ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1220.2012.2
sp. zn. 4 Tdo 1220/2012-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. října 2012 o dovolání obviněného M. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 3 To 125/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 125/2011, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 3 To 125/2012.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 9 T 125/2011, byl obviněný M. P. uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (pod body č. 1,2), přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem č. 3) a přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem č. 4), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že 1. v době od července 2011 do 9. 9. 2011 v B., zejména na ulici B. postupně vylákal od L. G., finanční hotovost v celkové výši 614.160,- Kč, a to tím způsobem, že s poškozenou navázal intimní vztah a finanční hotovost od ní postupně vylákal za účelem svého údajného podnikání s tím, že je vždy za několik dnů vrátí, ačkoliv věděl, že se tak nikdy nestane a peníze použije pro vlastní potřebu, neboť v danou dobu nikde nepracoval, nepodnikal a neměl ani žádný jiný zdroj příjmů, ze kterých by mohl finanční prostředky vrátit, čímž tak způsobil L. G. celkovou škodu ve výši 614.160,- Kč,
2. dne 9. 9. 2011 ve večerních hodinách v B. na ul. B. si od V. M., vypůjčil pod záminkou dokončení blíže neupřesněného obchodu a nákupu paliva do motorového vozidla finanční hotovost ve výši 5.000,- Kč, kterou přislíbil vrátit nejpozději do 2.00 hodin dne 10. 9. 2011, ačkoliv věděl, že se tak nikdy nestane, finanční částku nepoužije pro žádný svůj obchod, ale pro osobní potřebu, neboť neprovozoval žádnou podnikatelskou činnost a neměl ani žádný jiný zdroj příjmů, který by mu umožnil finanční částku vrátit, čímž tak způsobil poškozenému V. M., škodu ve výši 5.000,- Kč, tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 32 T 2/97 ze dne 28. 08. 1998 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. 4 To 79/98, který nabyl právní moci dne 20. 10. 2010, odsouzen pro trestný čin podvodu dle §250 odstavec 1, odstavec 4 trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, byl mu mimo jiné uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, kdy pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s dozorem, přičemž z výkonu tohoto trestu byl Okresním soudem v Břeclavi dne 1. 9. 2000, sp. zn. PP 25/2000, podmíněně propuštěn za současného stanovení zkušební doby v trvání 5 let, následně dne 27. 7. 2006 mu byl Okresním soudem v Břeclavi, sp. zn. Pp 25/2000, nařízen výkon trestu odnětí svobody v trvání 643 dnů v souvislosti s jeho podmíněným propuštěním, když pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s ostrahou a který dne 3. 11. 2009 vykonal,
3. v období od 10. 9. 2011 do 15. 9. 2011 na území města B. a jinde osobně a telefonicky vyvíjel psychický nátlak na svoji přítelkyni L. G., tak, že jí neustále volal na mobilní telefon a žádal, aby obvolala svoje známé a požádala je o další půjčky finanční hotovostí, když už sama peníze neměla, dále jí tvrdil, aby si uvědomila, že mu jde o život, aby mu sdělila jména svých dlužníků, že z nich její peníze vymlátí, poté, když neplnila jeho požadavky, tak jí opakovaně vyhrožoval fyzickou likvidací spočívající v hrozbě usmrcením, podříznutím krku či zakroucením krku a únosem ruskou mafií, když po těchto výhrůžkách a nátlaku L. G. dostala strach o svůj život a zdraví, neboť obviněný u sebe kontinuálně nosil otvírací nůž s délkou čepele cca. 12 cm, nůž s pevnou čepelí o délce cca. 20 cm, který nosil připevněný na noze a dále teleskopický obušek o délce cca. 30 cm, proto mu opakovaně požadované půjčky z obavy o svůj život poskytla, a to nejméně ve výši 9.705,- Kč,
4. v době od 28. 8. 2011 do 15. 9. 2011 v B. a jinde bez souhlasu uživatele a vlastníka přechodně užíval osobní motorové vozidlo tovární značky ŠKODA OCTAVIA, modré barvy, v hodnotě 90.000,-Kč, které mu dne 15. 8. 2011 půjčila L. G., dcera majitele vozidla V. M., s tím, že vozidlo vrátí nejpozději do dne 28. 8. 2011, přičemž majitel vozidla se o zápůjčce P. dozvěděl dne 28. 8. 2011, se zapůjčením vozidla nesouhlasil a požadoval po P. jeho okamžité vrácení, který však na výzvy nereagoval a dále vozidlo užíval bez svolení majitele až do dne 15. 9. 2011, kdy byl v uvedeném vozidle zadržen příslušníky Policie ČR, přičemž během užívání vozidla na něm poškodil odřením lak a promáčknutím karoserii na levé straně vozu, díly přední náprav, úplně sjel 2ks pneumatik namontovaných na kolech pravé strany vozidla, dále z něj odcizil 2ks automobilních kol s disky z lehkých slitin o průměru 15" v celkové hodnotě 2.400,-Kč s namontovanými pneumatikami o rozměru 195x65 R 15 s letním vzorkem v celkové hodnotě 1.760,- Kč, a ze zavazadlového prostoru odcizil plastovou přepravku s 20ks prázdných 0,5l pivních lahví v celkové hodnotě 160,- Kč, čímž způsobil V. M., celkovou škodu poškozením ve výši 37.032,- Kč a odcizením věcí škodu v celkové výši 4.320,- Kč.
Za uvedené jednání byl obviněný M. P. odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným L. G., bytem B., H. škodu ve výši 593.165,- Kč a V. M., bytem B., H., škodu ve výši 41.352,- Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození L. G., bytem B., H. a V. M., bytem B., H., odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dále byl obviněný podle §226 písm. e) tr. ř. zproštěn podané obžaloby pro skutek spočívající v tom, že v době od 1. 1. 2011 do dne 15. 9. 2011 včetně v B. ani jinde řádně a včas neplnil svou vyživovací povinnost na dceru K. Z., ačkoliv mu vyživovací povinnost obecně vyplývá ze zákona rodině č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále mu byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně, č.j. 9 Nc 452/96-45, ze dne 15. 3. 2001, který nabyl právní moci dne 23. 4. 2001, kde mu bylo stanoveno přispívat na výživu K. Z. částkou 1.000,-Kč měsíčně splatnou vždy do 1. dne v měsíci předem k rukám matky O. H., když za sledované období na výživném neuhradil žádnou částku ani jinak na výživu dcery nepřispěl, čímž na výživném dluží celkem částku ve výši 9.000,- Kč, v němž byl spatřován přečin zanedbání povinné výživy dle ustanovení §196 odst. 1 tr. zákoníku, neboť trestnost činu zanikla.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 9 T 125/2011, podal obviněný M. P. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 3 To 125/2012, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Následně podal obviněný M. P. prostřednictvím svého obhájce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 3 To 125/2012, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, zejména pak při aplikaci ustanovení §§209, 175 tr. zákoníku není dle názoru obviněného naplněna subjektivní stránka zločinu podvodu a přečinu vydírání, při aplikaci ustanovení §207 odst. 1 tr. zákoníku nebyla naplněna ani subjektivní ani objektivní stránka přečinu neoprávněného užívání cizí věci. Dovolatel má za to, že z důkazů, které byly v průběhu trestního řízení nashromážděny a provedeny, nevyplývá jednoznačně, hodnověrně a nade vší pochybnost, že se obviněný dopustil skutků, za které byl soudem prvního stupně odsouzen. Podle dovolatele lze dovodit, že Krajský soud v Brně učinil závěr o vině obviněného v rozporu s důkazním stavem, zastává názor, že je zde zřejmý extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů.
Dále uvedl, že u bodů 1 a 2 předmětných rozhodnutí z provedeného dokazování nelze jednoznačně dovodit, že by důkazy prokazovaly vinu obviněného a zejména pak úmysl trestný čin spáchat. Důvěryhodnost poškozené je dle názoru obviněného ohledně prokazování výše způsobené škody narušena, proto není možné výši údajně způsobené škody prokázat bez dalšího pouze její výpovědí, když žádné další provedené důkazy tato tvrzení nepodporují. V řízení tedy nebylo beze vší pochybnosti prokázáno, že by si obviněný půjčoval finanční prostředky s úmyslem nikdy je poškozené nevrátit, když doba vrácení nebyla mezi nimi jakkoli sjednána, z pouhého konstatování faktu, že v době předmětných půjček žádný zdroj financí neměl, nemůže být usuzováno na to, že si finanční prostředky od poškozené půjčoval s úmyslem je v budoucnu nevrátit.
U bodu 3 vzaly soudy za prokázané, že obviněný na poškozenou L. G. vyvíjel psychický nátlak a vyhrožoval jí fyzickou likvidací. Toto jednání mělo být prokázáno výpovědí poškozené, kterou měla částečně podpořit i výpověď D. B., když svědkyně shodně s poškozenou vypovídala, že obviněný u sebe nosil zbraně. Podle obviněného však ze skutečnosti, že u sebe někdo nosí jakékoliv zbraně, nelze v žádném případě dovozovat subjektivní či objektivní stránku přečinu vydírání. Dovolatel má za to, že výpověď svědkyně B. byla při hodnocení důkazů soudem účelově použita k podpoření tvrzení poškozené. Podle obviněného nebylo dostatečně a beze vší pochybnosti prokázáno spáchání činu uvedeného v bodě 3., když soud přihlížel pouze k výpovědím poškozené a postupoval tak v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“.
Dále obviněný M. P. ve svém dovolání uvedl, že ve věci neoprávněného užívání cizí věci (bod 4 rozsudku nalézacího soudu) se soud přiklonil k názoru obhajoby, že úmysl pachatele trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1, alinei druhé, tr. zákoníku (v dovolání chybně uvedeno §249 odst. 1, alinei druhé, tr. zák.) se musí vztahovat i na způsobení škody nikoli malé, neboť jde o formální znak základní skutkové podstaty tohoto trestného činu. Současně však soud změnil právní větu proti obžalobě tak, že se ze strany obviněného mělo jednat o zmocnění se motorového vozidla. Dle přesvědčení dovolatele je však nepochybné, že motorové vozidlo mu bylo svěřeno, tedy v návaznosti na prokázaný skutkový stav nelze uzavřít, že by byly naplněny hmotněprávní podmínky skutkové podstaty §207 odst. 1 tr. zákoníku, když pro naplnění objektivní stránky přečinu alinea 2 je nutné prokázat na svěřené věci způsobení škody nikoli malé a pro naplnění objektivní stránky přečinu alinea 1 je nutné prokázat úmysl zmocnit se cizí věci. Vzhledem k tomu, že obviněnému byla věc svěřena a tuto svěřenou věc měl kontinuálně v držení, nelze tvrdit, že by se dnem 28. 8. 2011 svěřené věci zmocnil, a proto za těchto okolností má obviněný za to, že soudy obou stupňů věc nesprávně právně posoudily.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu v předmětné věci včetně všech dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že ve vztahu k výrokům o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku dovolatel nevznáší jedinou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění v tzv. skutkových větách a zákonných znaků souzených trestných činů. Dovolatel v tomto směru nevychází ze skutkových zjištění učiněných soudy, ale naopak s těmito skutkovými zjištěními na podkladě vlastního hodnocení důkazů polemizuje, a teprve na podkladě této skutkové polemiky zpochybňuje existenci zákonných znaků uvedených trestných činů. Jiná situace je však ve vztahu ke skutku pod bodem 4) výroku o vině, kde za relevantně uplatněnou námitku lze považovat námitku, podle které s ohledem na způsob, jakým se vozidlo dostalo do dispozice dovolatele, se ho dovolatel nemohl zmocnit ve smyslu §207 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Podle názoru státního zástupce je zjevné, že dne 28. 8. 2011 se obviněný předmětného vozidla zmocnit nemohl, neboť toho dne je neodňal z dispozice V. M. ani je nezískal do dispozice vlastní. Vozidlo měl k dispozici již dne 15. 8. 2011, kdy mu je půjčila L. G. s tím, že vozidlo vrátí dne 28. 8. 2011. V obecné rovině se tedy obviněný mohl přečinu neoprávněného užívání cizí věci dopustit pouze formou uvedenou v ustanovení §207 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Nezbývá však, než přisvědčit dovolateli, že znakem této skutkové podstaty je způsobení škody nikoli malé, přičemž na tento znak se musí vztahovat úmysl pachatele. Závěrem uvedl, že skutek pod bodem 4) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu v podobě vymezené v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí nevykazuje všechny znaky přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku, a to v žádné z forem v tomto ustanovení uvedených.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů v částech týkajících se výroku o vině přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku, ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody, pokud navazuje na výrok o vině trestným činem podle §207 odst. 1 tr. zákoníku, a aby věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil nejvyšší státní zástupce i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný podal dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Proto s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný M. P. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání (u bodů 1-3 rozsudku nalézacího soudu) však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování je nutno považovat jak námitky obviněného ohledně hodnocení výpovědí poškozené a dalších svědků (v této souvislosti dovolatel mimo jiné poukazuje na narušení důvěryhodnosti poškozené ohledně stanovení výše způsobené škody), tak i jeho výhrady, že dokazováním nebyla vyvrácena jeho obhajoba. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pro úplnost je třeba dodat, že dle názoru Nejvyššího soudu České republiky soudy prvního i druhého stupně rozhodující ve věci dospěly ke správnému závěru, že obviněný M. P. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (bod č. 1,2 rozsudku nalézacího soudu) a přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (bod č. 3 rozsudku nalézacího soudu).
V průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný se dopustil jednání tak, jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině pod bodem č. 1-3 rozsudku Městského soudu v Brně. Obviněný v dovolání namítl, že v řízení před soudem prvního stupně nebylo beze vší pochybnosti prokázáno, že by si obviněný půjčoval finanční prostředky s úmyslem nikdy je poškozené nevrátit, když doba vrácení nebyla mezi nimi jakkoli sjednána, dále, že nebylo dostatečně a beze vší pochybnosti prokázáno spáchání činu uvedeného v bodě 3., když soud přihlížel pouze k výpovědím poškozené, postupoval tak v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“. K uvedeným námitkám se vyjádřil jak nalézací soud, když v odůvodnění rozsudku velmi podrobně a přesvědčivě vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, a o které důkazy svá skutková tvrzení opřel, když za základ pro rozhodnutí ve výše uvedené věci vzal především výpověď poškozené L. G., svědecké výpovědi svědků R. Š., J. Z., M. Š., D. B., V. M., H. M., odborné vyjádření ohledně ocenění šperků, a dále listinné důkazy (viz s. 8-10 rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 9 T 125/2011), tak soud odvolací, když se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s argumentací nalézacího soudu, že za základ pro rozhodnutí vzal především výpověď poškozené a dále zdůraznil, že věrohodnost poškozené podporují i další provedené důkazy, a to výpovědi svědků, od kterých si poškozená půjčila částku 284.000,- Kč (viz s. 3-4 usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 3 To 125/2012), a Nejvyšší soud České republiky se s argumentací obou soudů ztotožnil.
Naproti tomu dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným M. P. uplatněn právně relevantně v té části dovolání (ohledně bodu 4 rozsudku nalézacího soudu), kde namítal, že s ohledem na způsob, jakým se motorové vozidlo dostalo do dispozice dovolatele, se ho dovolatel nemohl zmocnit ve smyslu ustanovení §207 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům. Nejprve je třeba v obecné rovině poznamenat, že přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se zmocní cizí věci nikoli malé hodnoty nebo motorového vozidla v úmyslu je přechodně užívat, nebo kdo na cizím majetku způsobí škodu nikoli malou tím, že neoprávněně takové věci, které mu byly svěřeny, přechodně užívá. V posuzovaném případě se měl obviněný výše uvedeného trestného činu dopustit jednáním uvedeným v ustanovení §207 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, tzn. formou zmocnění se cizího motorového vozidla. Podle názoru soudu prvního stupně za okamžik zmocnění se motorového vozidla obviněným M. P. lze považovat den 28. 8. 2011, kdy byl kontaktován rodiči poškozené a vyzván k vrácení vozidla, což však neučinil a vozidlo dále užíval (viz s. 10 rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 9 T 125/2011), odvolací soud se pak se závěry nalézacího soudu ztotožnil.
Pachatel se zmocní cizí věci, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo i faktického držitele a jestliže si tak zjedná možnost s věcí nakládat podle své vůle sám. Nejvyšší soud České republiky, ve shodě s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, konstatuje, že je zřejmé, že dne 28. 8. 2011 se obviněný předmětného motorového vozidla zmocnit nemohl, neboť toho dne vozidlo neodňal z dispozice V. M. ani je nezískal do dispozice vlastní. Vozidlo měl v dispozici již od 15. 8. 2011, kdy mu je půjčila poškozená s tím, že vozidlo vrátí 28. 8. 2011.
Pachatelem dle ustanovení §207 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku je ten, kdo měl věc nikoli malé hodnoty nebo motorové vozidlo svěřeno. Z výše uvedeného vyplývá, že půjčení motorového vozidla obviněnému bylo svěřením věci ve smyslu §207 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, a pokud obviněný vozidlo užíval i poté, co uplynula doba, na kterou měl vozidlo půjčeno, a dále byl i vyzván vlastníkem vozidla k jeho vrácení, pak šlo o neoprávněné užívání cizí věci. Je třeba souhlasit se závěry státního zástupce, že v obecné rovině se obviněný mohl přečinu neoprávněného užívání cizí věci dopustit pouze formou uvedenou v §207 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. U této druhé formy neoprávněného přechodného užívání cizí věci jde o trestný čin teprve tehdy, když je takovým jednáním způsobena škoda nikoli malá, neboť jinak je tato forma typově podstatně méně společensky škodlivá. Pokud tedy jde o alinea 2, musí se úmysl vztahovat i na způsobení škody nikoli malé, neboť jde o znak základní skutkové podstaty. Proto sem nelze zásadně zahrnout škodu vzniklou při havárii svěřeného vozidla, neboť k ní se pravidelně vztahuje zavinění z nedbalosti. Jak správně uvedl soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, škoda na předmětném vozidle nevznikla jeho neoprávněným užíváním, ale podle všeho z větší části nešťastnou náhodou, kdy s tímto vozidlem obviněný havaroval. Škodu, která vznikla na vozidle, tedy soud prvního stupně nehodnotil jako kvalifikační znak předmětné skutkové podstaty.
Jestliže obviněný v rámci svého dovolání namítl, že nemohl naplnit skutkovou podstatu přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku, a to ani při změně právní věty oproti obžalobě na zmocnění se cizí věci dle ustanovení §207 odst. 1 tr. zákoníku, neboť předmětné vozidlo mu bylo předáno poškozenou zcela dobrovolně dne 15. 8. 2011, pak jeho námitce je třeba přisvědčit. Pokud soud na podkladě skutkových zjištění k závěru o zmocnění se cizí věci dospěl a na podkladě tohoto pak učinil závěr o naplnění posuzované skutkové podstaty přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku, pak jeho právní kvalifikaci jednání obviněného nelze považovat za správnou.
Po zjištění, že dovolání obviněného M. P. je v uvedeném směru opodstatněné, Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud České republiky přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Při novém projednání a rozhodnutí je Krajský soud v Brně podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto rozhodnutí. Protože napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže podle §265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. října 2012
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal