ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1147.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 1147/2012-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. října 2012 o dovolání obviněného O. Ř. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 10 To 77/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 32 T 211/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 32 T 211/2011, byl obviněný O. Ř. uznán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že dne 30. 7. 2011 ve 2.20 hodin v obci Ř. na ulici Č., okres P.-v., řídil osobní motorové vozidlo zn. Toyota Yaris, vědomě poté, co požil větší přesně nezjištěné množství alkoholických nápojů, když za použití přístroje Dräger bylo v jeho dechu čtyřmi orientačními dechovými zkouškami provedenými Policií ČR, Obvodní oddělení Říčany, postupně naměřeno ve 2.29 hodin 1,86 promile alkoholu v dechu, ve 2.33 hodin 1,65 promile alkoholu, ve 2.36 hodin 1,99 promile alkoholu a ve 2.41 hodin 1,88 promile alkoholu v dechu.
Za uvedené jednání byl obviněný podle §274 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Současně byl obviněnému podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let.
Proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 32 T 211/2011, podal obviněný O. Ř. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 10 To 77/2012, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Následně podal obviněný O. Ř. prostřednictvím svého obhájce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 10 To 77/2012, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že soud prvního stupně založil svá skutková zjištění výhradně na výpovědích dvou zasahujících policistů a že se tyto výpovědi ve všech částech, které přímo neusvědčovaly obviněného, lišily. Dále obviněný uvedl, že soud neprovedl ani jeden důkaz navržený obhajobou, které měly vyvrátit výpověď policistů. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené usnesení a rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že námitky obviněného neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Obviněný shora uvedené námitky uplatnil již v odvolání, přičemž odvolací soud se s nimi ve svém rozhodnutí vypořádal. Ve svém rozhodnutí odvolací soud poukázal na hodnoty naměřené při opakovaných dechových zkouškách, které vylučují jakékoli pochybnosti o schopnosti obviněného bezpečně ovládat motorové vozidlo. Policisté ve svých výpovědích shodně uvedli, že ve vozidle byly dvě osoby, muž a žena, přičemž vozidlo řídil muž. Po zastavení nikdo jiný z auta nevystoupil. Na základě výše uvedených skutkových zjištění považovaly soudy obhajobu obviněného za vyvrácenou, přičemž odlišnosti v obou výpovědích, které obviněný namítá, nepovažovaly za významné pro závěr o vině obviněného. S takto učiněným závěrem odvolacího soudu se státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ztotožnila. Dále uvedla, že podle dostupných spisových materiálů nejsou skutková zjištění v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného.
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný O. Ř. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, že soud prvního stupně založil svá skutková zjištění výhradně na výpovědích dvou zasahujících policistů a že dokazování nebylo provedeno v dostatečném rozsahu, když soud neprovedl ani jeden důkaz navržený obhajobou, které měly vyvrátit výpověď policistů, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud České republiky pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Obviněný v dovolání namítl, že soud prvního stupně založil svá skutková zjištění výhradně na výpovědích dvou zasahujících policistů přesto, že se tyto výpovědi lišily. K uvedené námitce se vyjádřil jak nalézací soud, když v odůvodnění rozsudku velmi podrobně uvedl, proč nejsou o věrohodnosti výpovědí policistů žádné pochybnosti (viz s. 3 rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 32 T 211/2011), tak soud odvolací, když se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s argumentací nalézacího soudu, že výpovědi policistů prokazují, že ve vozidle byly pouze dvě osoby, muž a žena, a nikdo jiný po zastavení z vozidla nevystoupil a vozidlo řídil muž. Vystoupil sice zadními dveřmi, avšak policisté viděli, že se po zastavení vozidla přesunul na zadní sedadlo, rovněž v okamžiku, kdy vozidlo kolem jejich auta projíždělo, viděli, že ho řídí muž ve světlé košili. K námitce obviněného, že soud neprovedl ani jeden důkaz, navržený obhajobou, které měly vyvrátit výpověď policistů, Nejvyšší soud České republiky uvádí, že uvedenou námitku obviněný uplatnil již v podaném odvolání a Krajský soud v Praze jako soud odvolací se s ní důsledně a přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, kde podrobně rozvedl, z jakých důvodů nebyly navrhované důkazy provedeny, aniž by se jednalo o vadu řízení, proto lze v této části na rozhodnutí odvolacího soudu bez dalšího odkázat (viz s. 2 usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 10 To 77/2012).
Z uvedeného je tedy zřejmé, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že „označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného O. Ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. října 2012
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal