ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.102.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 102/2012-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. února 2012 o dovolání obviněného J. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze – soudu pro mládež ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 1 Tmo 17/2011, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 Tm 3/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 63 Tm 3/2011, byl obviněný J. H. (vedle dalších obviněných) uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil společně s obviněnými N. B. a ml. M. P. tím, že poté, co se dne 24. srpna 2010 v odpoledních hodinách sešli na lavičkách u B. v ulici A., P., přistoupili na návrh nezletilého, že půjdou zmlátit bezdomovce z chaty v lesoparku na B. v prostoru tzv. B. l., P. – V., M. P. si za tím účelem vzal teleskopický obušek, J. H. železnou dutou tyč, kterou běžně nosil, a následně všichni společně odešli do lesoparku, kde v době od 21.00 do 22.00 hodin přišli obž. M. P., J. H. a nezl. k chatce, zatímco obž. N. B. zůstal za plotem pozemku, začali pokřikovat směrem k obyvatelům chatky nadávky, výhrůžky zbitím, vyzývali je, ať vylezou z chatky ven, házeli kameny a bušili do chatky přinesenými nástroji a dřevěnými tyčemi vylomenými z plotu, nezletilý zapalovačem zapaloval igelit pokrývající chatku, vzal lopatu a z nedalekého ohniště přinášel rozžhavené uhlíky, které házel do chatky, přičemž v chatce se nacházeli v době příchodu obžalovaných tři lidé, z nichž J. Š., chatku ihned po příchodu obžalovaných opustil, avšak poškozený M. G. se ze strachu před obžalovanými ukryl do sklepa chatky hlubokého dva metry, z něhož bez cizí pomoci nebyl schopen vylézt, přitom o této skutečnosti obžalovaní věděli, neboť obžalovaný P. viděl jeho ruce v okamžiku, kdy do sklepa zalézal, obžalovaný H. manipuloval s víkem od sklepa a nezletilý poté hodil za poškozeným do sklepa rozžhavené uhlíky, když se poškozenému ze sklepa snažil pomoci další obyvatel chatky, poškozený M. Z., obžalovaní mu v tom zabránili tím, že jej z chatky vytáhli ven za nohy, před chatkou na něj nezl. hodil rozžhavené uhlíky a byl obžalovanými vyzván, ať okamžitě zmizí, jestli chce přežít, následně obžalovaní P. a H. začali rozbíjet vnitřní zařízení chatky a nezl. podpálil zapalovačem matraci a spacák a poté z již hořící chatky utekli, ač věděli, že se ve sklepě i nadále nachází poškozený M. G. a byli srozuměni s tím, že pokud mu nebude poskytnuta potřebná pomoc, poškozený na místě zemře, k čemuž také došlo, když bezprostřední příčinou smrti poškozeného byla otrava oxidem uhelnatým, poškozený M. Z. se poté, co byl z chatky vytažen za nohy, dal na útěk, nezl. ho doběhl, dal mu několik ran dřevěnou tyčí a na prosby poškozeného a upomínání, že v chatce zůstal poškozený G., nezletilý reagoval v tom smyslu, že čekat nemusí, že ten už se smaží, po dalších úderech se poškozený Z. skácel k zemi a ze strachu o svůj život předstíral bezvědomí, přitom N. B. veškeré jednání ostatních sledoval nejprve ze vzdálenosti pár desítek metrů za plotem chatky, slyšel výhrůžky obžalovaných, viděl, že chata hoří, později se k chatce přiblížil a viděl obžalované P., H. a nezl. rozestoupené s tyčemi v rukou kolem chaty, viděl, že v chatě hoří vybavení, a současně věděl, že se v chatce nacházeli lidé, a přestože počínání obžalovaných trvalo několik desítek minut, nijak se nesnažil jejich jednání zamezit či jej ohlásit, ač tak učinit mohl, neboť mu v tom nic zásadního nebránilo, nenacházel se ve značných nesnázích a nehrozilo mu nebezpečí smrti či ublížení na zdraví.
Za uvedené jednání byl obviněný J. H. podle §140 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 let a podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 63 Tm 3/2011, podali všichni tři obvinění (tj. J. H., N. B. a ml.) odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze – soud pro mládež usnesením ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 1 Tmo 17/2011, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Následně podal obviněný J. H. prostřednictvím své obhájkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze – soudu pro mládež ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 1 Tmo 17/2011, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný v dovolání namítl, že dle vypracovaného znaleckého posudku z oboru psychiatrie a klinické psychologie má snížený práh flustrační tolerance, tedy schopnosti snášet stres, je nevyzrálou osobností, nedokáže domyslet veškeré následky ani je správně zhodnotit. Mohl proto demolovat zařízení chaty pod vlivem situace, se kterou si nevěděl rady. K otázce, zda věděl o existenci osoby ve sklepě, odkazuje na výpověď obviněného ml., ze které vyplývá, že on šel do chatky jako první a pokud viděl ruce nad úrovní podlahy, tedy ruce člověka ve sklepě, neznamená to, že ten samý poznatek učinil i obviněný J. H. Zdůraznil, že u hlavního líčení mimo jiné uvedl, že v chatce byl, někdo se zmiňoval o tom, že někdo by mohl být ve sklepě, říkal si, co je to za nesmysl, tak sklep otevřel, deska spadla dolů, díval se dovnitř, bylo tam ticho, nebylo nic slyšet. Ráno u něj zazvonil M., řekl, že tam uhořel chlap, on mu nevěřil. Dle obviněného z uvedeného vyplývá, že nevěděl, že na daném místě zůstal ještě člověk, provedené důkazy v žádném případě nesvědčí o jeho společném jednání směřujícímu k naplnění skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy a nelze jej tedy činit odpovědným za následek, který nastal jednáním nezletilého.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí ve vztahu k obviněnému J. H. zrušil a přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla dovolání obviněného J. H. odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný J. H. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, že provedené důkazy nesvědčí o jeho jednání směřujícímu k naplnění skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy a že tedy dle jeho názoru nebylo v průběhu řízení prokázáno, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud České republiky pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Vrchní soud v Praze – soud pro mládež jako soud odvolací v odůvodnění svého dovoláním napadeného rozhodnutí správně uvedl, že skutková zjištění soudu prvního stupně mají oporu v provedených důkazech a jsou založena na přesvědčivých a logických úvahách.
Podle ustanovení §140 odst. 1 tr. zákoníku se trestného činu vraždy dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Objektivní stránkou tohoto trestného činu je usmrcení člověka, kterým se rozumí jakékoliv zbavení života živého člověka. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito, zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé. Usmrcení člověka lze spáchat konáním i opomenutím takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen. Jedná se o trestný čin úmyslný a úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 1299, 1300 s.).
V průběhu řízení bylo prokázáno, že všichni obvinění se inkriminovaného dne vypravili k chatě na B. obývané bezdomovci a smyslem jejich cesty bylo minimálně bezdomovce zbít, k čemuž byli i náležitě vyzbrojeni. Dokazováním vyšlo najevo, že chatu obývali tři bezdomovci – M. Z., J. Š. a M. G. Poškozeného Z. M. P. surově napadl klackem, ale přesto se mu i poškozenému Š. podařilo chatu opustit, poškozený se však ukryl do sklepa chaty, ze kterého nebyl schopen bez cizí pomoci vylézt. Výpovědi jednotlivých účastníků o předmětné události se v mnoha detailech rozcházejí, ale v základním se shodují, a to v tom, že chatu podpálil M. P., který také fyzicky útočil házením žhavých uhlíků na obyvatele chaty a udeřil poškozeného M. Z.
Pokud se týká skutečnosti, zda obviněný J. H. věděl o tom, že ve sklepě chatky je ukryt člověk (poškozený M. G.), k tomu je třeba uvést, že ml. v přípravném řízení vypověděl, že viděl ruce nějaké osoby, která zalézala do sklepa, M. pak přiběhl s uhlíky, H. odkryl poklop a M. ty uhlíky do sklepa hodil. Obviněný rovněž slyšel M., jak říká poškozenému Z. o tom, že se mu v chatce smaží kámoš. Obviněný N. B. ve své výpovědi mimo jiné uvedl, že J. (tzn. J. H.) říkal, že v suterénu někdo zůstal. Ze svědecké výpovědi poškozeného M. Z. vyplynulo, že obviněným sám sděloval, že mu ve sklepě zůstal kamarád, snažil se mu pomoci vytáhnout ho ze sklepa, ale některý z obviněných ho za nohy vytáhl z chatky, čímž ho odtrhl od poškozeného G. Dle svědka Z. tak všichni obvinění museli vědět, že mu ve sklepě zůstal kamarád. Nalézací i odvolacího soud správně vzaly výpověď poškozeného M. Z. za věrohodnou, neboť svědek vypovídal o příslušné události zcela shodně v přípravném řízení i při hlavním líčení před soudem a nebyl shledán žádný důvod, proč by měl vypovídat nepravdu.
Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky, ve shodě s názorem nalézacího i odvolacího soudu, tedy všichni obvinění včetně obviněného J. H. museli vědět, že ve sklepě chaty zůstala další osoba. I přes toto vědomí však chatu opustili v okamžiku, kdy hořela a bylo zřejmé, že člověk, který zůstal uvnitř, s velkou pravděpodobností, resp. téměř s jistotou nepřežije.
Po zhodnocení provedeného dokazování se Nejvyšší soud České republiky ztotožnil s názorem odvolacího soudu v tom, že ač nebylo prokázáno, že by obviněný J. H. (vedle dalších obviněných) přišel k chatce s úmyslem někoho usmrtit, z jeho dalších projevů a vjemů je zřejmé, že musel být minimálně srozuměn s tím, že požárem bude usmrcen člověk, který se ukryl ve sklepě chaty.
Ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie ohledně obviněného J. H. vyplynulo, že tento obviněný má sice snížený práh frustrační tolerance, tedy schopnosti snášet stres oproti okolí, na druhé straně však bylo zjištěno, že jeho rozpoznávací schopnosti byly v době činu plně zachovány, schopnosti ovládací byly sníženy částečně, forenzně nepodstatně s tím, že je schopen plnohodnotné účasti na trestním řízení.
Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky není tedy pochyb o tom, že příslušný skutek byl objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky tak souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Na základě výše uvedených skutečností je možno učinit závěr, že obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod uplatněný zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného J. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal