ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1404.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 1404/2012-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. listopadu 2012 o dovolání obviněných P. K. a R. K. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. 11 To 269/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 T 87/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněné R. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 10 T 87/2011, byli obvinění P. K. a R. K. uznáni vinnými ze spáchání trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že jako zástupci podnikatelky R. K. – P., se sídlem S., Ú. – N., v období od dubna do července 2010 na základě objednávek na dodávky plastových oken vyinkasovali zálohy na montáž oken, a to konkrétně:
- dne 23. 4. 2010 uzavřeli kupní smlouvu č. 10N1144 s E. H. a převzali prostřednictvím zaměstnance R. V. zálohu ve výši 28.000,- Kč,
- dne 4. 5. 2010 prostřednictvím zaměstnance J. A. uzavřeli kupní smlouvu č. 10N1056 s J. S. a převzali zálohu ve výši 11.000,- Kč,
- dne 13. 5. 2010 uzavřeli kupní smlouvu č. 10N1421 s R. N., který zálohu ve výši 13.500,- Kč zaslal na účet,
- dne 21. 5. 2010 uzavřeli prostřednictvím J. A. kupní smlouvu č. 10N1510 s E. M., která zálohu 23.000,- Kč zaslala na výše uvedený účet,
- dne 21. 6. 2010 na základě předchozí cenové nabídky objednal 9 různých oken J.
J., který předal zálohu ve výši 93.000,- Kč na základě příjmového pokladního dokladu obviněnému K. v P.,
- dne 29. 6. 2010 uzavřeli prostřednictvím J. A. kupní smlouvu č. 10N2007 s M. Š., který zálohu ve výši 9.000,- Kč zaslal bankovním převodem na výše uvedený účet,
- dne 23. 7. 2010 uzavřeli prostřednictvím J. A. kupní smlouvu č. N006906 s I. K., a převzali zálohu ve výši 6.000,- Kč, přitom již v době uzavírání objednávek si vzhledem k finanční situaci byli vědomi, že okna nebudou moci dodat, což také neučinili, v sídle firmy nebyl nikdo k zastižení a obvinění nebyli dostupní ani telefonicky, finanční prostředky užili nezjištěným způsobem ve vlastní prospěch, čímž způsobili škodu výše uvedeným poškozeným v celkové výši 183.500,- Kč.
Za popsané jednání a za trestný čin, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 10 T 87/2011, ve znění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2012, sp. zn. 11 To 10/2012, byl obviněný P. K. odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků.
Obviněná R. K. byla za popsané jednání odsouzena podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněným P. K. a R. K. uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit škodu způsobenou trestným činem takto: pošk. E. H. ve výši 28.000,- Kč, pošk. J. J. ve výši 93.000,- Kč, pošk. E. M. ve výši 23.000,- Kč, pošk. R. N. ve výši 13.500,- Kč, pošk. M. Š. ve výši 9.000,- Kč, pošk. I. K. ve výši 6.000,- Kč, pošk. J. S. ve výši 11.000,- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 10 T 87/2011, podali oba obvinění společné odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. 11 To 269/2012, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. 11 To 269/2012, podali následně obvinění P. K. a R. K. prostřednictvím svého obhájce společné dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění v dovolání namítli, že soud postavil své rozhodnutí na domněnce o spáchání trestného činu podvodu a dostatečně nevzal v úvahu výpověď svědka V., který dle názoru obviněných potvrdil svou výpovědí, že obvinění platili své závazky. Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno, jakou částku obvinění uhradili, není možné stanovit výši škody. Z námitek obviněných je patrno, že se týkaly zejména subjektivní stránky trestného činu, tj. úmyslného zavinění.
Z uvedených důvodů obvinění závěrem svého dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil věc Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněných ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována pouze u obviněného P. K. V případě obviněné R. K. Nejvyšší soud České republiky zjistil, že dovolání obviněné R. K. bylo podáno opožděně.
Podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle §265e odst. 2 tr. ř. jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Podle §265e odst. 3 tr. ř. je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu České republiky nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.
Podle ustanovení §60 odst. 2 tr. ř. lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty, podle §60 odst. 3 tr. ř. připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že obviněné R. K. bylo dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. 11 To 269/2012, doručeno dne 23. 8. 2012 (č. l. 700 spisu) a jejímu obhájci dne 21. 8. 2012 (č. l. 700 spisu). Z výše citovaných zákonných ustanovení je zřejmé, že poslední den lhůty k podání dovolání připadl v daném případě na den 23. 10. 2012 (úterý). Dovolání obviněné R. K. však bylo podáno na poštu dne 25. 10. 2012, tedy až po uplynutí lhůty k podání dovolání stanovené v §265e odst. 1 tr. ř. s tím, že lhůta nebyla zachována ani za použití ustanovení §265e odst. 2, 3 tr. ř. Dovolání obviněné je proto nutno považovat za opožděně podané, jelikož navrácení zmeškané lhůty k podání dovolání není podle ustanovení §265e odst. 4 tr. ř. přípustné.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání obviněné R. K. podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl jako opožděně podané.
Co se týká dovolání obviněného P. K., uvádí Nejvyšší soud České republiky následující.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Nejvyšší soud České republiky se proto nemohl zabývat skutkovými námitkami obviněných.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky i v případě obviněného P. K.
Obviněný v dovolání z hlediska daného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně uplatnil námitku, že v rámci předmětného trestního řízení nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu.
Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině evidentně naplňují znaky uvedeného trestného činu, a to i po subjektivní stránce, k jejímuž naplnění se podle §13 odst. 2 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění ve vztahu k znakům uvedeným v §209 odst. 1 tr. zákoníku.
Ve vztahu ke skutku uvedenému ve výroku o vině pak lze konstatovat, že subjektivní stránka trestného činu podvodu je naplněna zjištěním, podle kterého obviněný jednal s vědomím nepříznivé finanční situace firmy R. K. – P. a mimo jiné vybíral zálohy na zhotovení, dodávku a montáž plastových oken. Pokud obviněný při vědomí tohoto stavu vybíral od poškozených zálohy, jednal tak s vědomím, že mu za tyto peníze žádné zboží ani službu neposkytne, pak jednání obviněného očividně mělo podvodný charakter ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku. Podstatou tohoto jednání bylo vylákání peněžních prostředků pod nepravdivým slibem, že za ně budou poskytnuty zboží a služby. Jednáním obviněného byly uvedeny v omyl osoby, které uhradily zálohu na zhotovení, dodávku a montáž plastových oken, a to ohledně okolnosti, že jim budou obviněným poskytnuty zboží a služby. Přistoupí-li k tomu zjištění, že subjektům, které uhradily zálohu, byla způsobena škoda ve výši 183.500,- Kč, je podložený závěr, že skutek je trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud České republiky konstatuje, že pokud soudy došly k závěru o úmyslném zavinění obviněného P. K. ohledně uvedení poškozených v omyl, nelze jim nic vytýkat. Z důkazů vyplynulo zjištění, že obchodní společnosti Bohemia Plast Kladno, s.r.o. a LD Okna, a.s. Č. B. ukončily s obviněným spolupráci, první v roce 2009, druhá v březnu 2010, když důvodem byly dluhy, které firma zastupovaná mimo jiné obviněným vůči oběma společnostem měla a které nesplácela, přičemž dohromady činily cca 1.800.000,- Kč. V březnu 2010 bylo již evidentní, že této firmě nebude dodáno žádné zboží a obviněný nebude schopen své závazky vůči odběratelům splnit. Obviněnému tedy muselo být od počátku zřejmé, že zakázky nezrealizuje. Pro úplnost zbývá dodat, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí správně uvedl, že svědek V. ve své výpovědi nepotvrdil, že by i po březnu 2010 byla nějaká finanční částka ze strany firmy obviněných společnosti LD Okna, a.s. uhrazena, pouze si nebyl jist, zda se tak nestalo. I kdyby však nějaká částka uhrazena byla, je nepochybné, že předmětná firma nebyla ve stavu, aby mohla plnit své závazky vůči poškozeným komplexně a pravidelně a to kvůli enormnímu dluhu, který měla vůči svým dodavatelům a kvůli jejich neochotě s nimi pro jejich nespolehlivost spolupracovat. Obviněný tudíž nemohl předpokládat, že mu budou společnosti Plast Kladno, s.r.o. a LD Okna, a.s., zboží nadále dodávat, když on sám vůči nim své závazky neplnil. Nejvyšší soud České republiky se rovněž ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že v období od dubna do července 2010 obviněný vybral od poškozených zálohy ve výši 183.500,- Kč, přičemž tato částka je zároveň i škodou, kterou poškozeným způsobil.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný svým předmětným jednáním popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného P. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal