ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.359.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 359/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Petra Horčičky , dříve s místem podnikání v Písku, Pražská 286, identifikační číslo 46656324, zastoupeného Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem v Písku, Fráni Šrámka 136, proti žalované Zoologické zahradě hl. m. Prahy se sídlem v Praze 7, U Trojského zámku 120/3, identifikační číslo 00064459, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, o 183.385,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 422/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2010, č. j. 69 Co 229/2010-183, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. ledna 2006, č. j. 32 Cm 57/2004-41, zamítl žalobu o zaplacení částky 204.782,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2007, č. j. 4 Cmo 121/2006-63, byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Vrchní soud, aniž se zabýval právním posouzením věci, uzavřel, že řízení před soudem prvního stupně je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K námitce věcné nepříslušnosti, vznesené žalovanou podáním ze dne 27. května 2008, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. srpna 2008, č. j. Ncp 1775/2008-110, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 57/2004, jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy, a proto po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. června 2009, č. j. 10 C 422/2008-134, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 169.785,- Kč s 2 % p. s. úrokem z prodlení od 3. 4. 2004 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 34.997,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III., IV. a V.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. června 2010, č. j. 69 Co 229/2010-183, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o částce 169.785,- Kč s úrokem z prodlení, jakož i v zamítavém výroku o částce 21.397,- Kč s příslušenstvím; v zamítavém výroku o částce 13.600,- Kč jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci tuto částku s 2 % úrokem z prodlení od 3. 4. 2004 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení, se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V posuzovaném případě odvolací soud dílem změnil a dílem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byl nárok na dělitelné plnění, došlo rozsudkem odvolacího soudu k tzv. rozštěpení uplatněného nároku; přípustnost dovolání je proto třeba posuzovat vůči jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu samostatně. Pak je ovšem zřejmé, že dovoláním dotčeným výrokem, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 13.600,- Kč s příslušenstvím, bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, a přípustnost dovolání je proto vyloučena podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu v rozsahu částky 169.785,- Kč s úrokem z prodlení může být zvažována pouze v mezích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Bez významu z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou proto výhrady žalované, že v řízení nebylo najisto postaveno, co bylo předmětem smlouvy o dílo, ani to, kdo za žalovanou smlouvu uzavíral a v jaké formě byla uzavřena. Totéž platí o námitce, že v řízení nebyly prokázány (formou) shodné projevy vůle účastníků řízení směřující k uzavření smlouvy o dílo. Nejde o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Podstatou těchto dovolacích námitek je výtka týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takové výhrady nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat (srovnej znění §237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.). Proti právnímu posouzení věci, tedy proti tomu, jaký právní předpis byl na zjištěný skutkový stav aplikován, jak byl tento právní předpis vyložen nebo jaké právní závěry byly vyvozeny ze zjištěného skutkového stavu, žalovaná výhrady neuplatnila. Pokud argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle ní správného) skutkového závěru, musel by návazně dospět k jinému právnímu posouzení věci, že smlouva o dílo nevznikla nebo je pro neurčitost neplatná.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobci v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. října 2012
JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda senátu