ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.4829.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 4829/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně BWT Česká republika, s. r. o. se sídlem v Čestlicích, Lipová 196, identifikační číslo 49713108, zastoupené JUDr. Pavlem Srbem, advokátem se sídlem v Praze 2, Chodská 23, proti žalovanému JUDr. F. H. , zastoupenému JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 4, Antala Staška 38, o 325.269,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 440/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2009, č. j. 29 Co 178/2009-97, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Prokopa Beneše, advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. prosince 2008, č. j. 15 C 440/2007-62, zamítl žalobu o zaplacení částky 325.269,- Kč s úrokem z prodlení. Dovodil, že účastníci neuzavřeli smlouvu o dílo, jejímž předmětem plnění měla být výstavba venkovního bazénu, jelikož žalobkyní zaslaná cenová nabídka ze dne 16. 7. 2005 není návrhem na uzavření smlouvy podle §43a obč. zák., a z téhož důvodu odpověď žalovaného ze dne 1. 8. 2005 není akceptací (neexistující) nabídky. Právo na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovaný získal provedením prací a výkonů žalobkyní, je podle §451 odst. 2 obč. zák. ve spojení s §498 obč. zák. promlčeno (§107 odst. 1 obč. zák.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. října 2009, č. j. 29 Co 178/2009-97, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Zcela se ztotožnil jak s jeho skutkovými závěry, tak i s právním posouzením věci a jen jako obiter dictum dodal, že i v případě, kdyby jednáním účastníků řízení došlo k uzavření smlouvy o dílo, žalovaný od ní jednostranně podle §642 odst. 1 obč. zák. odstoupil dne 15. 8. 2005 a právo na plnění (§498 obč. zák.), jehož právní důvod odpadl, se promlčuje podle §107 odst. 1 obč. zák.
Dovolání žalobkyně proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a dovolacím soudem nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Bez významu, z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jsou tudíž výhrady dovolatelky vůči zjištění odvolacího soudu (a před ním soudu prvního stupně), že jejím úmyslem při předložení technicko-cenové nabídky bazénové technologie ze dne 16. 7. 2005 nebylo vyvolat právní účinky spojené s návrhem na uzavření smlouvy podle §43a obč. zák., tj. být návrhem vázána, a že e-mailová odpověď žalovaného ze dne 1. 8. 2005 tak nemůže být akceptací (dosud neexistujícího) návrhu. Podstatou těchto dovolacích námitek jsou výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Totéž platí i o zpochybnění skutkového závěru, že podání žalovaného ze dne 15. 8. 2005 obsahuje odstoupení od smlouvy, a o výtce dovolatelky, že odvolací soud pominul e-mail žalovaného ze dne 19. 9. 2005, jehož obsahem bylo uznání dluh vůči ní co do důvodu a výše. Nejde o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Zjišťuje-li soud obsah právního úkonu, resp. činí-li zjištění o tom, co bylo smluvními stranami ujednáno, a to i pomocí výkladu projevů jejich vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takové výhrady nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat (srovnej znění §237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.).
Zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud se při posuzování promlčení jejího práva na zaplacení sporné částky necítil být vázán řešením předběžné (prejudiciální) otázky existence smluvního vztahu mezi účastníky řízení, přestože tato otázka byla vyřešena již v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. února 2009, sp. zn. 16 C 502/2006, a v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2009, sp. zn. 23 Co 202/2009.
Uvedená námitka směřuje k uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato tvrzená vada řízení nemůže být otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť sice jde bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu, avšak řešení, které ve vztahu k ní přijal odvolací soud, koresponduje s dosavadní rozhodovací praxí a není žádný rozumný důvod se od přijatého řešení odchýlit, tzn. Nejvyšším soudem již vyřešenou právní otázka posoudit jinak [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005, který vychází z R 61/1965 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, podle něhož „předběžnou (prejudiciální) otázkou je taková právní skutečnost (právo nebo právní poměr), jejíž existence nebo neexistence by měla vliv na rozhodnutí ve věci soudem projednávané a která sama může být předmětem řízení téhož nebo jiného soudu nebo jiného řízení; jde tedy o otázku, která se sice netýká předmětu řízení, avšak jejíž vyřešení za řízení je nezbytné pro rozhodnutí o předmětu řízení (o věci samé). Její řešení má ovšem platnost jen pro řízení, v níž ji bylo nutno k rozhodnutí věci řešit „ ].
Jestliže podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jen tehdy, kdy právní otázka, kterou dovolatelka považuje za významnou, byla pro rozhodnutí určující, potom otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nemůže vést k závěru o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v §237 odst. 3 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 23). Takovou otázkou nemůže být řešení platnosti odstoupení žalovaného od smlouvy. Soudy obou stupňů totiž založily svá rozhodnutí primárně na rozhodujícím závěru, že se při předsmluvních jednáních účastníků řízení nesetkaly dva shodné projevy vůle směřující k uzavření smlouvy o dílo a že tedy smlouva nevznikla. Finanční nárok žalobkyně vyplývá z bezdůvodného obohacení, získaného plněním, jehož právní důvod odpadl (§451 odst. 2 obč. zák.). Pouze jako obiter dictum připojil odvolací soud úvahu o případném zániku smlouvy odstoupením, což z hlediska promlčení má podle §107 odst. 1 obč. zák. stejný důsledek, tj. promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení. Dovolatelkou vymezená otázka tak nesplňuje kritéria §237 odst. 3 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§3 odst. 1 bod 4., §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném do 29. 2. 2012), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 31. května 2012
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu