ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1185.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 1185/2012-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. října 2012 o dovolání obviněného J. S. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 2 To 38/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 58/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 4 T 58/2011, byl obviněný J. S. uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že dne 16. 4. 2011 v době od 20.30 do 20.50 hod. ve Z., ulice P., v hostelu H. na pokoji po předchozí slovní rozepři, při které při karetní hře nejprve požadoval po poškozeném L. U., vydání 30,- Kč v úmyslu získat finanční hotovost poškozeného, napadl údery pěstí do obličeje, srazil jej na zem a kopal do obličejové části hlavy, šlapal mu na hlavu a vyhrožoval mu zabitím, při tomto útoku vypadla poškozenému z kapsy peněženka a obviněný z ní odcizil nejméně 2.200,- Kč, přičemž poškozený L. U. utrpěl zlomeninu horní čelisti vlevo v místě přední stěny levé čelistní dutiny se zakrvácením čelistní dutiny, dvě tržně zhmožděné rány obličeje vlevo nad obočím a v oblasti brady, pohmoždění měkkých tkání obličeje s výrazným otokem, s brýlovým krevním výronem a podkožními krevními výrony obličeje a drobné kožní oděrky v oblasti celého obličeje, když takové poranění obvykle vyžaduje pracovní neschopnost po dobu 2-4 týdnů, ovšem s ohledem na intenzitu a způsob fyzického útoku mohlo dojít ke vzniku závažných poranění, například ke zlomenině klenby a spodiny lební, pohmoždění mozku nebo k nitrolebnímu krvácení, vyžadujících dobu léčení přesahující 6 týdnů.
Za uvedené jednání byl obviněný J. S. odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 4 T 58/2011, podali jak obviněný J. S., tak i státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 2 To 38/2012, tak, že podle §256 tr. ř. obě odvolání zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 2 To 38/2012, podal následně obviněný J. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že soudy obou stupňů nekriticky vyhodnotily svědky proti odsouzenému jako a priori věrohodné, zatímco svědky svědčící ve prospěch odsouzeného jako nevěrohodné, a to i v případě svědkyně P., kterou obhajoba navrhovala k prokázání událostí na pokoji. Dále uvedl, že vady dokazování se promítly do právní kvalifikace, neboť skutek – byl-li by řádně zjištěn a prokázán – by musel být kvalifikován jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, případně jako ublížení na zdraví dle §146 tr. zákoníku. Dovolatel namítl, že celá událost se neodehrála s takovou intenzitou a dějem, jak ji popisují svědkové proti dovolateli a zpochybnil intenzitu, razanci a délku útoku. Dále obviněný namítl, že peněženku z poškozeného U. nechtěl „vymlátit“, ta v konfliktu nehrála žádnou úlohu, když se jí zmocnil až s odstupem a po dokonání násilí. Dle obviněného soudy obou stupňů nedostály povinnosti ukládané trestním řádem v §2 odst. 5 a 6 a §125 odst. 1, když pro účely zvýraznění věrohodnosti svědků opomenuly explicitně namítané rozpory a naopak skutečnosti svědčící obviněnému ku prospěchu bagatelizovaly jako „zmatené“ (svědek D.), a priori bez provedení výslechu nevěrohodné (svědkyně P.) a zcela opomenuly části výpovědi svědka K.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a i vadné řízení mu předcházející.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný J. S. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti z velké části nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného ohledně hodnocení výpovědí svědků, když uvádí, že soudy vyhodnotily svědky svědčící ve prospěch obviněného jako nevěrohodné (svědek D.), a priori bez provedení výslechu nevěrohodné (svědkyně P.) a svědky proti obviněnému jako věrohodné (svědek U., K., M.), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný v dovolání namítl, že soudy obou stupňů vyhodnotily svědky proti obviněnému jako věrohodné, zatímco svědky svědčící ve prospěch obviněného jako nevěrohodné, a to i v případě svědkyně P., kterou obhajoba navrhovala k prokázání událostí na pokoji. K uvedeným námitkám se vyjádřil jak nalézací soud, když v odůvodnění rozsudku podrobně a přesvědčivě vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková tvrzení opřel, když za základ pro rozhodnutí ve výše uvedené věci vzal především výpověď poškozeného L. U. z přípravného řízení, svědecké výpovědi svědků J. K., J. M., R. S., PhDr. Z. H., vyjádření znalce a znalecký posudek MUDr. Petra Tomáška, dále znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie a listinné důkazy (viz s. 12-15 rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 4 T 58/2011), tak soud odvolací, když se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s argumentací nalézacího soudu a odkázal na ni, a dále konstatoval, že neprovedení výslechu svědkyně P. je opodstatněno zjištěním vyplývajícím z výpovědí svědků K. a M., neboť jde o přímé a nezaujaté svědky, kteří mj. vypověděli, kdo v době útoku obviněného na poškozeného byl přítomen v místnosti, kde k události došlo, přičemž tam nebyla, nevstupovala ani nenahlížela J. P. (viz s. 4-5 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 2 To 38/2012).
K námitce dovolatele, kdy zpochybnil intenzitu, razanci a délku útoku, Nejvyšší soud České republiky uvádí, že uvedenou námitku obviněný uplatnil již v podaném odvolání a Vrchní soud v Praze jako soud odvolací se s ní přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, kde uvedl, že rozpory v odhadu délky celého incidentu nejsou tak velké, nepochopitelné a nelogické, aby vyvolaly pochybnosti o pravdivosti svědky uváděných podstatných skutečností, zda a jak se skutek stal, neboť rozdílné vnímání délky času může být způsobeno individuální rozdílností a individuální situací vnímajících subjektů v daném případě, proto lze v této části na rozhodnutí odvolacího soudu bez dalšího odkázat (viz s. 5 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 2 To 38/2012).
Naproti tomu dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným J. S. uplatněn právně relevantně v té části dovolání, kde tvrdil, že peněženku z poškozeného U. nechtěl „vymlátit“, když ta v konfliktu nehrála žádnou úlohu, neměl tedy v úmyslu zmocnit se finanční hotovosti poškozeného. Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům. Nejprve je třeba v obecné rovině poznamenat, že zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Úmysl pachatele se přitom musí vztahovat jak k násilnému jednání nebo k pohrůžce takovým jednáním, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. V posuzovaném případě vycházely soudy obou stupňů ze skutkových zjištění, která lze stručně shrnout tak, že obviněný po předchozí slovní rozepři, při které při karetní hře nejprve požadoval po poškozeném vydání částky 30,- Kč, v úmyslu získat finanční hotovost poškozeného napadl poškozeného údery pěstí do obličeje, srazil jej na zem a kopal do obličejové části hlavy, šlapal mu na hlavu a vyhrožoval mu zabitím, při tomto útoku vypadla poškozenému z kapsy peněženka a obviněný z ní odcizil nejméně 2.200,- Kč, přičemž poškozený utrpěl četná zranění. Z takto popsaného jednání vyplývá, že obviněný jednal v přímém úmyslu poškozenému odejmout finanční prostředky a při tom, aby svého záměru dosáhl, použil násilí (údery pěstí, kopání). Jak správně uvedl ve svém rozhodnutí soud prvního stupně, bylo prokázáno, že v průběhu fyzického napadání poškozeného obviněným J. S., došlo k vypadnutí peněženky poškozeného v pokoji, kde byl napadán. Obviněný ani nepopřel, že by peníze vzal, avšak z peněženky, kterou nalezl později na chodbě. Dle provedených důkazů však byla prázdná peněženka nalezena přímo v pokoji, kde byl poškozený napaden, přičemž je nutno vycházet z toho, že poškozený po útoku obviněného spadl na zem a plazil se ke dveřím, a tedy s největší pravděpodobností peněženka musela vypadnout v této fázi, nikoli poté, kdy již byl vestoje a odcházel do svého pokoje. Obviněný se tedy finanční hotovosti, ležící v peněžence poškozeného, musel zmocnit bezprostředně po provedeném útoku na poškozeného. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud České republiky konstatuje, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že útok obviněného směřoval ke zmocnění se finanční hotovosti poškozeného a že soudy obou stupňů opodstatněně vyvodily, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jak po stránce objektivní, tak i subjektivní.
Další relevantní námitkou, kterou obviněný uplatnil ve svém dovolání, je námitka, že jeho jednáním nebyla naplněna skutková podstata zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud České republiky uvádí, že podle ustanovení §173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se zločinu loupeže dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví. Porovnají-li se skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině, s uvedenými znaky zločinu loupeže, je zřejmé, že Krajský soud v Praze rozhodl v souladu se zákonem, pokud posoudil skutek jako zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Jednání obviněného proti poškozenému evidentně spočívalo ve vynaložení velké fyzické síly, s jejímž použitím se obviněný snažil překonat odpor poškozeného a vzít mu uvedenou finanční částku. Velkou intenzitu vynaložené fyzické síly, se kterou obviněný vedl útok proti poškozenému, přesvědčivě demonstruje to, že obviněný napadl poškozeného údery pěstí do obličeje, srazil jej na zem, kopal do obličejové části hlavy, šlapal mu na hlavu a vyhrožoval mu zabitím. Tato část jednání obviněného jasně směřovala k tomu, aby jeho odpor překonal a aby tímto způsobem získal finanční prostředky poškozeného do své moci a způsobil mu těžkou újmu na zdraví, i když k dokonání činu nedošlo. Co se týká jednání obviněného směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví, zde se jedná o úmysl přímý, přičemž je třeba vycházet z četnosti a brutality útoku obviněného, ze způsobu provedení a i ke slovnímu projevu obviněného při útoku proti poškozenému, ze kterého je zjevné, že těžkou újmu na zdraví poškozenému způsobit chtěl. Pro úplnost zbývá dodat, že soud prvního stupně provedl dostatek důkazů k tomu, aby dospěl k závěru, že jednáním obviněného J. S. byla způsobena těžká újma na zdraví tak, jak je popsáno v napadeném rozsudku.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud České republiky pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud České republiky se proto ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky uvádí, že ve své první části má tento dovolací důvod zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Pro úplnost je třeba dodat, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán a není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného uvedené v odvolání za nedůvodné a podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu a obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu by obviněný nemohl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této první části žádnými námitkami naplnit.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud České republiky vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto na tato odůvodnění (viz výše) odkazuje.
Na základě výše uvedených skutečností je možno učinit závěr, že obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod uplatněné zákonné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. a stojí mimo jejich rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonné dovolací důvody podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které je svým obsahem nenaplňují, nespadají pod ně a nijak jim neodpovídají.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný J. S. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. října 2012
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal