ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.4323.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 4323/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) J. S. , b) J. Z. , a c) J. S. , zastoupených JUDr. Kateřinou Martínkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská 22/966, proti žalovaným 1) N. P. a 2) M. P. , zastoupeným (v době podání dovolání) Mgr. Václavem Erbanem, advokátem se sídlem v Ostravě 1, Sokolská 21, o 100.000,- Kč s příslušenstvím, a o vzájemné žalobě o 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 C 306/99, o dovoláních žalobců a žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2010, č.j. 8 Co 391/2007-292, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá .
II. Dovolání žalovaných se odmítá .
III. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným k jejich ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů dovolacího řízení 19.674,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, jehož předmětem bylo dovolání žalovaných proti potvrzujícímu výroku o věci samé.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 12. 5. 2006, č.j. 57 C 306/99-228, Okresní soud v Ostravě uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobcům 100.000,- Kč s 20 % úroky z prodlení od 1. 11. 1998 do zaplacení, vzájemnou žalobu, jíž se žalovaní po žalobcích domáhali zaplacení 300.000,- Kč s 20 % úroky z prodlení od 1. 11. 1998 do zaplacení, zamítl, rozhodl o nákladech řízení účastníků a (doplňujícím usnesením z 20. 2. 2007, č.j. 57 C 306/99-241) o nákladech řízení státu. Soud prvního stupně po skutkové stránce dovodil, že J. S. st. a první žalobkyně prodali žalovaným nemovitosti uvedené ve smlouvě ze 7. 7. 1998 za 2.000.000,- Kč. Poslední splátku kupní ceny – splatnou do 31. 10. 1998 – žalovaní uhradili jen ve výši 400.000,- Kč (namísto sjednaných 500.000,- Kč). Nárok žalobců (prodávajících) na doplatek kupní ceny proto posoudil ve smyslu ustanovení §588 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Plnění překračující kupní cenu (300.000,- Kč), jehož úhrady z titulu bezdůvodného obohacení se žalovaní domáhali vzájemnou žalobou (§451 odst. 1, 2 obč. zák.), nebylo podle soudu prvního stupně prokázáno.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 4. 2010, č.j. 8 Co 391/2007-292, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, jíž se žalobci domáhali zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím, zamítl a vyhověl vzájemné žalobě, pokud se jí žalovaní domáhali zaplacení 300.000,- Kč s 5,5% úroky z prodlení ročně od 17. 5. 2002 do zaplacení; rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil v zamítavé části týkající se 20% úroků z prodlení z 300.000,- Kč od 1. 11. 1998 do 16. 5. 2002 a 14,5% úroků z prodlení z 300.000,- Kč od 17. 5. 2002 do zaplacení. V návaznosti na rozhodnutí o věci samé rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení účastníků a státu. Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – vyšel ze zjištění, podle něhož žalovaní cenu sjednanou za prodej nemovitostí prodávajícím řádně zaplatili a navíc jim zaplatili 300.000,- Kč. Přijetím uvedené částky se první žalobkyně a J. S. st. bezdůvodně obohatili, neboť šlo o plnění bez právního důvodu (§451 obč. zák.). Protože žalobci jako dědici (a procesní nástupci) J. S. st., zemřelého 8. 3. 2005, odpovídají za dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví (§470 odst. 2 obč. zák.), uložil odvolací soud první žalobkyni zaplatit žalovaným (kromě poloviny z 300.000,- Kč) 51.000,- Kč a druhé a třetímu žalobci po 49.500,- Kč. S odkazem na ustanovení §517 odst. 1, 2 a §563 obč. zák. přiznal odvolací soud žalovaným úroky z prodlení od 17. 5. 2002 do zaplacení (vzájemná žaloba byla zástupkyni žalobců doručena 16. 5. 2002).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli žalobci (vyjma potvrzujícího výroku o věci samé) i žalovaní (podle obsahu /§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“/ jen v potvrzujícím výroku o věci samé) dovoláními.
Žalobci dovoláním vytýkají, že (odvolací) řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Vady řízení shledávají v tom, že odvolací soud nedbal pokynů obsažených v rozsudku ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1179/2008, jímž Nejvyšší soud jeho předchozí rozhodnutí zrušil, tj. neopakoval výslech třetího žalobce, který s účastnickou výpovědí nesouhlasil, popř. nepřečetl jeho výpověď „v postavení svědka, kterou učinil do protokolu před soudem prvního stupně.“ Skutečnost, že po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu a před jeho zrušením Nejvyšším soudem žalovaným plnili, a to, že v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud zaměnil druhou žalobkyni za třetího žalobce, neboť (nesprávně) uvedl, že jako svědek byl soudem vyslechnut „žalobce b/“ , považují rovněž za vady, jimiž řízení trpí. V rámci druhého z užitých dovolacích důvodů namítají, že z provedených důkazů, zejména výpovědi prvního žalovaného v odvolacím řízení, nevyplývá zjištění, že žalovaní 29. 10. 1998 zaplatili první žalobkyni a J. S. další částku ve výši 400.000,- Kč, resp. 23.000,- DEM, čímž nejen dorovnali sjednanou kupní cenu, ale přeplatili ji o 300.000,- Kč. Výpověď prvního žalovaného je s ohledem na rozpory s tím, co bylo zjištěno z jiných důkazů, a na změny ve tvrzeních žalovaných, nevěrohodná, takže se podle žalobců nabízí verze, podle níž příjmové pokladní doklady č. 3 a 4 představují kvitance vystavené na totéž plnění. Výpověď J. S., který v průběhu sporu zemřel, nehodnotil odvolací soud „v celku“ ; kdyby tak učinil, zjistil by, že 29. 10. 1998 nepřevzal od žalovaných vedle 400.000,- Kč i platbu v německých markách, ale jen částku v německých markách odpovídající 400.000,- Kč. Žalobci oponují závěrům znaleckého posudku JUDr. J. S. a jeho doplnění týkajícím se pravosti podpisů prodávajících na příjmovém pokladním dokladu č. 3. Znalec neformuloval své závěry kategoricky, ani jako vysoce pravděpodobné, takže pravost podpisů první žalobkyně a J. S. zůstala sporná. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v jimi napadeném rozsahu zrušil a věc vrátili odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní potvrzující výrok o zamítnutí úroků z prodlení napadli proto, že jej pokládají za nedostatečně odůvodněný (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a současně oponují právnímu posouzení otázky, od kdy jsou žalobci v prodlení s vrácením 300.000,- Kč (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Povinnost žalobců vydat bezdůvodné obohacení (částku 300.000,- Kč jako plnění nad rámec smlouvy) nastala okamžikem, kdy plnění obdrželi, tj. 29. 10. 1998. Proto mají žalovaní nárok na úroky z prodlení od 1. 11. 1998, jak požadovali vzájemnou žalobou, případně od 24. 8. 1999, kdy žalobce dopisem vyzvali k vrácení přeplatku. Úvaha, podle níž se prodlení odvíjí ode dne následujícího po dni, kdy byli o plnění požádání (podle odvolacího soudu ve smyslu §563 obč. zák. od 17. 5. 2002, neboť vzájemná žaloba byla doručena zmocněnkyni žalobců 16. 5. 2002), neobstojí. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v jimi napadeném výroku zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobců se žalovaní ztotožnili se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu.
Dovolání žalobců je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, kterým odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé; důvodné však není.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů, které žalobci v dovolání uplatnili (srov. §242 odst. 3, větu první, o.s.ř.). Je-li však dovolání – jako v daném případě – přípustné, přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 (tzv. zmatečnostem), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.). Protože dovolací soud žádné vady, jimiž by bylo řízení před soudy obou stupňů zatíženo, neshledal, zabýval se jen tím, co prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. namítli žalobci.
Odvolací soud poté, co byl jeho rozsudek ze dne 18. 7. 2007, č.j. 8 Co 391/2007-253, zrušen, postupoval v dalším řízení v intencích pokynů Nejvyššího soudu. Právní posouzení nároku uplatněného žalobou a nároku, který žalovaní učinili předmětem vzájemné žaloby, vystavěl na jiném skutkovém základě než soud prvního stupně po opakování výslechu prvního žalovaného (§213 odst. 2 o.s.ř.). Nedoplnění dokazování výslechem třetího žalobce, jehož soud prvního stupně vyslechl jako svědka, nelze odvolacímu soudu klást k tíži; nesouhlasil-li třetí žalobce s účastnickou výpovědí (srov. §131 odst. 1, část věty před středníkem, §211 o.s.ř.), nemůže být přihlédnuto k jeho dovolací námitce, jíž odvolacímu soudu vyčítá, že jej nevyslechl. Ke změně skutkového stavu v odvolacím řízení nebylo potřebné – jak se mylně domnívají žalobci – přečtení nebo sdělení obsahu výpovědí třetího žalobce (tehdy svědka) z protokolu ze dne 19. 11. 2003 a z protokolu o jednání dne 7. 1. 2004 (§129 odst. 1, §211 o.s.ř.). Obsah listiny se opětovným přečtením nemění, takže odvolací soud mohl – aniž důkaz listinou způsobem upraveným v §129 odst. 1 o.s.ř., který je ve spojení s §211 o.s.ř. použitelný rovněž v odvolacím řízení, znovu provedl při odvolacím jednání – tento důkaz jinak hodnotit a dojít tak i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3620/2008).
Vadami řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nejsou chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu; odvolací soud je může kdykoli postupem upraveným v §164 (§211) o.s.ř. opravit.
Jestliže žalobci po vydání rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2007, č.j. 8 Co 391/2007-253, žalovaným plnili, učinili tak na základě exekučního titulu (srov. §159, §160 odst. 1, §161 odst. 1, §211 o.s.ř.).
Opodstatněné nejsou ani skutkové výhrady žalobců (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané), a které nikoliv. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí (srov. §125 o.s.ř.). Jde-li o výslech svědka (§126 o.s.ř.), musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností. Obdobné platí i v případě výslechu účastníka řízení (§131 o.s.ř.).
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že kupní smlouvou uzavřenou 7. 7. 1998 formou notářského zápisu převedli první žalobkyně a J. S. st. (prodávající) žalovaným (kupujícím) vlastnické právo k nemovitostem (parcele č. st. 745-zast. plocha s objektem bydlení č.p. 24 a parcele č. 253/7-zahrada /včetně vedlejší stavby, venkovních úprav a porostů/, zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Ostravě na listu vlastnictví č. č. 162 pro katastrální území M., obec O.); právní účinky vkladu práva nastaly 8. 7. 1998. Splatnost kupní ceny ve výši 2.000.000,- Kč byla sjednána tak, že 1.000.000,- Kč zaplatili kupující v hotovosti při podpisu smlouvy, splátku 500.000,- Kč měli zaplatit do 7. 9. 1998 a poslední splátku 500.000,- Kč do 31. 10. 1998. Žalovaní zaplatili 24. 7. 1998 částku 250.000,- Kč, 4. 9. 1998 částku 250.000,- Kč a 29. 10. 1998 převzali prodávající od kupujících 400.000,- Kč, tj. splátku, ohledně níž vyhotovili příjmový pokladní doklad č. 4, který prodávající podepsali (pravost svých podpisů na tomto dokladu první žalobkyně a J. S. st. nezpochybnili).
Zatímco žalobci další platbu kupujících nepřipouštějí a tvrdí, že zůstali dlužni 100.000,- Kč, žalovaní podle odvolacího soudu prokázali, že ve stejný den, tj. 29. 10. 1998 zaplatili prodávajícím zbytek kupní ceny ve výši 100.000,- Kč a dalších 300.000,- Kč nad rámec sjednané ceny.
Sporná platba 400.000,- Kč (v české nebo německé měně) vyplývá z toho, co uvedl první žalovaný ve výpovědi v odvolacím jednání 14. 4. 2010. J. S. st. požadoval, aby žalovaní zaplatili o 300.000,- Kč více, jinak prý dům neuvolní, případně využije nabídky jiného kupce. Příjmový pokladní doklad č. 3 vypsala druhá žalovaná v české měně, i když plněno bylo v německých markách, a první žalobkyně i J. S. st. částku převzali a podepsali kvitanci (žádná další osoba při předání nebyla přítomna). Z výpovědí svědků T. S. a I. S. nevyplývá, jaká částka byla prodávajícím skutečně předána (takový závěr učinil již soud prvního stupně), a svědek L. K. žádné relevantní údaje o věci ve výpovědi neposkytl.
Zjištění, podle něhož žalovaní – kromě nesporné částky 400.000,- Kč (příjmový pokladní doklad č. 4) – předali prodávajícím ve stejný den další platbu 400.000,- Kč, má oporu i v závěrech JUDr. J. S., znalce z oboru písmoznalectví se specializací „ruční písmo.“ Ve znaleckém posudku z 3. 3. 2003, který byl po předložení dalšího srovnávacího materiálu doplněn posudkem z 8. 2. 2004, znalec formuloval nález, podle něhož „je pravděpodobnější, že podpis J. S. na příjmovém pokladním dokladu č. 3 je pravým podpisem, než že by šlo o padělek vyhotovený jinou osobou“ a „podpis první žalobkyně je pravděpodobně pravým podpisem.“ Odvolací soud se pochybení při hodnocení znaleckého posudku nedopustil. Od jiných důkazních prostředků (§125 o.s.ř.) se totiž důkaz znaleckým posudkem podaným ústně či písemně liší potud, že jeho hodnocení podle §132 o.s.ř. nepodléhají znalecké závěry (nálezy) ve smyslu jejich odborné správnosti; soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy. To, že soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neznamená, že je znaleckým posudkem vázán. Má-li o odborném nálezu pochybnosti, uloží znalci, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, případně aby vypracoval nový posudek; může rovněž ustanovit jiného znalce k posouzení téže věci nebo znalecký posudek přezkoumat ve smyslu §127 odst. 2 o.s.ř. V projednávaném případě nález znaleckého posudku, resp. jeho doplnění z 8. 2. 2004, neprokázal, že podpisy na příjmovém pokladním dokladu č. 3 z 29. 10. 1998 jsou padělky.
Skutkový závěr o doplatku kupní ceny a platbě nad její rámec odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí – z výpovědi prvního žalovaného, příjmového pokladního dokladu č. 3 a nálezu znaleckého posudku, aniž pominul (převzatá) zjištění, k nimž – s přihlédnutím k tomu, co vyšlo za řízení najevo, případně co nebylo sporné – dospěl soud prvního stupně hodnocením ostatních důkazů (§120 odst. 4, §132 o.s.ř.). Nelze přisvědčit žalobcům, že hodnocení důkazů odvolacím soudem trpí logickým rozporem. Prodávající vázali na další plnění žalovaných nejen případné odstoupení od kupní smlouvy, ale také včasné vyklizení nemovitostí, zjištění, zda pokladní doklady druhá žalovaná vypisovala předem nebo až při jednání s prodávajícími, není podstatné, což platí také o úvahách žalobců stran kursu české koruny vůči německé marce v době plnění. Výtka, podle níž nebylo prokázáno tvrzení žalovaných, že podali samostatnou žalobu o 300.000,- Kč, kterou vzali zpět, protože se téhož nároku domáhali v projednávané věci vzájemnou žalobou, uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. není, neboť se skutkovým základem věci nemá nic společného.
Lze uzavřít, že odvolací soud provedené důkazy hodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. a v jeho hodnocení není logický rozpor; bylo na jeho posouzení, kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost i věrohodnost. Protože své skutkové závěry náležitě vysvětlil, nelze mu z hlediska způsobu, jakým k nim dospěl, nic vytknout.
Protože se žalobcům správnost rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud jejich dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
Dovolání žalovaných proti potvrzujícímu výroku o věci samé není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (soud prvního stupně sice rozhodoval – poté, co jeho první rozhodnutí odvolací soud zrušil – znovu, ale s výsledkem stejným jako v dřívějším rozhodnutí /v obou případech vzájemnou žalobu v části, jíž se žalovaní domáhali 20% úroky z prodlení z 300.000,- Kč od 1. 11. 1998 do 16. 5. 2002 a 14,5% úroky z prodlení z téže částky od 17. 5. 2002 do zaplacení, zamítl/) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které přípustnost spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Námitka (ostatně zjevně neopodstatněná) nedostatečného odůvodnění výroku, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části věci samé potvrdil, a námitka, že již dopisem z 24. 8. 1999 vyzvali žalovaní k vrácení přeplatku kupní ceny, přípustnost dovolání založit nemohou; první představuje uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., druhá je skutkového charakteru (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem žalovaní zpochybnili – je dovolací soud uplatněnými dovolacími důvody (pokud jsou způsobilé) včetně jejich obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.). V projednávané věci – jak vyplývá z dovolání – nabízejí žalovaní přezkum otázky, zda prodlení s plněním peněžitého dluhu (majetkového prospěchu získaného plněním bez právního důvodu /§451 odst. 2 obč. zák./) se odvíjí od vzniku závazku z bezdůvodného obohacení nebo od jeho splatnosti.
Odvolací soud se svým závěrem neodchýlil od ustálené soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007); ta je jednotná v tom, že osoba, která se na úkor jiného bezdůvodně obohatila (stejně jako osoba odpovědná za škodu), se dostává do prodlení zásadně tehdy, jestliže dluh nesplní v den následující po dni, kdy byla poškozeným o plnění požádána. Od tohoto dne může věřitel požadovat úroky z prodlení (§517 odst. 1, 2, §563 obč. zák.).
Není-li dovolání žalovaných přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení, jehož předmětem bylo 100.000,- Kč s příslušenstvím, rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, §2, §3 odst. 1, 3, §10 odst. 3, §18 odst. 1, věty první, a §19a 7 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v rozhodném znění, tj. částkou 15.795,- Kč. Součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 600,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v rozhodném znění) a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 3.279,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení, jehož předmětem bylo příslušenství částky 300.000,- Kč, rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. (žalobcům, kteří by měli právo na jejich náhradu, v tomto stadiu řízení žádné náklady nevznikly).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 27. dubna 2012
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu