ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.3886.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 3886/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném s předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce M. K. , zastoupeného Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 57, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za vedlejší účasti na straně žalovaného České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 143/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2011, č. j. 55 Co 164/2008-116, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2011, č. j. 55 Co 164/2008-116, se zrušuje , a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s ním kupní smlouvu požadovaného znění, kterou na něho převede za kupní cenu 100.000,- Kč pozemky parcelních čísel 4272/9, 3735/9, 3735/7 a 3735/6, nacházející se v katastrálním území Ú. n. L. Uvedl, že dne 6. 7. 1998 uzavřel jako budoucí kupující s Ing. V. Š. (budoucím prodávajícím) smlouvu o smlouvě budoucí, v níž bylo sjednáno, že nejpozději do deseti let uzavřou kupní smlouvu, jejímž předmětem budou ve smlouvě specifikované pozemky. K uzavření realizační smlouvy však nedošlo, neboť Ing. Š. dne 25. 1. 1999 zemřel a jeho majetek připadl jako odúmrť státu (České republice).
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 6. února 2008, č. j. 18 C 143/2006-57, uložil žalovanému povinnost uzavřít se žalobcem kupní smlouvu ve znění uvedeném ve výroku rozsudku. Vycházel ze zjištění, že žalobce uzavřel s Ing. V. Š. dne 6. 7. 1998 smlouvu o budoucí kupní smlouvě; kupní smlouvou měly být na žalobce převedeny zde specifikované pozemky o celkové výměře 127 687 m2 (mimo jiné i pozemky parcelních čísel 4272/9, 3735/9, 3735/7 a 3735/6) nacházející se v katastrálním území Ú. n. L., na které Ing. Š. uplatnil restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb. Pozemky parcelních čísel 4272/9, 3735/9, 3735/7 a 3735/6 byly Ing. Š. vydány rozhodnutím Pozemkového úřadu hlavního města Prahy, sp. zn. PÚ 4314/92, ze dne 23. 12. 1997, které nabylo právní moci 2. 2. 1998. Cena, za kterou měly být pozemky kupní smlouvou převedeny, byla smluvními stranami sjednána ve výši 100.000,- Kč a k uzavření kupní smlouvy mělo dojít do 10 let od uzavření smlouvy o smlouvě budoucí. Ing. V. Š. dne 25. 1. 1999 zemřel bez zanechání závěti. Usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 1. 6. 2001, sp. zn. D 225/99-64, byla určena obecná cena majetku patřícího do dědictví, čistá hodnota dědictví a bylo potvrzeno, že veškerý majetek zůstavitele připadá státu (České republice) jako odúmrť; toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 1. 6. 2001. Česká republika na základě dědického rozhodnutí nabyla kromě jiného i pozemky, které měly být převedeny do vlastnictví žalobce požadovanou kupní smlouvou; jako vlastník těchto pozemků je v katastru nemovitostí uvedena Česká republika a jejich správa byla svěřena Pozemkovému fondu ČR. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně uzavřel, že smlouva o smlouvě budoucí byla uzavřena platně a žalovaný, jako právní nástupce (zemřelého) budoucího prodávajícího Ing. V. Š., je povinen podle ní plnit (tj. uzavřít se žalobcem požadovanou kupní smlouvu).
Podáním doručeným soudu dne 1. 7. 2008 oznámila Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, že do řízení vstupuje jako vedlejší účastník na straně žalovaného.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. září 2008, č. j. 55 Co 164/2008-86, - po částečném zastavení řízení korespondujícím se zpětvzetím žaloby - změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k odlišnému právnímu posouzení věci. S odkazem na ustanovení §41 zákona č. 219/2000 Sb. uzavřel, že závazek Ing. V. Š. (jako budoucího prodávajícího) ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě na stát nepřešel a žalovaný tudíž není povinen požadovanou kupní smlouvu uzavřít. Zdůraznil, že zvláštním předpisem ve smyslu zákona 219/2000 Sb. je i ustanovení §472 odst. 1 obč. zák., podle kterého stát, jemuž dědictví připadlo, odpovídá pouze za zůstavitelovy dluhy a za přiměřené náklady pohřbu stejně jako dědic.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 15. prosince 2010, č. j. 33 Cdo 5422/2008-99, rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že pro posouzení, zda na stát přešly zůstavitelovy závazky, je rozhodná právní úprava platná v okamžiku jeho smrti. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě stát nabyl předmětné pozemky odúmrtí ke dni smrti Ing. V. Š., tj. k 25. 1. 1999, nebylo možné - jak učinil odvolací soud - na posuzovanou věc aplikovat ustanovení §41 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., jenž nabyl účinnosti teprve dnem 1. 1. 2001.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 7. června 2011, č. j. 55 Co 164/2008-116, znovu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Respektuje závazný právní názor dovolacího soudu uzavřel, že věc je namístě poměřovat vyhláškou federálního ministerstva financí č. 61/1986 Sb., o prozatímní správě národního majetku (dále jen „vyhláška č. 61/1986 Sb.“), jejíž ustanovení §8 odst. 1 a 3 obdobným způsobem jako §41 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. omezovalo odpovědnost státu, který nabyl majetek děděním nebo odúmrtí, za jiné závazky zůstavitele než uvedené v §470 a 472 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž vytýká nesprávné právní posouzení věci. Prosazuje názor, že vyhláška č. 61/1986 Sb., jakožto předpis nižší právní síly, nemohla v rozporu s občanským zákoníkem upravit odpovědnost státu, jemuž dědictví připadlo odúmrtí, za závazky zůstavitele. Navíc i ze znění zmíněné vyhlášky „je zřejmá výjimka pro případ odúmrti s odkazem na občanský zákoník“. Napadený rozsudek odvolacího soudu v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod dovozuje, že majetková práva mohou být odejmuta na základě předpisu nižší právní síly. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1, zákona číslo 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; je přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak byly dovolatelem obsahově vymezeny. Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož existence těchto vad nebyla v dovolání tvrzena (formální odkaz na ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyl podpořen žádnými argumenty) a nevyplývá ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze uplatněným dovolacím důvodem uvedeným v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Jeho prostřednictvím žalobce odvolacímu soudu vytýká, že věc nesprávně právně posoudil, jestliže dovodil, že jeho právo vyplývající ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě (§50a obč. zák.) zaniklo ve smyslu ustanovení §8 vyhlášky č. 61/1980 Sb. omezujícího odpovědnost státu za jiné zůstavitelovy závazky, než uvedené v §470 a 472 obč. zák.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, resp. jestliže na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §50a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), se mohou účastníci písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech (odst. 1). Nedojde-li do dohodnuté doby k uzavření smlouvy, lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím. Právo na náhradu škody tím není dotčeno (odst. 2). Tento závazek zaniká, pokud okolnosti, ze kterých účastníci při vzniku závazku vycházeli, se do té míry změnily, že nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena (odst. 3).
Smlouvou o budoucí smlouvě (pactum de contrahendo) se zakládá mezi subjekty smluvní (kontraktační) povinnost. Podstata smlouvy o uzavření budoucí smlouvy spočívá v tom, že si její subjekty v souladu se širokou smluvní volností písemně shodně a tím závazně ujednají, že spolu do sjednané doby uzavřou budoucí (někdy též označovanou jako hlavní), resp. realizační smlouvu, na jejíchž podstatných náležitostech se musí dohodnout. Není-li do dohodnuté doby budoucí (realizační) smlouva uzavřena a povinný subjekt návrh na uzavření realizační smlouvy nepřijme vůbec či realizační smlouvu podle předjednaných podmínek a náležitostí odmítá uzavřít, může se oprávněný subjekt do jednoho roku od doby, kdy měla být realizační smlouva uzavřena, domáhat ochrany u soudu. Děje se tak žalobou podle §80 písm. b/ o. s. ř., aby bylo smluvní prohlášení druhého subjektu, který odmítá realizační smlouvu uzavřít buď vůbec, nebo podle předjednaných náležitostí, nahrazeno soudním rozhodnutím (§161 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzované věci se Ing. V. Š. ve smlouvě o budoucí smlouvě ze dne 6. 7. 1998 zavázal uzavřít s žalobcem ve sjednané lhůtě kupní smlouvu, podle níž mu za sjednanou kupní cenu převede vlastnické právo ke zde specifikovaným pozemkům v katastrálním území Ú. n. L. Protože Ing. V. Š. zemřel, aniž tento svůj závazek splnil, domáhá se žalobce u soudu uzavření realizační smlouvy vůči jeho právnímu nástupci, jímž je stát, na nějž přešel majetek zůstavitele (tedy i předmětné pozemky) odúmrtí.
Podle §462 obč. zák. dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu.
Podle §579 odst. 1 obč. zák. smrtí dlužníka povinnost nezanikne, ledaže jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno dlužníkem osobně.
Již v rozhodnutí ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1691/2008, Nejvyšší soud uzavřel, že práva a povinnosti vyplývající se závazkových právních vztahů zásadně nezanikají smrtí oprávněné či povinné osoby, nýbrž přecházejí na jejich právní nástupce; zanikají pouze ta práva a povinnosti, jež jsou vázány svým trváním na určitou osobu; tato vázanost vyplývá buď z dohody, nebo ze zákona, nebo z vlastní povahy a účelu závazku (§579 obč. zák.). Vázanost podle §50a obč. zák. trvá zásadně i v případě smrti jedné ze stran.
Z uvedeného vyplývá, že závazek Ing. V. Š. z předmětné smlouvy o smlouvě budoucí po jeho smrti nezanikl podle §579 obč. zák., nýbrž přešel na jeho právního nástupce. Protože však majetek nenabyla fyzická osoba, nýbrž stát odúmrtí, zbývá posoudit, zda přechodu závazku uzavřít budoucí smlouvu týkající se tohoto majetku brání ustanovení §8 odst. 1 vyhlášky federálního ministerstva financí č. 61/1986 Sb., o prozatímní správě státního majetku, jak v dané věci dovodil odvolací soud.
Podle §1 odst. 2 písm. e/ ve spojení s §1 odst. 1 vyhlášky federálního ministerstva financí č. 61/1986 Sb., o prozatímní správě státního majetku (dále též jen „vyhláška“), dopadá vyhláška mimo jiné na majetek z dědictví, které připadlo státu. Podle §8 odst. 1 vyhlášky závazky bývalého vlastníka nepřecházejí na stát, pokud tento nebo zvláštní předpis nestanoví jinak. Podle odstavce 3 téhož ustanovení, nabyl-li stát majetek odúmrtí, odpovídá za závazky v rozsahu stanoveném zvláštním předpisem; ustanovení §8 vyhlášky přitom obsahuje výslovný odkaz na §470 a §472 obč. zák.
Podle článku 79 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny.
Lze přisvědčit dovolateli, že vyhláška ministerstva je sekundárním (podzákonným) pramenem práva, jenž má nižší právní sílu než zákon. Pokud zjištěný skutkový stav věci lze poměřovat dvěma odlišnými právními normami, ta s nižší právní silou se nemůže uplatnit (kolizní pravidlo lex superior derogat inferiori ). V posuzovaném případě zákon, konkrétně občanský zákoník, přiznává žalobci právo domáhat se splnění povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí, tj. povinnosti druhé smluvní strany uzavřít s ním hlavní (realizační) smlouvu, a to formou nahrazení prohlášení vůle povinné osoby soudním rozhodnutím (§50a odst. 2 obč. zák.); současně stanoví, že taková povinnost smrtí dlužníka (resp. povinného ze smlouvy o smlouvě budoucí) nezaniká (neboť jejím obsahem není plnění, které mělo být provedeno dlužníkem osobně), nýbrž přechází na právního nástupce dlužníka (§579 odst. 1 obč. zák.). Předpis nižší právní síly (v posuzovaném případě vyhláška č. 61/1986 Sb., která platila v době smrti Ing. V. Š.) nemůže - přestože je to v ní výslovně stanoveno - oduznat právo přiznávané zákonem, ani zbavit povinného povinnosti korespondující s tímto právem. Jinak řečeno, vyhláška č. 61/1986 Sb. nemohla zbavit stát závazku bývalého vlastníka předmětných nemovitostí (zůstavitele Ing. V. Š.) uzavřít s žalobcem kupní smlouvu týkající se těchto nemovitostí. Jestliže tato povinnost nebyla splněna dobrovolně, je namístě postupovat podle §50a odst. 2 obč. zák.
Jestliže odvolací soud dovodil, že na žalovaného nepřešel spolu s předmětnými pozemky smrtí Ing. Š. i jeho závazek plynoucí ze smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 6. 7. 1998, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci; dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a §243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2012
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu