ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.735.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 735/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. S. , zastoupeného JUDr. Petrem Jantačem, advokátem se sídlem Praha 10, Na Zájezdu 16, proti žalovanému B. M. , zastoupenému Mgr. Jiřím Malínkem, advokátem se sídlem Praha 4, POLYGON HOUSE, Doudlebská 1699/5, o zaplacení částek 263.500,- Kč s příslušenstvím a 80.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 9 C 146/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2010, č. j. 30 Co 509/2009-177, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 370.000,- Kč s příslušenstvím (334.000,- Kč a 1.200,- USD) představujících dluh z půjčky, kterou mu poskytl dne 28. 11. 2002. Přestože žalovaný dluh z půjčky včetně příslušenství dne 20. 1. 2003 písemně uznal, dosud jej neuhradil.
Okresní soud v Mělníku v pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 3. září 2009, č. j. 9 C 146/2005-144, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 263.500,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3,5 % p.a. z částky 370.000,- Kč od 16. 12. 2002 do 2. 6. 2003, z částky 364.000,- Kč od 3. 6. 2003 do 17. 6. 2003, z částky 360.000,- Kč od 18. 6. 2003 do 25. 6. 2003, z částky 355.000,- Kč od 26. 6. 2003 do 27. 6. 2003, z částky 350.500,- Kč od 28. 6. 2003 do 4. 7. 2003, z částky 342.500,- Kč od 5. 7. 2003 do 8. 7. 2003, z částky 337.500,- Kč od 9. 7. 2003 do 11. 7. 2003, z částky 327.500,- Kč od 12. 7. 2003 do 18. 7. 2003, z částky 322.500,- Kč od 19. 7. 2003 do 23. 7. 2003, z částky 315.500,- Kč od 24. 7. 2003 do 25. 7. 2003, z částky 303.500,- Kč od 26. 7. 2003 do 29. 7. 2003, z částky 299.500,- Kč od 30. 7. 2003 do 6. 8. 2003, z částky 269.500,- Kč od 7. 8. 2003 do 14. 8. 2003 a z částky 264.500,- Kč od 15. 8. 2003 do zaplacení, a částku 80.000,- Kč, žalobu o zaplacení částky 106.500,- Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení zamítl a rozhodl o nákladech řízení (jeho předchozí rozsudky ze dne 4. května 2006, č. j. 9 C 146/2005-24, ze dne 6. března 2008, č. j. 9 C 146/2005-96, a ze dne 23. prosince 2008, č. j. 9 C 146/2005-113, Krajský soud v Praze usneseními ze dne 21. března 2007, č. j. 30 Co 40/2007-78, ze dne 10. září 2008, č. j. 30 Co 387/2008-108, a ze dne 31. března 2009, č. j. 30 Co 101/2009-121, vždy zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. ledna 2010, č. j. 30 Co 509/2009-177, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku, jímž bylo vyhověno žalobě v rozsahu 263.500,- Kč s příslušenstvím a 80.000,- Kč, a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobce žalovanému půjčil 334.000,- Kč a 1.200,- USD, které se mu žalovaný zavázal vrátit spolu se sjednaným úrokem ve výši 80.000,- Kč. V listině ze dne 20. 1. 2003, opatřené notářsky ověřeným podpisem žalovaného, označené jako uznání dluhu je uvedeno, že žalovaný si od žalobce půjčil 334.000,- Kč a 1.200,- USD a že v souladu s §558 obč. zák. dlužnou částku uznává a žalobci ji v hotovosti zaplatí nejpozději do 28. 2. 2003 spolu se sjednanými úroky ve výši 80.000,- Kč, které mu z důvodu půjčky dluží. Žalovaný uhradil žalobci postupně na dluh částku 106.500,- Kč (dne 2. 6. 2003 částku 6.000,- Kč, dne 17. 6. 2003 částku 4.000,- Kč, dne 25. 6. 2003 částku 4.000,- Kč, dne 27. 6. 2003 částku 4.500,- Kč, dne 4. 7. 2003 částku 8.000,- Kč, dne 8. 7. 2003 částku 5.000,- Kč, dne 11. 7. 2003 částku 10.000,- Kč, dne 18. 7. 2003 částku 5.000,- Kč, dne 23. 7. 2003 částku 7.000,- Kč, dne 25. 7. 2003 částku 12.000,- Kč, dne 29. 7. 2003 částku 4.000,- Kč, dne 6. 8. 2003 částku 30.000,- Kč a dne 14. 8. 2003 částku 6.000,- Kč). Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, že žalovaný dne 20. 1. 2003 uznal dluh co do důvodu a výše s příslibem jej žalobci vrátit. Stejně jako ve svém předchozím usnesení ze dne 31. března 2009, č. j. 30 Co 101/2009-121, setrval na právním názoru, že v posuzovaném případě je uznání dluhu žalovaným platným právním úkonem, které splňuje nejen náležitosti požadované §558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „obč. zák.“ (tj. písemnou formu, uvedení důvodu dluhu a jeho výše a vyjádření příslibu jej zaplatit), ale vyhovuje i požadavku určitosti; důvod dluhu je dostatečně identifikován údajem o výši poskytnuté půjčky, absence údaje o datu poskytnutí půjčky nečiní uznávací úkon neurčitým a tedy neplatným podle §37 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že ve smyslu §558 obč. zák. nastala vyvratitelná právní domněnka existence dluhu v době jeho uznání. Bylo proto na žalovaném, aby prokázal, že dluh, který je předmětem řízení, v době uznání neexistoval. Protože žalovaný přes poučení soudu podle §118a odst. 3 o. s. ř. neprokázal své tvrzení o neexistenci dluhu, byla shledána žaloba opodstatněnou v rozsahu 263.500,- Kč s příslušenstvím (dluh z půjčky zanikl splněním jen v rozsahu 106.500,- Kč - §657 a §559 odst. 1 obč. zák.) a 80.000,- Kč (smluvený úrok - §658 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Namítl, že listina „uznání dluhu“ nesplňuje náležitosti požadované §558 obč. zák., neboť důvod dluhu v ní není uveden dostatečně určitě. Nemohla být proto založena vyvratitelná právní domněnka existence dluhu v době jeho uznání a důkazní břemeno nemohlo přejít na něho. Jelikož během řízení před soudem prvního stupně vyšlo najevo, že mezi účastníky byly předávány různé částky, absence data uzavření půjčky proto činí uznání dluhu neurčitým a tedy neplatným. Bylo tudíž na žalobci, aby existenci dluhu z půjčky prokázal. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v předchozím rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější - zamítavý - rozsudek soudu prvního stupně zrušil); Nejvyšší soud České republiky (§10a o. s. ř.) se dále zaměřil na posouzení otázky, zda je dovolání důvodné.
Žalovaný nenamítl žádnou z vad vyjmenovaných v §242 odst. 3 o. s. ř. a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu.
Žalovaný zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, že listina ze dne 20. 1. 2003 je platným uznáním dluhu z hlediska určitosti tohoto právního úkonu (§558 a §37 odst. 1 obč. zák.).
Pro právní posouzení věci odvolacím soudem bylo relevantní zjištění, že listina ze dne 20. 1. 2003 označená jako „uznání dluhu“ obsahuje projev vůle žalovaného, jímž uznává, že dluží z půjčky poskytnuté mu žalobcem 334.000,- Kč a 1.200,- USD a úroky sjednané ve smlouvě o půjčce ve výši 80.000,- Kč, a současně jeho příslib, že tento dluh žalobci zaplatí do 28. 2. 2003. Žalovaný toto skutkové zjištění nezpochybnil, avšak soudům vytkl, že nepřihlédly ke skutečnosti, vyšlé najevo v řízení, že účastníci si předávali různé částky. Z toho pak dovodil, že bez uvedení data poskytnutí půjčky není v listině dostatečně určitě vymezen důvod uznání dluhu, a proto je uznání dluhu pro neurčitost neplatným právním úkonem (§37 odst. 1 obč. zák.). Žalovaný tak právní posouzení věci zpochybnil argumentací založenou na odlišném skutkovém stavu věci, a uplatnil tím ve skutečnosti dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8). Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutková zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) čerpal z listiny ze dne 20. 1. 2003, označené jako „uznání dluhu“, a ze shodného prohlášení účastníků o částečném zániku dluhu, jejichž obsah se shoduje s tím, co v nezměněné verzi žalobce uváděl ve svých přednesech. Naproti tomu žalovaný nejprve svou obranu založil na tvrzení, že „valnou část žalované částky zaplatil“ (viz odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně na čl. 32 a 33 spisu), posléze na tvrzení, že dne 28. 11. 2002 od žalobce půjčku ve výši 334.000,- Kč a 1.200,- USD nepřevzal; že sice má vůči žalobci nevyrovnané závazky, nikoli však z titulu (a ve výši) uvedeného v žalobě (viz podání žalovaného na čl. 85 spisu). Jelikož žalovaný své tvrzení, že účastníci si předávali různé další částky, nepodpořil žádným důkazem a žalobce je neučinil nesporným (§120 odst. 4 o. s. ř.), nelze důvodně vytýkat odvolacímu soudu (potažmo soudu prvního stupně) pochybení v tom směru, že pominul z hlediska právního závěru o určitosti vymezení důvodu uznávaného dluhu rozhodnou skutečnost; nejednalo se o případ, kdy by byla tato skutečnost provedenými důkazy prokázána, ani nelze mít za daných okolností za to, že by vyšla během řízení najevo.
Lze uzavřít, že skutkový závěr, z něhož odvolací soud vyšel při právním posouzení věci, se žalovanému prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. zpochybnit nepodařilo. Jeho navazující právní argumentace se tak stala bezpředmětnou, dovolací soud se jí proto nezabýval a dovolání žalovaného zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci v tomto řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalovanému právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. října 2012
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu