ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.467.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 467/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce V. S. , zastoupeného Mgr. Irenou Döményovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská třída 49, proti žalovanému I. M. , zastoupenému JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Škroupova 4, o zaplacení 127.385,90 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 656.000,- Kč, o dovoláních žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. července 2010, č. j. 56 Co 271/2010-346, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Dovolání žalovaného se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 4. 3. 1998 po žalovaném domáhal zaplacení 226.776,10 Kč se „smluvním úrokem z prodlení“ ve výši 2.000,- Kč denně od 18. 5. 1996 do zaplacení. V průběhu řízení vzal žalobu zpět ohledně 36.614,10 Kč, resp. svůj žalobní požadavek „upřesnil“ tak, že se po žalovaném domáhá zaplacení 190.162,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 18. 5. 1996 do zaplacení z titulu nedoplatku za práce, které provedl v rámci rekonstrukce a modernizace rodinného domu v O., Drůbeží 31. Dále požadoval smluvní pokutu ve výši 656.000,- Kč za prodlení s úhradou za provedené práce v době od 18. 5. 1996 do 4. 3. 1998.
Okresní soud v Ostravě (v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 6. listopadu 2002, č. j. 37 C 115/98-145, poté, co zastavil řízení o zaplacení 36.614,10 Kč s příslušenstvím, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 156.162,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 18. 5. 1996 do zaplacení a smluvní pokutu za dobu od 18. 5. 1996 do 4. 3. 1998 ve výši 656.000,- Kč. Co do částky 34.000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. listopadu 2003, č. j. 56 Co 156/2003-163, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení, s výjimkou odvoláním nenapadených výroků o zastavení řízení co do částky 36.614,10 Kč s příslušenstvím, o zamítnutí žaloby co do částky 34.000,- Kč s příslušenstvím a o soudním poplatku a znalečném; uvedené výroky nabyly samostatně právní moci.
Okresní soud v Ostravě (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 13. prosince 2004, č. j. 37 C 115/98-243, zamítl žalobu o zaplacení smluvní pokuty ve výši 656.000,- Kč a rozhodl, že ve zbytku je žaloba co do základu důvodná.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. března 2006, č. j. 56 Co 426/2005-283, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s upřesněním, že žaloba je v rozsahu 156.162,- Kč s 19 % úrokem z prodlení z téže částky od 18. 5. 1996 do zaplacení do základu důvodná a že o výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku; ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení smluvní pokuty ve výši 656.000,- Kč rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení; rozhodnutí, že žaloba je do základu důvodná, nabylo právní moci.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 12. února 2009, č. j. 33 Odo 1405/2006-300, odmítl dovolání žalovaného jako nepřípustné.
Okresní soud v Ostravě (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 5. června 2009, č. j. 37 C 115/98-320, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 127.385,90 Kč s 19 % úrokem z prodlení od 18. 5. 1996 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 656.000,- Kč; co do 28.776,10 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vyšel ze zjištění, že účastníci dne 20. 7. 1995 uzavřeli písemnou smlouvu o dílo (včetně dodatku z téhož dne), jíž se žalobce zavázal provést pro žalovaného v době od 1. 8. 1995 do 31. 10. 1995 rekonstrukci jeho rodinného domu čp. 31 v ulici D. v O., za sjednanou cenu 675.700,- Kč s 5 % DPH; bylo přitom ujednáno, že obsah této smlouvy je možné doplňovat či měnit pouze písemnými dodatky. Dne 17. 11. 1995 došlo k předání díla a byl pořízen zápis o předání a převzetí stavby. Již v průběhu plnění závazků z písemné smlouvy o dílo ze dne 20. 7. 1995 – a také po splnění závazků z této smlouvy – prováděl žalobce pro žalovaného na domě další (písemnou smlouvou nevymezené) stavební práce. Dělo se tak na základě ústní dohody účastníků a žalovaný byl srozuměn s tím, že za provedené práce žalobci zaplatí. Výsledná dohoda účastníků byla zaznamenána na listině ze dne 6. 5. 1996 opatřené jejich podpisy; v ní se žalovaný zavázal proplatit konečnou fakturu, resp. zaplatit žalobci částku 226.776,10 Kč do 17. 5. 1996. Pro případ prodlení s úhradou této částky si sjednali účastníci sankci (označenou jako „smluvní úrok“ ) ve výši 2.000,- Kč denně. Soud prvního stupně neuvěřil tvrzení žalovaného, že dílo tak, jak bylo vymezeno písemnou smlouvou, nebylo dne 17. 11. 1995 předáno, a že dohodu z 6. 5. 1996 podepsal jen proto, že potřeboval získat doklad pro poskytnutí hypotečního úvěru. V dopise ze dne 19. 5. 1996 žalovaný proti pohledávce žalobce z titulu nedoplatku ceny díla započetl své pohledávky z titulu smluvní pokuty za pozdní předání díla (198.000,- Kč) a náhrady škody (28.776,10 Kč). Žalobce uznal, že při odstraňování vad díla v květnu 1996 škodu v uvedené výši žalovanému způsobil. Žalovaný žalobci jím požadovanou částku 226.776,10 Kč nedoplatil. Na základě uvedených zjištění posoudil soud prvního stupně nárok uplatněný žalobou jako nárok z nepojmenované smlouvy (§51 obč. zák.), kterou účastníci uzavřeli písemně dne 6. 5. 1996. S odkazem na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 56 Co 426/2005, dovodil, že závazek žalovaného zaplatit žalobci 226.776,10 Kč není neplatný jen proto, že ve smlouvě není vyjádřen právní důvod plnění. Žalobce totiž v řízení prokázal, že při rekonstrukci rodinného domu dodal žalovanému podle jejich dohod uzavřených nad rámec písemné smlouvy o dílo materiál a vykonal pro něho další práce (např. stavbu terasy). Po zpětvzetí žaloby o 36.614,10 Kč a po pravomocném zamítnutí žaloby ohledně částky 34.000,- Kč rozhodoval soud prvního stupně nadále o částce 156.162,- Kč s příslušenstvím. Jako nedůvodnou posoudil námitku žalovaného, že došlo k promlčení práva žalobce na doplacení ceny díla. Neopodstatněnou shledal rovněž jeho námitku započtení částky 198.000,- Kč představující smluvní pokutu ve výši 2.000,- Kč denně sjednanou pro případ prodlení žalobce se splněním díla. Dospěl k závěru, že závazky ze smlouvy o dílo uzavřené dne 20. 7. 1995 žalobce splnil nejpozději k 17. 11. 1995 (nikoli až k 7. 2. 1996, jak tvrdí žalovaný) a kompenzována tak může být pouze částka 34.000,- Kč představující smluvní pokutu za období od 1. 11. 1995 do 17. 11. 1995 (v tomto rozsahu také byla žaloba již dříve pravomocně zamítnuta). Soud prvního stupně shledal důvodnou kompenzační námitku žalovaného ohledně částky 28.776,10 Kč představující škodu, kterou mu žalobce způsobil při odstraňování vad díla. Ujednání o smluvní pokutě uvedené v dohodě účastníků z 6. 5. 1996 hodnotil jako platné. Uzavřel, že z obsahu ujednání (z použité formulace „smluvní úrok 2.000,- Kč denně za pozdní úhradu konečné částky“ ) je nepochybné, že vůle účastníků směřovala k zajištění povinnosti žalovaného zaplatit žalobci v dohodě uvedenou částku nejpozději do 17. 5. 1996 sankcí. Nepodstatným přitom shledal, že smluvní strany označily tuto sankci jako smluvní úrok a nikoli jako smluvní pokutu. Předmětné ujednání o smluvní pokutě není ani v rozporu s dobrými mravy, neboť výše smluvní pokuty koresponduje s výší smluvní pokuty, kterou si účastníci sjednali dne 20. 7. 1995 ve smlouvě o dílo k zajištění povinnosti žalobce dokončit a předat dílo včas.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. července 2010, č. j. 56 Co 271/2010-346, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 127.385,90 Kč s 19 % úrokem z prodlení od 18. 5. 1996 do zaplacení a změnil jej ve výroku o smluvní pokutě tak, že žalobu o zaplacení 656.000,- Kč zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení. Konstatoval, že s ohledem na existenci pravomocného rozhodnutí se již nemůže zabývat co do základu důvodností žaloby o zaplacení částky 156.162,- Kč s příslušenstvím; veškeré odvolací námitky zpochybňující důvodnost žaloby o zaplacení této částky proto hodnotil jako bezpředmětné a přezkoumal pouze skutkové a právní závěry vážící se k rozhodnutí o plnění podle dohody z 6. 5. 1996 (za tzv. vícepráce) a o smluvní pokutě. Pokud jde o nárok na zaplacení víceprací, odvolací soud přisvědčil skutkovým závěrům soudu prvního stupně a shodně s ním uzavřel, že žalovaný nemůže uspět se svou kompenzační námitkou nad rámec částky 34.000,- Kč, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto, neboť žalobce mu dílo předal dne 17. 11. 1995. Rovněž skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně smluvní pokuty odvolací soud hodnotil jako správná a úplná. Shodně se soudem prvního stupně posoudil písemnost ze dne 6. 5. 1996 podle obsahu jako dohodu o smluvní pokutě a uzavřel, že vyhovuje zákonným požadavkům z hlediska své formy, určitosti a srozumitelnosti. Přisvědčil jeho závěru, že právo žalobce na smluvní pokutu za dobu od 18. 5. 1996 do 4. 3. 1998 není promlčeno. Souhlasně také dovodil, že ujednání o smluvní pokutě nemůže být neplatné pro rozpor s dobrými mravy, jestliže stejnou smluvní pokutou (tj. 2.000,- Kč denně) byla zajištěna povinnost žalobce provést dílo včas; porušení povinnosti žalobce v době od 1. 11. do 17. 11. 1995 bylo sankcionováno a částka 34.000,- Kč byla ve prospěch žalovaného započtena . Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že v kolizi s dobrými mravy je výkon práva žalobce na smluvní pokutu. Odvolací soud zdůraznil, že vzájemné nároky účastníků se staly natolik nepřehlednými, že je namístě - za situace, kdy i žalobce byl v prodlení - tolerovat zamítavý postoj žalovaného k požadavku žalobce na doplacení ceny díla, resp. tzv. víceprací. Žalobce pro žalovaného paralelně prováděl práce jak podle písemné smlouvy o dílo ze dne 20. 7. 1995, tak podle ústních dohod (tzv. vícepráce), současně odstraňoval vady, které dílo vykazovalo k 17. 11. 1995, a způsobil žalovanému škodu, jejíž náhrady se žalovaný domohl teprve v daném řízení. Žalovaný byl úvěrovou smlouvou ekonomicky motivován k tomu, aby dílo bylo včas dokončeno, resp. kolaudováno. Byl nucen spolu s rodinou stavbu užívat, přestože vykazovala nedostatky, neboť neměl jinou možnost bydlení, a musel strpět odstraňování vad díla, čímž se kvalita bydlení nepochybně dále zhoršila. Mezi účastníky nebylo najisto postaveno, které práce byly provedeny podle smlouvy o dílo a které až na podkladě následně uzavíraných ústních dohod, což ostatně vyplývá i z žalobcem postupně doplňované žaloby; zmiňované nejasnosti se podařilo odstranit teprve v průběhu řízení za součinnosti soudu. Odvolací soud přihlédl i ke skutečnosti, že žalovaný je za prodlení sankcionován povinností zaplatit žalobci úroky z prodlení. Zohledněna pak byla i příjmová, majetková a osobní situace účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali včasné dovolání oba účastníci řízení.
Dovolání žalovaného směřuje proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně zavazující ho k zaplacení 127.385,90 Kč s příslušenstvím a k náhradě nákladů řízení. Přípustnost dovolání žalovaný dovozuje z §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. neboť má za to, že napadené rozhodnutí je zásadně právně významné z pohledu „řešení otázky započtení smluvní pokuty na závazek z titulu bezdůvodného obohacení“. Žalovaný nesouhlasí se závěrem, že dílo bylo dokončeno k 17. 11. 1995, a oproti tomu prosazuje názor, že žalobce svůj závazek ze smlouvy o dílo splnil teprve dne 8. 2. 1996. Z toho pak dovozuje, že po právu započetl svou pohledávku za žalobcem z titulu smluvní pokuty sankcionující pozdní dokončení díla a že ke dni podání žaloby žalobci nic nedlužil. K obsahu dalších podání žalovaného doručených soudu prvního stupně dne 29. 11. 2010 a 14. 2. 2011 a označených jako doplnění dovolání nebylo možné přihlížet; nebyla sepsána advokátem (postrádají podpis právního zástupce žalovaného) a byla podána po uplynutí lhůty k dovolání (srov. §242 odst. 4 o. s. ř.)
Dovolání žalobce směřuje proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 656.000,- Kč, tak, že žaloba o zaplacení této částky se zamítá. Odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže byl výkon práva na smluvní pokutu sankcionující pozdní úhradu doplatku ceny díla hodnocen jako odporující dobrým mravům. Připomíná, že odvolací soud se názorově odchýlil od svého rozsudku ze dne 22. 3. 2006, č. j. 56 Co 426/2005-283, jímž zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně; v něm totiž mimo jiné uzavřel, že ujednání o smluvní pokutě není neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Není srozuměn s tím, že aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. odůvodňují sociální poměry žalovaného, které byly navíc zjišťovány teprve v odvolacím řízení, a to výslechem žalovaného, který žádný z účastníků nenavrhl. Žalobce je přesvědčen, že poměry žalovaného aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. neodůvodňují, neboť jsou příznivější než v době uzavření dohody o smluvní pokutě. Z dopisu žalovaného z 18. 5. 1996 je zřejmé, že si je vědom povinnosti zaplatit smluvní pokutu, protože byl připraven na takovou pohledávku započítat své pohledávky. V tomto smyslu se pak vyjadřoval i v příběhu řízení. Žalobce zdůrazňuje, že svůj nárok na smluvní pokutu sám snížil na jednu polovinu, přestože žalovaný vůči němu úspěšně uplatnil smluvní pokutu za prodlení se zhotovením díla v plné výši.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnými subjekty (účastníky řízení) při splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.).
Dovolání žalovaného směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (v rozsahu částky 127.385,90 Kč s příslušenstvím soud prvního stupně žalobě vždy vyhověl) a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
Žalovaný v dovolání sice vytýká odvolacímu soudu, že stejně jako soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil jeho kompenzační námitku, činí tak ale výhradně zpochybněním skutkového zjištění, z něhož soudy obou stupňů při rozhodování vycházely. Oproti soudům, které vzaly za prokázané, že dílo bylo žalobcem dokončeno a žalovanému předáno dne 17. 11. 2005, totiž prosazuje názor, že se tak stalo teprve 7. 2. 2006. Uvedená výtka žalovaného vystihuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, a je z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ bezcenná, neboť k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). Pokud žalovaný v dovolání avizuje, že zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spočívá „v řešení otázky započtení smluvní pokuty na závazek z titulu bezdůvodného obohacení, která nebyla dosud v právní praxi řešena“ , nezbývá než konstatovat, odvolací soud k závěru, že by se některý z účastníků na úkor druhého bezdůvodně obohatil, ve svém rozhodnutí nedospěl. Přisvědčil soudu prvního stupně, že nárok žalobce na zaplacení 226.776,10 Kč za tzv. vícepráce vzešel z nepojmenované smlouvy (§51 obč. zák.), kterou účastníci uzavřeli dne 7. 2. 2006. Proto také žalovaný - logicky vzato - v dovolání ani nespecifikuje, v čem spatřuje pochybení odvolacího soudu při řešení otázky, kterou předložil k dovolacímu přezkumu a která má činit jím napadené rozhodnutí zásadně právně významným.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalobce proti výroku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně týkající se smluvní pokuty tak, že se žaloba o zaplacení 656.000,- Kč zamítá, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., není však důvodné.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobce brojí proti právnímu závěru, že zjištěné okolnosti případu odůvodňují použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., neboť výkon jeho práva na smluvní pokutu je v rozporu s dobrými mravy.
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „obč. zák.“), výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Výklad pojmu „dobré mravy“ ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. (a potažmo i §39 obč. zák.) podal Nejvyšší soud opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, nebo ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005); v nich dovodil, že výčet dobrých mravů sice nelze se zřetelem k jejich pestrosti i mnohotvárnosti určit, avšak rozumí se jimi souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost a vystihují podstatné historické tendence.
Žalobci nelze přisvědčit, že odvolací soud se odchýlil od svého právního názoru, vyjádřeného v jeho předešlém rozhodnutí ve věci. V rozsudku ze dne 22. 3. 2006, č. j. 56 Co 426/2005-283, odvolací soud dovodil, že ujednání o smluvní pokutě obsažené v dohodě účastníků uzavřené dne 7. 2. 2006 není v rozporu s dobrými mravy a není tudíž neplatné podle §39 obč. zák; otázkou mravnosti výkonu práva na zaplacení smluvní pokuty podle jinak platného (a z hlediska dobrých mravů akceptovatelného) smluvního ujednání se odvolací soud v uvedeném rozhodnutí nezabýval. Nad to je třeba připomenout, že ani v opačném případě by odvolací soud nebyl svým dřívějším právním názorem vázán, což má o to větší opodstatnění u posuzování otázky souladu výkonu práva s dobrými mravy, kdy soud přihlíží ke všem okolnostem případu, které mohly v řízení následujícím po vydání předchozího rozhodnutí teprve vyjít najevo. Opodstatněná není ani námitka žalobce, že odvolací soud rozpor výkonu práva na zaplacení smluvní pokuty s dobrými mravy dovodil pouze ze sociální situace žalovaného, která aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. ani neodůvodňuje. Odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že k závěru o použití §3 odst. 1 obč. zák. dospěl „při komplexním zohlednění“ všech v řízení zjištěných skutečností a své úvahy podrobně rozvedl. Zdůraznil především nepřehlednost situace ve vzájemných vztazích účastníků zapříčiněnou tím, že žalobce žalovanému plnil nejen na základě písemné smlouvy o dílo, ale průběžně i podle řady ústních dohod o tzv. vícepracích a z titulu náhrady škody, kterou mu způsobil při odstraňování vad díla. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že po žalovaném není možné spravedlivě požadovat, aby se v nepřehledné situaci vzájemných pohledávek zorientoval, jestliže žalobce - který byl v prodlení s plněním díla, žalovanému předal dílo s vadami a způsobil mu škodu při jejich odstraňování - sám v důsledku nejasnosti vztahů opakovaně upravoval žalobu a nebyl si jistý, co mu žalovaný ve skutečnosti dluží. Vedle důsledků přiznání práva žalobce na smluvní pokutu do majetkové sféry žalovaného, které posoudil (na rozdíl od důsledků pro žalobce) jako fatální, bral odvolací soud správně v úvahu rovněž skutečnost, že žalovaný byl obsahem hypoteční smlouvy ekonomicky motivován k tomu, aby dne 17. 11. 1995 od žalobce převzal dílo, které vykazovalo nedostatky, a že s rodinou strpěl odstraňování vad domu, v němž byl již nucen přebývat, neboť rodina neměla jinou možnost bydlení. Za dané situace bylo na místě zohlednit rovněž to, že za porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou byl žalovaný sankcionován již povinností zaplatit žalobci 19 % úroky z prodlení, které ke dni rozhodování odvolacího soudu přesahovaly částku 300.000,- Kč. Lze uzavřít, že odvolací soud v řízení zjištěné okolnosti daného případu správně poměřoval ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. a jeho úvahy nevybočují z intencí výkladu pojmu „dobré mravy“ podaného v rozhodnutích Nejvyššího soudu. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tak nebyl žalobcem užit opodstatněně.
Námitkou, že v řízení nebyla prokázána nepříznivá sociální situace žalovaného, uplatnil žalobce dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutečností, které nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Údaje ohledně stávající sociální situace žalovaného (jeho výdělkových možnostech, dluzích, majetku a počtu jím vyživovaných osob) zjišťoval odvolací soud výslechem žalovaného. Důkaz výslechem účastníků, jako každý jiný důkazní prostředek, slouží k tomu, aby jeho prostřednictvím zjistil soud údaje potřebné pro rozhodnutí, resp. aby jeho provedením nabyl soud přesvědčení o pravdivosti skutkových tvrzení, která hodlá účastník prokazovat. Z důkazu výslechem žalovaného vzal odvolací soud za prokázané, že žalovaný a jeho manželka pracují s výdělkem každý cca 20.000,- Kč měsíčně, vyživují nezletilé dítě, a splácejí úvěr v celkové výši 710.000,- Kč po 7.000,- Kč měsíčně. Žalovaný vlastní dům s přilehlými pozemky, které nabyl darem od rodičů, a tyto nemovitosti spolu s rodinou užívá. I když lze souhlasit s názorem žalobce, že údaje mohly být ověřeny provedením jiných důkazů (např. listinami), odvolacímu soudu nelze upřít právo posoudit důkaz výslechem účastníka z hlediska významu jako dostačující, a to zejména za situace, kdy protistrana věrohodnost uváděných údajů nezpochybnila. Zjištění odvolacího soudu ohledně poměrů žalovaného tudíž má oporu v provedeném dokazování a ani dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně.
Protože se žalobci prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud jeho dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy ani jeden z účastníků nebyl v dovolacím řízení úspěšný.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. května 2012
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu