ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.4167.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 4167/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce V. M. , zastoupeného Mgr. Vladislavem Šintákem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března 12, proti žalovaným 1) R. M. , a 2) B. M., zastoupeným Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci, Chrastavská 273/30, o vrácení daru, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 15 C 300/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. února 2010, č. j. 35 Co 397/2009-146, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci „částečným a mezitimním“ rozsudkem ze dne 15. dubna 2009, č. j. 15 C 300/2006-122, rozhodl, že „ základ nároku žalobce pod bodem I. žaloby o vrácení daru je opodstatněn a že o celé žalobě pod bodem II. o určení vlastnictví a o konkrétní výši nároku ve věci pod bodem I. žaloby o vrácení daru, jakož i o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném “.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 2. února 2010, č. j. 35 Co 397/2009-146, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „ základ nároku na vrácení daru z darovací smlouvy uzavřené dne 12. 8. 1987 mezi žalobcem a L. M. jako dárci a žalovanými jako obdarovanými je opodstatněn z jedné ideální poloviny “. Dále jej změnil „ potud, že se zamítá žaloba v části požadující vrácení daru a určení vlastnictví k další jedné ideální polovině nemovitostí “.
Každé podání účastníka řízení - tudíž i dovolání - je nutné posuzovat podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.). Přestože žalovaní v dovolání výslovně uvedli, že jím napadají rozsudek odvolacího soudu „v jeho celém rozsahu“, z obsahu dovolání vyplývá, že ve skutečnosti směřuje pouze proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ostatně proti výroku, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně (ve prospěch žalovaných) změnil, by dovolání nebylo subjektivně přípustné, neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28).
Dovolání žalovaných proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Bez významu jsou tudíž výtky žalovaných, že soudy nesprávně, resp. neúplně zjistily skutkový stav věci, jestliže pominuly, že žalobce předmětný dům ke svému bydlení ve skutečnosti neužíval, což podle jejich názoru vyplynulo jak z písemných čestných prohlášení Ing. J. P., M. B., J. P., R. Č., A. F. a P. K., tak z listinných důkazů (konkrétně z daňového dokladu vystaveného společností Severočeské vodovody a kanalizace, a.s., či z protokolu Policie ČR ze dne 9. 4. 2008), a jestliže nevzaly dostatečně v úvahu důvody, které je vedly k neplnění osobního závazku (zištný motiv darování, neplnění vyživovací povinnosti ze strany žalobce, citové odcizení způsobené jeho chováním, havarijní stav rozestavěného a nezkolaudovaného domu vylučující jeho užívání); tato zjištění přitom byla rozhodující pro posouzení, zda jejich chování lze posoudit jako hrubě porušující dobré mravy. Všechny tyto námitky vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci a jehož použití je v řízení o dovolání přípustném jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží).
Při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemůže být přihlédnuto ani k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Výjimku tvoří pouze případy, kdy samotná vada řízení splňuje podmínku zásadního právního významu, tedy jestliže jde o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006). Námitka dovolatelů, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě nevypořádal s jejich argumenty ani s důkazy, které ve svém odvolání uvedli, takovou výjimku netvoří (nejde bezprostředně o spor o procesní právo, na němž by bylo rozhodnutí založeno), a jsou proto z hlediska přípustnosti dovolání bezcenné.
Správnost právního posouzení věci zpochybnili žalovaní pouze dovolací námitkou, že soudy obou stupňů pochybily, jestliže dovodily, že žalobce je aktivně legitimován žádat o vrácení daru, přestože darované nemovitosti tvořily součást bezpodílového spoluvlastnictví žalobce a matky žalovaných, přičemž matka žalovaných o vrácení darovaných nemovitostí nepožádala. Otázkou aktivní legitimace k uplatnění nároku na vrácení darované nemovitosti, která náležela do bezpodílového spoluvlastnictví dárce a třetí osoby, se Nejvyšší soud zabýval již ve svém rozsudku ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 140/2007. Přijal a odůvodnil zde závěr, že „ po uplynutí tříleté lhůty po zániku manželství může jeden z manželů vyzvat obdarovaného ve smyslu §630 obč. zák. k vrácení jen ideální poloviny nemovitostí, neboť ke dni výzvy neexistuje ani jako nevypořádaný nedílný vlastnický vztah bývalých manželů k nemovitostem a nemůže se takový nedílný vztah výzvou jednoho z manželů obnovit. Každý z bývalých spoluvlastníků – subjektů společného jmění – může po uplynutí této lhůty sám žádat o vrácení jedné ideální poloviny daru a k tomuto úkonu nepotřebuje souhlas druhého bývalého manžela, s nímž měl věc ve společném jmění; jsou-li splněny zákonné podmínky pro vrácení daru, přechází spoluvlastnický podíl zpět na dárce okamžikem, kdy obdarovanému došel projev vůle dárce“. Protože odvolací soud v dané věci rozhodl v intencích uvedeného výkladu, nemůže právní otázka nastolená k dovolacímu přezkumu činit jeho rozhodnutí zásadně právně významným.
Dovolání neobsahuje žádné konkrétní výtky proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu; i kdyby žalovaní avizovaný nesouhlas s tímto výrokem odůvodnili, nebylo by proti němu dovolání přípustné (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003).
Lze uzavřít, že dovolání; směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. října 2012
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu