ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.4977.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 4977/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně M. S., zastoupené Doc. JUDr. Milanem Kindlem, CSc., advokátem se sídlem Praha-Chodov, V Parku 2323/14, pracoviště Chomutov, 28. října 3649/21, proti žalované Ing. Jaromíře Nevečeřelové, s místem podnikání Liberec, K Mojžíšovu prameni 1118, identifikační číslo: 183 44 194, zastoupené JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem Liberec 2, Valdštejnská 381/6, o zaplacení 67.800,- Kč s příslušenstvím oproti vydání věci a o zaplacení 4.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 13 EC 22/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 2. září 2010, č. j. 29 Co 721/2009-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.730,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Vodičky, advokáta se sídlem Liberec 2, Valdštejnská 381/6.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 28. srpna 2009, č. j. 13 EC 22/2009-54, zamítl žalobu o zaplacení částky 67.800,- Kč s úroky z prodlení ve výši 9,25 % od 7. 2. 2009 do zaplacení a částky 4.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 9,25 % od 7. 2. 2009 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 2. září 2010, č. j. 29 Co 721/2009-112 (poté, co žalobkyně podáním ze dne 10. 8. 2010 „odstranila vady žaloby“), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve správném znění, že se zamítá žaloba, kterou se žalobkyně domáhá uložení povinnosti žalované zaplatit jí 67.800,- Kč spolu s úroky z prodlení od 7. 2. 2009 do zaplacení ve výši 9,25 % oproti povinnosti žalobkyně vydat žalované sedací soupravu zn. Himolla, typ Yes č. 4652, trojsedačka 4652 a taburet č. 1, obojí v barvě rouge, látka Belvetara-strie, a hradit škodu ve výši 4.000,- Kč s příslušenstvím; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Protože rozsudečným výrokem I. rozhodl odvolací soud o dvou samostatných nárocích, je třeba přípustnost dovolání posoudit ve vztahu ke každému z nich zvlášť. Přípustnost dovolání proti té části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu o zaplacení 4.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, je vyloučena podle §237 odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč.
Dovolání proti zbylé části výroku I. rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., a dovolací soud je neshledal přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá podle §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé zásadní význam (Ústavní soud nálezem ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím dne 31. 12. 2012).
Zásadní právní význam je spjat s právními otázkami, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny nebo které soudy posuzují rozdílně, anebo hodlá-li dovolací soud již vyřešenou právní otázku posoudit jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že dovolacím důvodem, který je žalobkyni k dispozici, je pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí - a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení dovolatel zpochybnil - je dovolací soud uplatněnými dovolacími důvody (jsou-li způsobilé) vázán včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Přitom je povinen vycházet ze skutkového stavu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem a který je v poměrech přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelný.
Žalobkyně zásadní právní význam přisuzuje otázce, zda jí vzniklo právo od smlouvy odstoupit bez uvedení důvodů podle §53 odst. 7 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“); odpověď na tuto otázku závisí na posouzení, zda účastnice uzavřely kupní smlouvu při použití prostředků komunikace na dálku ve smyslu §53 odst. 1 obč. zák.
Odvolací soud žalobkyní zpochybňovaný právní závěr, že účastnice neuzavřely kupní smlouvu při výhradním použití prostředků komunikace na dálku, jak má na mysli §53 obč. zák., založil na skutkovém zjištění (jež převzal od soudu prvního stupně), že účelem vzájemné komunikace, která mezi účastnicemi probíhala od 2. 8. 2009 do 6. 8. 2009 prostřednictvím veřejné datové sítě a telefonu, tj. prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, bylo - posuzováno podle jejího obsahu - pouze upřesnění předmětu kupní smlouvy podle přání žalobkyně; jednalo se tedy o předsmluvní vyjednávání, které směřovalo k vytvoření konsenzu ohledně předmětu koupě a na něm závislé kupní ceny. Závěr odvolacího soudu, že k uzavření kupní smlouvy došlo až dne 8. 8. 2009 v provozovně žalované, kdy žalobkyně podepsala písemnou objednávku, kterou vyhotovila žalovaná, je v souladu s komentářovou literaturou k §44 odst. 1 a §43c odst. 1, 2 obč. zák. a judikaturou Nejvyššího soudu (mechanismus uzavření smlouvy podle §42a až §45 obč. zák. platí - byť v některých případech modifikovaně - i pro spotřebitelské smlouvy podle §52 a násl. obč. zák.). Teprve v tomto okamžiku žalobkyně přijala návrh žalované na uzavření smlouvy bez jakýchkoli výhrad, neboli setkaly se ve shodě návrh smlouvy a jeho přijetí jako dva kvalifikované jednostranné právní úkony. Je obvyklé, že uzavření smlouvy předchází smluvní vyjednávání, tedy proces, ve kterém se tvoří obsah smlouvy, jenž končí okamžikem, ve kterém dá navrhovatel (oferent) druhé smluvní straně (oblátovi) najevo, že se cítí být vázán svým projevem vůle. Již autoři Komentáře k čsl. Obecnému zákoníku občanskému (díl IV., str. 25) zastávali názor, že „vyjednávání trvá, i kdyby se strany sice prohlásily souhlasně, ale s výhradou volnosti, dalších změn atd. Projev vůle stran přestává býti vyjednáváním a je skutečným smluvním konsensem, jestliže strany dají najevo, že si jsou vědomy vázanosti na projev. Dokud se strany nedohodly o všech podstatných okolnostech, popřípadě o okolnosti sice nepodstatné, ale takové, která podle mínění stran anebo jedné z nich též má být předmětem dohody, smlouva nevzniká“ (tamtéž, str. 33). Jestliže přijetí návrhu, resp. odpověď na návrh obsahuje modifikaci obsahu, výhrady, omezení či jiné změny, neboli nedošlo-li k bezpodmínečnému přijetí návrhu na uzavření smlouvy, k uzavření smlouvy tímto nedojde (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I., §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 405 a násl., a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. 32 Odo 397/2005, ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 1520/2005, ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1875/2005, ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 256/2006, a ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 672/2008). Nelze přisvědčit prosazovanému názoru žalobkyně, že k uzavření kupní smlouvy došlo při výhradním použití prostředků komunikace na dálku, neboť to neumožňuje zjištěný skutkový stav věci. Žalobkyně sice e-mailem dne 2. 8. 2009 potvrdila objednávku, kterou jí téhož dne žalovaná doručila stejnou cestou, avšak žalobkyně pomíjí, že žalovaná po dohodě účastnic zaslala dne 5. 8. 2009 e-mailem novou objednávku, která byla obsahově odlišná od původní. V žádném následujícím e-mailu (z 5. 8. ani 6. 8. 2009) však žalobkyně neprojevila vůli bez výhrad přijmout návrh žalované a být jím vázána. I když se vyjádřila, že objednávku potvrzuje, dala jednoznačně najevo, že ji podepíše osobně dne 8. 8. 2009 v místě podnikání žalované, kde po prohlídce ještě uváží volbu nožek sedací soupravy. Je tak zřejmé, že žalobkyně zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem, tedy tak, že na vlastních skutkových zjištěních, odlišných od těch, z nichž vycházel odvolací soud, prosazuje svůj právní závěr. Tím ve skutečnosti uplatňuje výhrady proti skutkovým zjištěním, jež vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Nepřípustné dovolání dovolací soud odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalované vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta, které sestávají z odměny advokáta ve výši 5.310,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 29. 2. 2012), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 1.120,- Kč, odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 27. listopadu 2012
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu