ECLI:CZ:NS:2012:33.ICDO.15.2012.1
KSPH 40 INS 4940/2010
40 ICm 1897/2010
sp. zn. 33 ICdo 15/2012-88
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. V. Č. , zastoupeného JUDr. Martinem Horčicem, advokátem se sídlem v Kolíně IV, Politických vězňů 27, proti žalovanému Ing. L. L. , insolvenčnímu správci dlužnice H. V., zastoupenému JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 1/699, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 40 ICm 1897/2010 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice H. V. místem podnikání v Kolíně IV, Školská 281 (identifikační číslo 12561444), vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 40 INS 4940/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9.2011, č.j. 40 ICm 1897/2010, 101 VSPH 89/2011-67 (KSPH 40 INS 4940/2010), takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.760,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Miroslava Houšky, advokáta.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 30. 3. 2011, č.j. 40 ICm 1897/2010-44, Krajský soud v Praze určil, že pohledávka č. 3 žalobce v žalovaným popřené částce 1.897.663,50 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na dlužnici, je po právu. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobce půjčil dlužnici 1.000.000,- Kč, což písemně uznala. V uznání dluhu ze dne 1. 3. 2008 byla uvedena sankce pro případ prodlení s úhradou půjčky ve výši 0,2 % za každý den prodlení. Žalovaný neprokázal, že si účastníci sjednali smluvní pokutu jen ve výši 0,02 % denně. Sjednanou smluvní pokutu neshledal soud prvního stupně v rozporu s dobrými mravy, a rozhodl proto o pravosti pohledávky.
Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud zopakoval dokazování listinou z 1. 3. 2008 a zjistil, že tato listina obsahuje jednostranný právní úkon dlužnice (uznání dluhu a příslib jeho zaplacení) a je jedinou písemností, z níž žalobce dovozuje spornou pohledávku. Nato odvolací soud (zejména) uzavřel, že žalobce neprokázal, že by s dlužnicí uzavřel písemnou smlouvu o smluvní pokutě podle §544 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Pokud by taková dohoda byla uzavřena ústně – dodal odvolací soud – byla by absolutně neplatnou pro nedostatek písemné formy (§40 odst. 1 obč. zák.); tvrzení účastníků se ostatně liší v otázce výše smluvní pokuty. Uplatněnou pohledávku proto neshledal po právu.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jímž namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“). Připomněl okolnosti, za kterých dlužnici poskytl půjčky, a vysvětlil, že jak přihlášku smluvní pokuty, tak žalobu o určení pravosti pohledávky podal proto, že se jej „v rovině mravní“ dotkla její nepravdivá tvrzení ve vztahu k jeho nárokům. Právní názor odvolacího soudu, že zákonem stanovená písemná forma vyžaduje i podpis věřitele, považuje dovolatel za „nesprávný, právně formalistický, odporující smyslu právní úpravy a dobrým mravům“. Poukázal na to, že dlužnice v uznání dluhu jasně deklarovala dohodu účastníků o smluvní pokutě a o její výši, a zdůraznil, že žalovaný v řízení nikdy nezpochybnil existenci ujednání o smluvní pokutě, ale pouze její výši. Napadené rozhodnutí označil za projev formalistického výkladu práva; podle jeho názoru z ustanovení §40 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že „dohoda účastníků má přednost před formou, kterou vyžaduje zákon, jinak by zákonodárce formulaci ,nebo dohoda účastníků´ do tohoto ustanovení nevložil.“ Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný s žalobcovým výkladem ustanovení §40 odst. 1 obč. zák. nesouhlasí. Má zato, že s ohledem na §46 odst. 1 obč. zák. platí, že dohodou účastníků lze sjednat, že právní úkon bude mít písemnou formu, přestože to zákon nevyžaduje, ale neplatí to opačně, tzn. dohodou účastníků nelze překlenout zákonný požadavek písemné formy právního úkonu. Navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.); důvodné však není.
Podle ustanovení §544 odst. 1 obč. zák., sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Podle odst. 2 téhož ustanovení lze smluvní pokutu sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.
Podle §40 odst. 1 obč. zák., nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný. Podle §40 odst. 3 obč. zák. písemný právní úkon je platný, je-li podepsán jednající osobou; činí-li právní úkon více osob, nemusí být jejich podpisy na téže listině, ledaže právní předpis stanoví jinak. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky v případech, kdy je to obvyklé. Je-li právní úkon učiněn elektronickými prostředky, může být podepsán elektronicky podle zvláštních předpisů.
Podle ustanovení §46 obč. zák. musí mít písemnou formu smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků (odstavec 1). Pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí. Jde-li o smlouvu o převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině (odstavec 2).
Závěr odvolacího soudu, že smluvní pokutu pro případ prodlení dlužníka s vrácením půjčky věřiteli lze platně sjednat jen písemnou dohodou uzavřenou účastníky smlouvy o půjčce (tj. věřitelem a dlužníkem), je správný. Požadavek dohody (tj. vícestranného právního úkonu) vyplývá z dikce ustanovení §554 odst. 1 („sjednají-li strany ...“ ) a předpoklad písemné formy je výslovně zakotven v ustanovení §544 odst. 2 obč. zák. Vedle písemnosti je pak náležitostí písemné formy právního úkonu podpis jednající osoby (§40 odst. 3 obč. zák.). Platnost právního úkonu podmíněnou jeho písemnou formou je sice třeba odlišit od jeho dokazatelnosti, žalobce však v řízení ani netvrdil, že se s dlužnicí písemně dohodli na smluvní pokutě; svůj nárok opřel výlučně o jednostranný písemný závazek dlužnice sankci zaplatit.
Odvolací soud nepochybil ani co se týká výkladu ustanovení §40 odst. 1 obč. zák. Občanský zákoník vychází z principu bezformálnosti právních úkonů, tzn. že právní úkon může být učiněn výslovně (ústně, písemně, posunkovou řečí) i konkludentně, nevzbuzuje-li pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit (srov. §35 odst. 1 obč. zák.). S ohledem na právní jistotu subjektů i na ochranu třetích osob však přímo zákon – a tak je tomu i v případě dohody o smluvní pokutě (§544 odst. 2 obč. zák.) – požaduje písemnou formu určitých právních úkonů. Nedodržení zákonem stanovené formy právního úkonu stíhá občanský zákoník právě v ustanovení §40 odst. 1 obč. zák. absolutní neplatností, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Kromě toho dává občanský zákoník možnost subjektům určit formu právního úkonu jejich dohodou. Tato možnost však může směřovat pouze ke zpřísnění formy právního úkonu stanovené zákonem (na písemnou formu nebo ještě přísnější formu úředního zápisu). Nedodržení takové dohodou subjektů stanovené (oproti zákonu přísnější) formy právního úkonu je sankcionováno jeho relativní neplatností, jíž se musí dotčený subjekt dovolat (§40a obč. zák.). Z uvedeného vyplývá, že úvaha dovolatele o možnosti dohodnout se na ústní podobě ujednání o smluvní pokutě, pro které je zákonem předepsána písemná forma, není správná.
Lze uzavřít, že se dovolateli nepodařilo užitými argumenty správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit; Nejvyšší soud proto – vyloučiv vady řízení vyjmenované v §242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. (jejichž existence ani nebyla namítána) – dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení §8, §10 odst. 3 a §18 odst. 1, věty první vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012, tj. částkou 4.500,- Kč. Součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v rozhodném znění) a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 960,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 31. října 2012
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu