ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1162.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 1162/2012-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. října 2012 o dovolání obviněného P. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 6 To 66/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 3 T 24/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 3 T 24/2010, byl obviněný P. V. uznán vinným ze spáchání jednak přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 trestního zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že dne 9. ledna 2010 v době kolem 18.40 hod. jako řidič osobního automobilu zn. Mazda 626 stříbrné metalízy s namontovanými jel po silnici II. třídy č. 246 ve směru od obce O. na obec Č., po projetí mírné pravotočivé zatáčky v km 6,713 před obcí Č. způsobil dopravní nehodu tak, že nepřizpůsobil rychlost svého vozidla, stavu a povaze vozovky a dopravní situaci, a u pravé krajnice vozovky ve směru jízdy srazil 2 chodce, poškozeného J. R., kterému způsobil zlomeninu zevního kotníku a přetržení deltového vazu vpravo, tržné rány obličeje a komoce mozku a poškozenou J. B., které způsobil otřes mozku, zhmoždění hlavy v čelní oblasti vlevo, tržné rány v obličeji, podvrtnutí pravého kotníku a poúrazový psychosyndrom, přičemž tato zranění si po převozu vyžádala hospitalizaci na chirurgickém oddělení Nemocnice v Lounech s předpokládanou dobou léčení cca 2 měsíce, při této dopravní nehodě nezastavil, aby zraněným chodcům poskytl pomoc, z místa ujel směrem na Č. a dále do L., kde předmětné vozidlo odstavil a opustil v pravém silničním příkopu v pravotočivé zatáčce v ul. R. ve směru od ul. V. M.,
přičemž uvedenou jízdu po pozemních komunikacích z nezjištěného místa přes obce O. a Č. do L. jako řidič vykonal přesto, že rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2007, č.j. 2 T 1/2006-3557, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 9 To 61/2007, mu byl m.j. uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 roků, a dále pokračujícího přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že dne 19. 1. 2010 v době kolem 1.15 hod. po silnicích od obce R. H. do T. řídil osobní automobil zn. Honda Civic s namontovanými, při této jízdě byl pronásledován hlídkou OO PČR Tábor, nerespektoval při tom světelné výstražné znamení STOP, v jízdě tak pokračoval až do ulice U S., kde s vozidlem zajel do nahrnutého sněhu, vozidlo opustil a pokusil se hlídce utéci, následně byl hlídkou policie vypátrán a zadržen, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2007, č.j. 2 T 1/2006-3557, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 9 To 61/2007, mu byl m.j. uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 roků.
Za uvedené jednání byl obviněný P. V. odsouzen podle §151 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byl zabrán osobní automobil zn. Mazda 626 bez SPZ umístěný na odstavném parkovišti společnosti SAZ M. v L., původní identifikační číslo, datum výroby vozidla 21. 3. 1989, stav tachometru 192 217 km, bez bližších markant.
Podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený J. Re., trvale bytem H., L., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené VZP ČR, Územní pracoviště Louny se sídlem Louny, N. V., částku 63.710,95 Kč na náhradě škody.
Proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 3 T 24/2010, podal obviněný P. V. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 6 To 66/2012, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a ve výroku o zabrání věci. Podle §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že obviněný P. V. při nezměněném výroku o vině byl odsouzen podle §151 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc v rozsahu zrušení výroku o zabrání věci vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 6 To 66/2012, podal následně obviněný P. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že nebyly jednoznačně zjištěny všechny podmínky, za nichž ke střetu vozidla došlo, že v řízení před soudy nebyl proveden žádný důkaz, který by vyjasnil situaci ohledně druhu použitého osvětlení vozidla. Podle názoru obviněného měly soudy za situace, když se poškození pohybovali na vozovce neosvětleni a vozidla, pohybujícího se za použití sporného, resp. neprokázaného typu osvětlení a aplikovaných závěrů znalce Ing. Rozlivky, dospět k závěru, že řidič nebyl schopen střetu s chodci zabránit. Vinu ve střetu poškozených s vozidlem tedy nelze spatřovat na straně řidiče vozidla. Samostatnou otázkou pak podle dovolatele je, zda-li řidičem předmětného vozidla byl skutečně obviněný a nikoli jeho přítelkyně, která jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem prvního stupně uvedla, že v době střetu řídila vozidlo právě ona, když tato okolnost je zásadní především k přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku. Dále obviněný v dovolání uvedl, že se soud druhého stupně ve svých výrocích nevypořádal s celým rozsahem podaného odvolání, neboť obviněný napadl rozsudek Okresního soudu v Lounech v celém jeho rozsahu a Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl pouze o jeho částečném zrušení, jež současně nahradil. I když by podle dovolatele bylo možné explicitně dospět k závěru, že se odvolací soud ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně ohledně uznání obviněného vinným z konkrétních trestných činů, pak v rozsudku soudu druhého stupně chybí výrok vypořádávající se s podaným odvoláním co do výroku o vině.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc Okresnímu soudu v Lounech k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 1. 8. 2012 Nejvyššímu soudu České republiky sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný P. V. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného ohledně podmínek, za nichž ke střetu vozidla došlo a dále, že v řízení před soudy nebyl proveden žádný důkaz, který by vyjasnil situaci ohledně druhu použitého osvětlení vozidla, a jestli byl řidičem předmětného vozidla skutečně obviněný, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud České republiky pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Obviněný v dovolání namítl, že v řízení před soudem prvního stupně nebyly jednoznačně zjištěny všechny podmínky, za nichž ke střetu vozidla došlo, že nebyl proveden žádný důkaz, který by vyjasnil situaci ohledně druhu použitého osvětlení vozidla. K uvedeným námitkám se vyjádřil jak nalézací soud, když v odůvodnění rozsudku velmi podrobně a přesvědčivě vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková tvrzení opřel, když za základ pro rozhodnutí ve výše uvedené věci vzal především výpověď obviněného z přípravného řízení, vyjádření znalce a znalecký posudek Ing. Rozlivky, svědecké výpovědi svědků P. T., K. H., K. L., L. H., P. B., M. H., J. H. a M. G., a dále listinné důkazy (viz s. 19-21 rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 3 T 24/2010), tak soud odvolací, když se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s veškerou argumentací nalézacího soudu a odkázal na ni, a dále konstatoval, že soud prvního stupně správně zhodnotil výpovědi svědkyň L. T., E. K. a S. N. jako nevěrohodné, přičemž podrobně uvedl, z jakých důvodů z jejich výpovědí nevycházel a proč je shledal nevěrohodnými.
K námitce dovolatele, že se soud dostatečně nevypořádal s otázkou, zda-li byl řidičem vozidla obviněný P. V. nebo jeho přítelkyně, která jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem prvního stupně uvedla, že v době střetu řídila vozidlo právě ona, Nejvyšší soud České republiky uvádí, že uvedenou námitku obviněný uplatnil již v podaném odvolání a Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací se s ní přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, kde rozvedl, na základě jakých důkazů dospěl nalézací soud k závěru o tom, že obviněný P. V. byl řidičem předmětného vozidla, proto lze v této části na rozhodnutí odvolacího soudu bez dalšího odkázat (viz s. 5 rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 6 To 66/2012).
Z uvedeného je tedy zřejmé, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky tak souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Na základě výše specifikovaných skutečností je možno učinit závěr, že výše uvedené námitky vznesené obviněným nejsou podřaditelné pod uplatněný zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.
Dalším dovolacím důvodem, který obviněný uplatnil ve svém dovolání, je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný.
Dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. v tom, že soud druhého stupně se ve svých výrocích nevypořádal s celým rozsahem podaného odvolání, neboť obviněný napadl rozsudek Okresního soudu v Lounech v celém jeho rozsahu a Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl pouze o jeho částečném zrušení, jež současně nahradil, přičemž v rozsudku soudu druhého stupně chybí výrok vypořádávající se s podaným odvoláním co do výroku o vině. Nejvyšší soud České republiky konstatuje, že způsob rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s trestním řádem, neboť po přezkoumání všech výroků rozsudku soudu prvního stupně dospěl k závěru, že vadný je toliko výrok o trestu, postupoval podle §258 odst. 2 tr. ř. a zrušil pouze vadnou oddělitelnou část tohoto rozsudku. Skutečnost, že výrok o vině shledal odvolací soud správným, vyjádřil tím, že ve výrokové části uvedl „při nezměněném výroku o vině“. Pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá, takže v tomto směru, tj. co do zamítnutí neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (srov. Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky č. 17/2002, č. 20/2003 a č. 23/2003). Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nebyl ani tento dovolací důvod námitkami uplatněnými obviněným v dovolání naplněn.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného P. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. října 2012
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal