ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1285.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 1285/2012-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. listopadu 2012 o dovolání obviněného L. R. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. 7 To 159/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 3 T 115/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 9. 12. 2011, sp. zn. 3 T 115/2011, byli obvinění L. R. a M. P. uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty uvedeného rozsudku dopustili tím, že dne 6. 6. 2011 v době okolo 16.45 hod. v M., ul. N., před nádražní halou vlakového nádraží, přistoupil obviněný R. k poškozenému J. F. a požadoval na něm půjčení peněz, když mu poškozený nevyhověl, začal mu vyhrožovat zbitím a přiškrcením, přičemž před ním stál v bezprostřední blízkosti a následně řekl obviněnému P., který stál za ním, aby poškozeného pohlídal, že potřebuje odejít na záchod, když se vzdálil a poškozený chtěl odejít, obviněný P. ho chytil za levé rameno a udeřil jej opakovaně do hrudníku, když se obviněný R. vrátil a znovu požadoval na poškozeném půjčení peněz, což poškozený opět odmítl, obviněný P. jej udeřil opakovaně pěstí do obličeje, poškozenému se podařilo vběhnout do nádražní haly, kde z oděvu vytáhl nenabitou plynovou pistoli, kterou hodlal použít k zastrašení obviněných, avšak obviněný P. jej udeřil pěstí do obličeje a srazil jej na zem, kde na něm ležel, škrtil jej a tloukl jej pěstmi, až poškozenému z ruky pistole vypadla, obviněný R. ji zvedl a před příjezdem orgánů Policie ČR na místo činu ji odložil na zem.
Za uvedené jednání byl obviněný L. R. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §59 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 let nepodmíněně a podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný M. P. byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let nepodmíněně a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 9. 12. 2011, sp. zn. 3 T 115/2011, podali oba obvinění odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. 7 To 159/2012, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil v napadeném rozsudku výrok o trestu ohledně obviněného M. P. a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. nově odsoudil obviněného M. P. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Odvolání obviněného L. R. Krajský soud v Ústí nad Labem podle §256 tr. ř. zamítl.
Následně podal obviněný L. R. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. 7 To 159/2012, prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že dle jeho názoru rozhodující soudy nesprávně právně posoudily skutek, kterého se obviněný dopustil. Dále obviněný uvedl, že soudy se přiklonily k původní verzi poškozeného uvedené v protokolu o trestním oznámení a tak jednání obviněných kvalifikovaly jako zvlášť závažný zločin loupeže ve formě spolupachatelství podle §23 a §173 odst. 1 tr. zákoníku, přestože poškozený násilí či pohrůžku násilím v úmyslu zmocnit se cizí věci obviněnými v přípravném řízení ani v řízení před soudem prvního stupně nepotvrdil.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky předmětná rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Mostě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 30. 8. 2012 Nejvyššímu soudu České republiky sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný L. R. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Výhrady obviněného ohledně hodnocení důkazů ze strany rozhodujícího soudu, konkrétně svědeckých výpovědí poškozeného, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán.
Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením.
Pro úplnost je třeba dodat, že dle názoru Nejvyššího soudu České republiky soudy prvního i druhého stupně rozhodující ve věci dospěly ke správnému závěru, že obviněný L. R. naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
V průběhu řízení bylo prokázáno, že obviněný se dopustil vytýkaného jednání tak, jak je uvedeno ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Krajský soud v Ústí nad Labem sice ve svém rozhodnutí uvedl, že nalézací soud pochybil, když za základ svých skutkových zjištění, které se promítly v popisu skutku, nevzal důkazy provedené před soudem, ale pravděpodobně trestní oznámení poškozeného, ač jím důkaz neprovedl a za účinnosti trestního řádu před novelizací zákonem č. 459/2011 Sb. ani provést nemohl, avšak výše uvedenou vadu odvolací soud napravil, když na základě ustanovení §211 tr.ř. za souhlasu státního zástupce a obou obviněných doplnil dokazování přečtením trestního oznámení poškozeného J. F. ze dne 6. 6. 2011. Na základě doplněného dokazování pak odvolací soud dospěl k témuž skutkovému stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, který byl popsán ve výroku rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 9. 12. 2011, sp. zn. 3 T 115/2011. K námitce obviněného, že soudy se přiklonily k původní verzi poškozeného uvedené v protokolu o trestním oznámení a tak jednání obviněných kvalifikovaly jako zvlášť závažný zločin loupeže ve formě spolupachatelství podle §23 a §173 odst. 1 tr. zákoníku, přestože poškozený násilí či pohrůžku násilím v úmyslu zmocnit se cizí věci obviněnými v přípravném řízení ani v řízení před soudem prvního stupně nepotvrdil, Nejvyšší soud České republiky uvádí, že uvedenou námitku obviněný uplatnil již v podaném odvolání a Krajský soud Ústí nad Labem jako soud odvolací se s ní důsledně a přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, proto lze v této části na rozhodnutí odvolacího soudu bez dalšího odkázat (viz s. 5-6 rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. 7 To 159/2012).
Z uvedeného je tedy zřejmé, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky tak dává za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Na základě výše specifikovaných skutečností je možno učinit závěr, že námitky vznesené obviněným nejsou podřaditelné pod uplatněný zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného L. R. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. listopadu 2012
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal