ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1387.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 1387/2012-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2012 o dovolání obviněného P. A., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 7 To 162/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 1 T 21/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 1 T 21/2011, byl obviněný P. A. uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon), kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
odděleně stíhaný obžalovaný F., jednající za společnost MIFI Consulting, s.r.o., se sídlem O., B., uzavřel dne 4. 9. 2003 v Brně se společností MB Leasing, a.s., se sídlem Tř. T. G. M., M. B., kupní smlouvu, jíž prodal společnosti MB Leasing, a.s., neexistující vstřikovací lis zn. BATTENFELD BAC TM 1000, v pořizovací ceně 1.191.940,- Kč, na který obviněný A. uzavřel téhož dne leasingovou smlouvu č. 2030610104, poté uhradil pouze tři dohodnuté měsíční splátky, od ledna 2004 splátky nezaplatil a svůj obchodní podíl ve společnosti MYKOSPA, s.r.o., účelově převedl na J. B., čímž způsobil společnosti MB Leasing, a.s, škodu ve výši 829.171,- Kč.
Za uvedené jednání byl obviněný P. A. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená společnost MB Leasing, a.s., se sídlem P., M., odkázána se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 1 T 21/2011, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 7 To 162/2012, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o náhradě škody dle §229 odst. 1 tr. řádu a dle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl, že podle §229 odst. 1 tr. řádu poškozenou společnost Raiffeisen – Leasing, s.r.o., se sídlem P., O., odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 7 To 162/2012, podal následně obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci své dovolací argumentace obviněný namítl, že v řízení nebylo prokázáno, že svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, a to jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní. Dále stěžovatel uvedl, že se sám stal obětí jednání pana F. a s ním ve shodě jednajícího domnělého pana P., kteří mu dodali nefunkční již použitý lisovací stroj, který vydávali za funkční v mnohem větší hodnotě, který měl být předmětem příslušné koupě. Obviněný tvrdí, že tuto skutečnost zjistil až po zahájení trestního stíhání, neboť do té doby byl přesvědčen, že je vše v pořádku a jednal tak v dobré víře. Jakmile se dozvěděl, že pan P. nehradí předem dohodnuté splátky, snažil se situaci řešit. Vzhledem k uvedeným skutečnostem je dovolatel toho názoru, že jeho jednání nenaplňovalo minimálně jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu, a to úmyslné zavinění, neboť právem chráněný zájem ohrozil nezaviněně a neměl z tohoto jednání ani žádný majetkový prospěch.
Závěrem podaného dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. řádu a v souladu s §265d odst. 2 tr. řádu, přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. řádu zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dva dovolací důvody, a to důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného trestního spisu shledal, že obviněný P. A. sice podal dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však převážnou většinou uplatněných námitek nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Tvrzení obviněného, že se vytýkaného jednání nedopustil a že se naopak sám stal obětí podvodného jednání jiných, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a způsobu hodnocení provedeného dokazování soudy obou stupňů co do jejich věrohodnosti či průkaznosti.
Obviněný P. A. se tak svým dovoláním domáhá pouze toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením. Zmíněné námitky uplatněné obviněným v dovolání je nutno považovat za námitky čistě skutkové a tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu zcela právně irelevantní a současně se jedná o námitky, které obviněný uplatňoval již v předchozích stádiích trestního řízení, a to i v podaném odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, s nimiž se již dostatečně vypořádaly soudy prvního i druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno formálně podřadit pouze námitku dovolatele, že jeho jednání nenaplňovalo minimálně jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, a to úmyslné zavinění, neboť údajně nechtěl vědomě ohrozit právem chráněný zájem.
Dle názoru Nejvyššího soudu i tato námitka byla uplatňována již v odvolání a odvolací soud se s ní přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného P. A.
Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že v průběhu řízení byla vyvrácena obhajoba obviněného, že svým jednáním nechtěl nikoho uvést v omyl a neměl v úmyslu ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatit. Z provedených důkazů je zřejmé, že obviněný dne 4. 9. 2003 uzavřel a stvrdil svým podpisem předmětnou leasingovou smlouvou č. 2030610104, kterou se zavázal, že bude každý měsíc platit leasingovou splátku ve výši 19.910,- Kč, a to za situace, kdy věděl, že tuto částku nebude schopen splatit, neboť ke dni uzavření leasingové smlouvy (tj. k 4. 9. 2003) byla na účtu jeho firmy částka ve výši 120,- Kč. Pokud tedy obviněný za stavu, kdy věděl, že nemá dostatek finančních prostředků na placení leasingových splátek, uzavřel příslušnou leasingovou smlouvu, není pochyb o tom, že úmyslně uvedl leasingovou společnost v omyl. Tímto svým podvodným jednáním vylákal na poškozené leasingové společnosti finanční částku ve výši 834.340,- Kč.
Jak správně uvedl již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, skutečnost, zda vyšel vstříc osobě vystupující pod jménem K. P. a na jeho žádost uzavřel danou leasingovou smlouvu s tím, že měl být ujišťován, že vše bude hradit K. P., není z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty projednávaného trestného činu rozhodující.
Trestného činu podvodu se podle §250 odst. 1, 3 tr. zák. dopustil ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Odst. 3 citovaného ustanovení dopadal na případy, kdy pachatel uvedeným činem způsobil značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Se zřetelem k povaze projednávaného případu je nutno zdůraznit, že u trestného činu podvodu (a to jak podle dřívějšího trestního zákona, tak i podle nyní platného trestního zákoníku) podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání některou ze skutečností, která je rozhodující (podstatná) pro rozhodnutí poškozeného nebo jiné podvádění osoby. To znamená, že úmyslně neuvede takové skutečnosti, které - pokud by byly druhé straně známy - by vedly nebo mohly vést k tomu, že by jednala jiným než pachatelem předpokládaným způsobem, např. neuzavřela určitou smlouvu, nevydala věc či neposkytla jiné plnění apod. Rozhodující je zamlčení podstatných skutečností pachatelem (srov. Šámal a spol., Trestní zákon, komentář 6. vydání, C. H. BECK Praha, 2004, str. 1473).
Za situace, kdy obviněný úmyslně podváděl poškozenou leasingovou společnost při uzavírání leasingu, když věděl, že leasingové splátky hradit nebude a ani nemůže, neboť na ně nemá potřebné finanční prostředky, není pochyb o existenci přímého úmyslu podvést poškozeného již v době sjednávání smlouvy, což jednoznačně odůvodňuje závěr o jeho trestní odpovědnosti.
Na základě shora uvedených skutečností nenabyl Nejvyšší soud pochyb o tom, že obviněný P. A. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, příslušný skutek byl tak bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud tak přisvědčuje závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který obviněný rovněž deklaroval ve svém mimořádném opravném prostředku, spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První část tohoto dovolacího důvodu má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V posuzovaném případu se však o takový případ nejedná a obviněný ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje. Pro úplnost je třeba dodat, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán a není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného uvedené v odvolání za nedůvodné. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu a obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu by obviněný nemohl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v této první části žádnými námitkami naplnit.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto na toto odůvodnění (viz. výše) odkazuje.
Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami a z tohoto důvodu dovolání obviněného P. A. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná