finanční, s. r. o., soud prvního stupně měl za prokázané, že žalobce byl informován o stavu dluhu z úvěrové smlouvy, jakož i o tom, že před vydáním kvitance musí být dluh uhrazen včetně dlužných úroků. S průběžnou výší dluhu nebyl nikdy Českou finanční, s. r. o., seznámen žalovaný, což znamená, že zaplatil-li částku 109.800,- Kč na přesně určený úvěrový účet Ing. O. F., mohl tyto údaje získat jen od žalobce nebo jeho manželky. Podle listiny ze dne 23. 6. 2004 vyhotovené žalobcem nazvané „žádost o doložení celkového přehledu vypořádané pohledávky u ČF, s. r. o.,“ a adresované České finanční, s. r. o., žalobce této agentuře oznámil, že „dne 4. 6. 2004 byla připsána na účet oprávněného v exekučním řízení částka 109.800,- Kč potřebná k vypořádání celkového nároku oprávněného (předběžná-vyšší), tedy České finanční, s. r. o. Ze strany povinných (rozuměj žalobce a Ing. O. F.) byly splněny veškeré závazky vyplývající z poskytnutého úvěru ze dne 7. 11. 1994 od Evrobanky, a. s., a následně dne 28. 3. 1997 postoupené České finanční, s. r. o. Tím, že plnění třetí osoby považoval žalobce za své plnění, lze mít zato, že uvedené plnění žalovaný poskytl s jeho souhlasem. S odkazem na §588, §534 zákona č. 40/1964 Sb. - občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a ujednání článku II. bodu 2.3 a článku III. bodů 3.2 a 3.4 smlouvy ze dne 31. 5. 2004 dospěl soud prvního stupně k závěru o nedůvodnosti žaloby ve vztahu k částce 119.802,50 Kč proto, že ji žalovaný předal žalobci dne 31. 5. 2004, a ve vztahu k částce 109.800,- Kč proto, že ujištění o neexistenci jiných, než ve smlouvě výslovně uvedených finančních závazků (bod 2.3 smlouvy) se ukázalo nepravdivým, přičemž podle bodu 3.4 kupní smlouvy dodatečně najevo vyšlý závazek měl žalovaný smluvní povinnost splnit a o výši tohoto plnění snížit sjednanou kupní cenu. O existenci tohoto dluhu žalobce věděl a nesplnil jej. Soud prvního stupně uzavřel, že neobstojí-li žaloba co do jistiny, nemůže být důvodná ani co do požadavku na zaplacení smluvní pokuty.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. září 2008, č. j. 20 Co 248/2008-167, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil; změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s jeho skutkovým závěrem, že žalovaný žalobci předal částku 119.802,50 Kč. Na základě vlastního výkladu článku III. bodu 3.4 smlouvy se neztotožnil s právním závěrem, že jeho obsahem je dohoda podle §534 obč. zák. Dluh z úvěru, pro nějž byly nemovitosti žalobce zastaveny, a které byly postiženy exekucí, byl v článku II. bodu 2.4 výslovně uveden a jeho výše byla určena k okamžiku uzavření kupní smlouvy. Změna výše dluhu např. nárůstem úroků z prodlení nemůže být „jiným“, do té doby neznámým dluhem, jak má na mysli článek III. bod 3.4 smlouvy. Plnění, které žalovaný poskytl zástavnímu věřiteli tak představuje plnění bez právního důvodu; nelze však pominout, že ve spojení s plněním, které věřitel získal v rámci exekuce, došlo k výmazu zástavního práva váznoucího na žalobcových nemovitostech. Se zřetelem k jeho dopisu ze dne 23. 6. 2004 mu odvolací soud neuvěřil, že dluh ve výši 109.800,- Kč neuznává. Žalovaný tak plnil za žalobce (zástavního dlužníka) ve smyslu §170 odst. 1 písm. e) obč. zák. (nikoli za dlužnici) a má právo na vrácení takto poskytnutého plnění z titulu bezdůvodného obohacení podle §454 obč. zák. vůči žalobci. Tuto pohledávku žalovaného za zástavním dlužníkem započetl v průběhu řízení podáním doručeným zástupci žalobce dne 4. 1. 2006 na pohledávku žalobce a obě pohledávky tak zanikly dne 5. 1. 2006. Žalovaný tedy dlužil žalobci 109.800,- Kč až do zániku této pohledávky započtením. S ohledem na skutečnost, že svým plněním přivodil zánik závazku manželky žalobce a zánik zástavního práva váznoucího na nemovitostech žalobce, který s takto poskytnutým plněním souhlasil, považoval odvolací soud požadavek na zaplacení smluvní pokuty za odporující dobrým mravům (bez ohledu na její zjevně nepřiměřenou výši) podle §3 odst. 1 obč. zák.
V dovolání, jehož přípustnost žalobce (dále též „dovolatel“) dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není srozuměn se závěrem, že mu žalovaný předal částku 734.899,- Kč před podpisem kupní smlouvy. Zpochybňuje úvahu odvolacího soudu, podle které existovaly dvě započitatelné pohledávky, první z titulu práva žalobce na doplacení kupní ceny a druhá ve stejné výši vůči manželce žalobce z titulu bezdůvodného obohacení. Jejich započtení ovšem vylučuje okolnost, že nejsou totožné osoby věřitele a dlužníka obou pohledávek. Je nesprávná úvaha odvolacího soudu, že dovolatel jako zástavní dlužník by měl žalovanému vydat bezdůvodné obohacení. Žalobce zástavnímu věřiteli nic nedlužil, jen zajišťoval jeho pohledávku za svou manželkou. Žalovaný platil na dluh dlužníka a nikoli zástavního dlužníka, byť účelem platby byla snaha dosáhnout výmazu zástavního práva. Prosazuje názor, že mu vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty minimálně od 12. 9. 2004 do započtení sporné částky dne 4. 1. 2006 a není smířen se závěrem, že ze shora uvedených důvodů by její přiznání odporovalo dobrým mravům.
Žalovaný navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout. Zdůraznil, že úhrada částky 109.800,- Kč byla podmínkou zániku zástavního práva a jeho povinnosti zaplatit žalobci splátku kupní ceny podle článku III. bodu 3.2 ve výši 2,294.101,- Kč.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod označením C 23/1 a C 71/1].
Bez významu jsou tudíž výhrady dovolatele vůči skutkovým závěrům odvolacího soudu, že první splátku kupní ceny ve výši 734.899,- Kč mu žalovaný předal před podpisem kupní smlouvy a že existovala pohledávka České finanční, s. r. o., ve výši 109.800,- Kč, kterou žalovaný uhradil za úvěrovou dlužnici (manželku žalobce Ing. O. F.). Nejde totiž o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Podstatou těchto dovolacích námitek je výtka týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výhrad nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Bez ohledu na závěr odvolacího soudu, že na základě článku III. bodu 3.4 smlouvy nemohl žalovaný splnit dluh žalobce, nelze pominout, že žalovaný plnil České finanční, s. r. o., v jehož důsledku došlo k zániku zástavního práva k nemovitostem, se souhlasem žalobce, který je považoval za plnění, které bylo poskytnuto v jeho zájmu a s jeho souhlasem proto, aby zaniklo zástavní právo váznoucí na jeho prodávaných nemovitostech. Závěr, že nemohlo dojít k započtení pohledávky žalovaného na pohledávku žalobce tak z pohledu jinak věcné správnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolatel přehlíží, že odvolací soud postavil proti sobě, v souladu s výsledky dokazování, pohledávku žalobce za žalovaným z titulu doplatku kupní ceny, a pohledávku žalovaného za žalobcem z titulu tzv. vyplacení zástavy za zástavního věřitele a nikoli údajnou pohledávku žalovaného za manželkou žalobce.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalobce prosazuje názor, že rozhodnutí odvolacího soudu odporuje hmotnému právu, neboť v otázce práva žalobce na zaplacení smluvní pokuty do okamžiku uplatnění námitky započtení, tj. do 4. 1. 2006, dospěl k závěru, že výkon tohoto práva odporuje dobrým mravům podle §3 odst. 1 obč. zák. Výklad pojmu „dobré mravy“ ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. a potažmo i §39 obč. zák. podal Nejvyšší soud opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. března 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005 ze dne 29. července 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, nebo ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005), v nichž dovodil, že výčet dobrých mravů sice nelze se zřetelem k jejich pestrosti i mnohotvárnosti určit, avšak rozumí se jimi souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost a vystihují podstatné historické tendence. V souzené věci odvolací soud při aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. přihlédl ke všem relevantním skutkovým okolnostem a náležitým způsobem odůvodnil, proč má zato, že výkon práva žalobce na zaplacení smluvní pokuty odporuje dobrým mravům. Jeho rozhodnutí tak neodporuje hmotnému právu a řešení této otázky tak není způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jelikož dovolání není přípustné ani proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003), Nejvyšší soud je odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 10.000,- Kč, paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a 20% DPH ve výši 2.060,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. dubna 2012
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu