ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.4442.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 4442/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Pragner s. r. o. se sídlem Praha 4, Pod Lesem 2147/23, zastoupené Mgr. Ing. Vladimírem Mrázem, advokátem se sídlem Praha 1, Konviktská 12, proti žalované E. K., o 60.000,- EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 376/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2011, č. j. 18 Co 225/2011-339, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 16. února 2009, č. j. 16 C 376/2007-119, zamítl žalobu o zaplacení 60.000,- EUR se specifikovaným příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. listopadu 2009, č. j. 18 Co 379/2009-186, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem k doplnění dokazování.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 24. února 2011, č. j. 16 C 376/2007-305, žalobu o zaplacení 60.000,- EUR se smluvním úrokem ve výši 2 % ročně od 15. 8. 2003 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně od 1. 1. 2005 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Odvolací soud rozsudkem ze dne 24. srpna 2011, č. j. 18 Co 225/2011-339, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“ (soud prvního stupně ve svém v pořadí druhém rozsudku nerozhodl jinak než ve svém předchozím, odvolacím soudem zrušeném, rozsudku), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. žalobkyně odvolacímu soudu podrobně vytkla, že se nezabýval veškerými odvolacími námitkami, které vznesla, že jeho závěr ohledně způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně je v rozporu s jeho zrušujícím usnesením, že nenapravil pochybení soudu prvního stupně, který nepostupoval procesně korektním způsobem a podle pokynů obsažených ve zrušujícím usnesení (nevyzval žalovanou k prokázání jejích tvrzení týkajících se dopisu ze dne 28. 12. 2004, nevyslechl opětovně svědka Ing. V., nevyslechl Mgr. S., trval na výslechu svědkyně Mgr. Ing. S., kterou nakonec nevyslechl, provedl nepřípustně důkaz výslechem svědka Ing. F. a bez návrhu si opatřoval listiny ze sbírky listin společnosti FMP-servis s. r. o.). Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. sice může výjimečně přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit, ovšem je tomu tak pouze v případech, kdy otázka, zda je či není řízení před soudy nižších stupňů postiženo vadami, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura 7/2004, nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 1.2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 944/09, a ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 2699/10). O takovou situaci v posuzovaném případě zjevně nejde, neboť se nejedná bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence právní otázky zásadního významu.
Přihlížet nelze ani k obsáhle rozvedeným výhradám žalobkyně ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění (konkrétně k závěru, že v řízení nebylo spolehlivě prokázáno, že žalované byla na základě smlouvy o půjčce poskytnuta částka 60.000,- EUR), z nichž soudy obou stupňů při rozhodování vycházely. Tyto námitky, týkající se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů, vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití je v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalované v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2012
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu