ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.133.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 133/2012-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. února 2012 o dovolání obviněného L. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 12 To 390/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 153/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 4 T 153/2011, byl obviněný L. K. uznán vinným ze spáchání jednak zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
1) v R. p. T. dne 26. 5. 2011 okolo 13.20 hodin na pobočce České pošty, s. p., s tváří zakrytou punčochou tělové barvy a černou kšiltovkou, po rozražení vstupních dveří vběhl do veřejné části pošty, vyskočil na parapet přepážky číslo 2 a přeskočil dělící stěnu do části pro zaměstnance, v důsledku čehož z obavy o své zdraví obě přítomné pracovnice pošty utekly do zadní části pošty a následně do prvního poschodí do bytu, přičemž mezitím obviněný prohledal zásuvky přepážek číslo 1 a 2, z kterých odcizil finanční hotovost v celkové výši 66.600,- Kč ke škodě České pošty, s. p., kterou si dal otvorem v podšívce do bundy, kterou měl na sobě, z místa činu ujel na k tomu účelu připraveném horském kole směrem na K., kde byl následně na nezpevněné cestě poblíž místa zvaného „pramen K.“ zadržen L. M. a J. M., kteří jej svým vozidlem pronásledovali při úniku z místa činu,
2) v R. p. T. dne 26. 5. 2011 okolo 13.40 hodin krátce po spáchání jednání pod bodem 1), poté, co byl na nezpevněné cestě poblíž místa zvaného „pramen K.“ dostižen L. M. a jeho matkou J. M., kteří ho bezprostředně po jeho úniku od pošty pronásledovali vozidlem zn. Suzuki Jimmy, které řídil L. M. a J. M. seděla na místě spolujezdce, na výzvu L. M., který stáhl okénko u řidiče a na obviněného křikl, aby zastavil, reagoval tím, že vytáhl plynovou pistoli, namířil do kabiny vozidla a křikl na něj „nechte mě bejt nebo vás odprásknu“ a stále se snažil ujet, přičemž poškozený z obavy o život a zdraví sebe i jeho matky přidal plyn a lehce obviněného srazil, poté, co obviněný spadl z kola na zem, poškozený ve snaze zabránit obviněnému ve střelbě rychle otevřel dveře a vrhl se na obviněného, načež se mu ho po krátké vzájemné potyčce podařilo přemoci, poškozený obviněného znehybnil, poškozená J. M. obviněnému vykroutila z ruky pistoli a takto vyčkali do příjezdu hlídky Policie ČR.
Za uvedené jednání byl obviněný L. K. odsouzen podle §173 odst. 1 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dobu 4 let a 6 měsíců, podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí podrobně specifikovaných ve výroku daného rozsudku. Poškozená Česká pošta, s. p., byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
Proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 4 T 153/2011, podal obviněný L. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 12 To 390/2011, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině pod bodem 1) a v celém výroku o trestu a odkazu poškozené České pošty, s. p., na řízení ve věcech občanskoprávních a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného L. K. uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že v R. p. T. dne 26. 5. 2011 okolo 13.20 hodin na pobočce České pošty, s. p., s tváří zakrytou punčochou tělové barvy a černou kšiltovkou, po rozražení vstupních dveří vběhl do veřejné části pošty, vyskočil na parapet přepážky číslo 2 a přeskočil dělící stěnu do části pro zaměstnance, v evidentním úmyslu zmocnit se tam uložených peněz, který byl zřejmý i pracovnicím pošty, v důsledku čehož z obavy o své zdraví obě přítomné pracovnice pošty utekly do zadní části pošty a následně do prvního poschodí do bytu, přičemž mezitím obviněný prohledal zásuvky přepážek číslo 1 a 2, z kterých odcizil finanční hotovost v celkové výši 66.600,- Kč ke škodě České pošty, s. p., kterou si dal otvorem v podšívce do bundy, kterou měl na sobě, z místa činu ujel na k tomu účelu připraveném horském kole směrem na K., kde byl následně na nezpevněné cestě poblíž místa zvaného „pramen K.“ zadržen L. M. a J. M., kteří jej svým vozidlem pronásledovali při úniku z místa činu.
Za uvedené jednání a za přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 2) nedotčen, byl obviněný L. K. odsouzen podle §173 odst. 1 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dobu 4 let a 6 měsíců, podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí podrobně specifikovaných ve výroku daného rozsudku. Poškozená Česká pošta, s. p., byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 12 To 390/2011, podal následně obviněný L. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný v dovolání namítl, že dle jeho názoru soudem zjištěný skutkový stav věci ohledně skutku kvalifikovaného jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku vykazuje znaky nikoliv zločinu loupeže, ale přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že by vůči poškozeným pracovnicím pošty užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že námitkám obviněného přisvědčit nelze, a to proto, že na základě výše popsaného skutkového děje je zřejmé, že šlo o přepadení fyzicky zdatným člověkem, kterému by se pracovnice pošty neubránily. I když obviněný nepoužil násilí ani jím výslovně nehrozil, je ze situace zřejmé, že poškozené jednoznačně dovodily, že se jedná o přepadení fyzicky zdatným útočníkem a ze strachu raději rychle utekly. Zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se pachatel může dopustit i v těch případech, vzbudí-li v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se nepodrobí jeho vůli ohledně požadované věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1232/2009). S ohledem na uvedené skutečnosti nemůže dle názoru státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství obstát argumentace obviněného, že se svým jednáním dopustil toliko trestného činu krádeže a nenaplnil tak zákonný znak pohrůžky bezprostředního násilí. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného L. K.
Na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že obviněný v průběhu daného útoku rozrazil dveře pošty, a to s tváří zakrytou punčochou a čepicí, přeskočil vysokou přepážku do prostoru pro zaměstnance a beze slova začal brát peníze. Jednalo se o přepadení fyzicky zdatným člověkem, což bylo zřejmé i přítomným pracovnicím pošty. Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky, ve shodě s názorem nalézacího i odvolacího soudu, obě pracovnice zcela přirozeně a správně vyhodnotily, že by se případnému útoku obviněného neubránily, proto okamžitě (z obavy o své zdraví) utekly a nečekaly, zda pachatel vůči nim použije pohrůžku či násilí k dosažení svého cíle.
K námitce obviněného, že jeho jednáním údajně nebyla naplněna skutková podstata zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ale pouze přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, Nejvyšší soud České republiky uvádí, že podle ustanovení §173 odst. 1 tr. zákoníku se zločinu loupeže dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Úmysl pachatele se přitom musí vztahovat jak k násilnému jednání nebo k pohrůžce takovým jednáním, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí v případě trestného činu loupeže představují prostředek ke zmocnění se cizí věci a musí mu tedy předcházet. Zmocněním se cizí věci je nutno rozumět takové jednání pachatele, jímž si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Dále je třeba uvést, že trestný čin loupeže je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn. Zde je nutno rozlišovat mezi dokonáním a dokončením trestného činu. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že čin je dokončen teprve tehdy, jestliže se pachatel věci skutečně zmocnil. Tedy i když pachatel po použití násilí nakonec upustí od uskutečnění svého úmyslu zmocnit se cizí věci, trestnost trestného činu loupeže tím nezaniká podle §21 odst. 3 tr. zákoníku, neboť čin již byl dokonán. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Intenzita vykonaného násilí není přitom podstatná, musí však být použito jako prostředek nátlaku na vůli napadeného. Zároveň není podmínkou, aby napadený (poškozený) kladl nějaký odpor, zejména když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí, apod.), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 1551 – 1554 s.).
Danou problematikou se Nejvyšší soud České republiky v rámci své rozhodovací praxe již zabýval a při svém rozhodování dospěl k závěru, že trestného činu loupeže se pachatel může dopustit i v těch případech, vzbudí-li v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1232/2009).
Pokud tedy obviněný maskovaný čepicí a punčochou na hlavě rozrazil dveře pošty a bezprostředně poté přeskočil vysokou přepážku do prostoru pro zaměstnance, kde začal brát peníze, je dle názoru Nejvyššího soudu České republiky zřejmé, že v obou přítomných pracovnicích pošty musel vzbudit reálnou obavu z bezprostředního fyzického napadení, a to i za situace, kdy výslovně žádnou pohrůžku násilí nepronesl. Svým chováním dával jasně najevo, že je schopen jakéhokoliv jednání, pracovnice pošty proto v této bezvýchodné situaci raději nekladly odpor a utekly.
Nejvyšší soud České se ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný L. K. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky dává proto za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného L. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2012
Předseda senátü:
JUDr. Jiří Pácal