ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1238.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 1238/2012-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. října 2012 o dovolání obviněného J. B. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 5 To 195/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 1 T 18/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 1 T 18/2012, byl obviněný J. B. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že dne 11. 7. 2011 v době kolem 18.00 hod. v obci O., okres B.-v., na travnaté ploše před domem, na ul. S., po předchozím společném požití alkoholických nápojů a po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného L. P. tak, že jej několikrát rukou sevřenou v pěst udeřil do levé poloviny obličeje, čím tak způsobil krevní výrony a zlomeninu levé poloviny dolní čelisti a drobnou zlomeninu pravé poloviny horní čelisti, kterážto zranění omezovala poškozeného po dobu delší než 6 týdnů.
Za uvedené jednání a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 1 T 129/2011, byl obviněný J. B. odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5,5 roku. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 1 T 129/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla svého podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla Všeobecná zdravotní pojišťovna odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 1 T 18/2012, podal obviněný J. B. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 5 To 195/2012, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 5 To 195/2012, podal následně obviněný J. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že skutky, které jsou mu kladeny za vinu, nebyly řádným způsobem prokázány. Odvolací soud podle dovolatele dostatečně neprokázal skutečnost, že způsobená zranění (tedy zlomenina levé poloviny dolní čelisti a drobná zlomenina pravé poloviny horní čelisti) byla způsobena útokem obviněného, svědky navrhované obhajobou odvolací soud nevyslechnul. Proto v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ neměl být obviněný uznán vinným. Dále obviněný poukázal na okolnost, že soudy prvního i druhého stupně se ve svých rozhodnutích dostatečně nevypořádaly se subjektivní stránkou zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Pro kvalifikování jednání pachatele jakožto těžkého ublížení na zdraví je nutný předpoklad spočívající v úmyslu pachatele těžké ublížení na zdraví způsobit. Obviněný však k útoku použil svoje pěsti a vzhledem k jeho tělesné konstituci a zbídačenému stavu, nelze uvažovat o tom, že by ke způsobení vážného ublížení na zdraví chtěl použít pouze svoje pěsti. Pokud by měl soud přes výše uvedené za to, že byl obviněným spáchán trestný čin, měl být tento trestný čin kvalifikován nikoliv jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž jako ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
Další námitkou, kterou obviněný uplatnil v podaném dovolání, je námitka, že jeho potyčku s poškozeným nelze kvalifikovat jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Jedním z prvků skutkové podstaty přečinu výtržnictví je totiž, že se pachatel dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti na místě veřejnosti přístupném. Místo, kde došlo ke konfliktu mezi obviněným a poškozeným, však dle jeho názoru nelze podřadit pod výše uvedenou definici, neboť se jedná o místo za dřevěnou ohradou, kde se zpravidla nikdo nezdržuje. Uvedené místo tedy nesplňuje charakter místa veřejně přístupného a nelze se na něm dopustit přečinu výtržnictví. Dále obviněný namítl, že uložený trest je nepřiměřený, neboť soud nepřihlédl k výše uvedeným skutečnostem.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného J. B.
Pokud se týká uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný J. B. sice podal dovolání ze zmíněného dovolacího důvodu, v dovolání však ve skutečnosti z větší části nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného ohledně údajně nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, když uvedl, že dokazování nebylo provedeno v dostatečném rozsahu, soud neprovedl důkazy navržené obhajobou (výslech svědků J. S., Z. K. a str. R. T.), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný v dovolání namítl, že soudy dostatečně neprokázaly skutečnost, že předmětná zranění byla způsobena útokem obviněného, svědky navrhované obhajobou odvolací soud nevyslechnul. K uvedeným námitkám se vyjádřil jak nalézací soud, když v odůvodnění rozsudku podrobně a přesvědčivě vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková tvrzení opřel, když za základ pro rozhodnutí ve výše uvedené věci vzal především výpověď obviněného J. B., svědecké výpovědi svědků M. J., L. P., znalecký posudek MUDr. Tomáše Vojtíška a MUDr. Martina Zemana, a dále listinné důkazy (viz s. 3-5 rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 1 T 18/2012), tak soud odvolací, když se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s argumentací nalézacího soudu a odkázal na ni, a dále konstatoval, že neprovedení výslechu svědků J. S., Z. K. a str. R. T. je logické a správné, neboť jejich provedením by stejně nedošlo ke změně skutkových zjištění, a z téhož důvodu pak i odvolací soud nepřistoupil k provedení těchto úkonů ani v rámci odvolacího řízení, neboť pro samotné rozhodnutí o vině považoval tyto úkony za zcela nadbytečné (viz s. 2-3 usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 5 To 195/2012).
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud České republiky pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Naproti tomu dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným J. B. uplatněn právně relevantně v té části dovolání, kde tvrdil, že soudy se ve svých rozhodnutích dostatečně nevypořádaly se subjektivní stránkou zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům. Nejprve je třeba v obecné rovině poznamenat, že zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval).
V posuzovaném případě vycházely soudy obou stupňů ze skutkových zjištění, která lze stručně shrnout tak, že obviněný po předchozím společném požití alkoholických nápojů a po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného L. P. tak, že jej několikrát rukou sevřenou v pěst udeřil do levé poloviny obličeje, čímž způsobil krevní výrony a zlomeninu levé poloviny dolní čelisti a drobnou zlomeninu pravé poloviny horní čelisti.
Jak správně uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, v daném případě nelze přehlédnout, že na základě provedeného dokazování je dána jediná verze (nikoli více verzí), jakým způsobem byly poškozenému způsobeny zlomeniny čelistí vlevo i vpravo (a to fyzickým napadením ze strany obviněného). Způsobení tohoto zranění pádem na kámen ve zdi či následně pádem na zem bylo podaným znaleckým posudkem prakticky vyloučeno. V této souvislosti je třeba konstatovat, že ze strany obviněného se nejednalo pouze o jeden úder, ale o opakované údery pěstí do obličeje poškozeného, a to jak vestoje, tak následně vleže, když zejména opakované údery pěstí do hlavy, která je opřena o pevnou podložku (tj. zem), se nepochybně vyznačují rizikem způsobení těžké újmy na zdraví (od postižení smyslového ústrojí až po poškození životně důležitého orgánu (mozek), jakož i způsobení delší dobu trvající poruchy zdraví (která omezuje poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu delší než 6 týdnů)). Dále je nutno podotknout, že v době tohoto fyzického konfliktu se obviněný, jakož i poškozený, nacházeli ve stavu značné podnapilosti, čímž byla podstatně snížena jejich sebekontrola a naopak zvýšena náchylnost ke vzniku podobných zranění. V této souvislosti je tak nutno považovat zejména zlomeninu levé poloviny dolní čelisti (umocněnou navíc i drobnou zlomeninu pravé poloviny horní čelisti) za vážnou poruchu zdraví, a to těžkou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení §122 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku, čemuž mj. i korespondují závěry znaleckého posudku. Nejvyšší soud České republiky konstatuje, že pokud soudy došly k závěru o úmyslném zavinění obviněného J. B. ve vztahu k těžké újmě na zdraví jako následku jeho jednání, nelze jim nic vytýkat. Jednání obviněného spočívalo v razantním útoku na hlavu poškozeného a intenzitu útoku obviněný výrazně zesílil tím, že použil pěsti a zasadil poškozenému několik úderů. Zranění poškozeného spočívající ve zlomenině levé poloviny dolní čelisti a drobné zlomenině pravé poloviny horní čelisti bylo adekvátním a i ze subjektivního hlediska obviněného snadno předvídatelným následkem podniknutého útoku. Za tohoto stavu je plně opodstatněný úsudek, podle kterého obviněný věděl, že svým jednáním může poškozenému způsobit vážné zranění, a pro případ, že ho způsobí, s tím byl srozuměn. Právní posouzení skutku jako zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku je proto evidentně v souladu se zákonem.
Další relevantní námitkou, kterou obviněný uplatnil ve svém dovolání, je námitka, že jeho potyčku s poškozeným nelze kvalifikovat jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedenou námitku obviněný uplatnil již v podaném odvolání a Krajský soud v Brně jako soud odvolací se s ní vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, kde uvedl, že považuje travnatou plochu před obytným domem za místo veřejnosti přístupné, přičemž nelze přehlédnout, že k dané výtržnosti došlo v letním období a za denního světla a dále poukázal na to, že se toto místo nachází poblíž autobusového nádraží (viz s. 4 usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 5 To 195/2012). Nejvyšší soud České republiky se s argumentací odvolacího soudu ztotožnil. Pro úplnost je třeba dodat, že místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být). Přístupností se pak rozumí možnost vidět a slyšet projev pachatele, i když místo činu není přímo veřejnosti přístupné (je za plotem, na lešení apod.). Podle názoru Nejvyššího soudu České republiky tedy dané místo splňuje znaky veřejně přístupného místa a proto výše uvedenou námitku obviněného nelze akceptovat.
K námitce obviněného ohledně uloženého trestu je třeba podotknout, že dovolání proti výroku o trestu je možno podat pouze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k naplnění tohoto dovolacího důvodu, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Dovoláním napadené rozhodnutí však zjevně netrpí vadami uvedenými v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., navíc obviněný takové vady ani nenamítá a příslušný dovolací důvod ve svém dovolání neuplatnil.
Nejvyšší soud České se proto ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty jednak zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný J. B. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. října 2012
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal