ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1442.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 1442/2012-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. prosince 2012 o dovolání obviněných P. C. a JUDr. P. L. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 8 To 435/2011, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 128/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 3 T 128/2007, byli obvinění P. C. a JUDr. P. L. uznáni vinnými ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Uvedeného jednání se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustili tím, že po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu získat výplatu pojistného plnění pro obviněného P. C. telefonicky nahlásil ze svého mobilního telefonu obviněný JUDr. P. L. dne 23. července 2004 v 9.46 hodin na Klientském centru České pojišťovny, a.s., se sídlem P., S. a pro další kontakt uvedl č. mobilního telefonu, který užíval obviněný P. C., pojistnou událost, která vznikla dne 20. června 2004 v 1.45 hodin v P., v ulici K B., kdy řidička I. Č.-V., způsobila dopravní nehodu osobním vozidlem tov. zn. WV Passat, které řídila bez souhlasu oprávněného uživatele – společnosti Sedop, v.o.s., se sídlem P., Š., dále v průběhu řízení o likvidaci této pojistné události obviněný JUDr. P. L. zaslal likvidátorovi České pojišťovny nezjištěným způsobem získaný devinkulační list od pojistníka předmětného vozidla tehdejší společnosti CCB Finance, nyní Santender Consumer Finance, a.s., se sídlem P., Š., vystavený pro společnost Sedop, v.o.s. a uvedl, že požaduje pojistné plnění rozpočtem a výplatu na bankovní účet, vedený u Komerční banky v P., jehož majitelkou byla jeho manželka V. L., která po zaslání výplaty pojistného plnění ve výši 40.908,- Kč ze dne 16. prosince 2004 následně dne 21. prosince 2007 tuto částku vyzvedla v hotovosti a předala svému manželovi, obviněnému JUDr. P. L., který ji ještě téhož dne předal obviněnému P. C. jako výplatu pojistného plnění z pojistné události, kterou obviněný P. C. hodlal použít jako kompenzaci dlužné částky jemu váznoucí u odděleně stíhaného D. O., který měl předmětné havarované vozidlo zapůjčeno od společnosti Sedop, v.o.s., k provozování taxislužby, kdy ještě předtím dne 29. července 2004 byl obviněný P. C. přítomen s technikem České pojišťovny,a.s., prohlídce havarovaného motorového vozidla, což stvrdil svým podpisem v kolonce příslušného formuláře, který byl použit při vyřizování dané pojistné události, tímto svým jednáním tak prvotně způsobili poškozené společnosti Sedop, v.o.s., škodu v celkové výši 40.908,- Kč.
Obviněný P. C. byl za popsané jednání odsouzen podle §209 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců.
Obviněný JUDr. P. L. byl za popsané jednání odsouzen podle §209 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené společnosti Sedop, v.o.s., se sídlem P., Š. náhradu škody ve výši 40.908,- Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 3 T 128/2007, podali oba obvinění společné odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 8 To 435/2011, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 8 To 435/2011, podali následně obvinění P. C. a JUDr. P. L. prostřednictvím svého obhájce společné dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění v dovolání namítli, že soud řádně neodůvodnil svůj závěr, že obvinění svým jednáním skutečně naplnili skutkovou podstatu přečinu podvodu ani neprokázal úmysl obviněných spáchat předmětný trestný čin. Dále uvedli, že obě napadená rozhodnutí soudu odvolacího i soudu prvního stupně jsou v rozporu jednak s ustanovením §125 tr. ř. a jednak se základními zásadami trestního řízení uvedenými v ustanovení §2 tr. ř. (konkrétně uvedli zásady specifikované v §2 odst. 5, §2 odst. 6 a §2 odst. 7 tr. ř.). Obvinění ve svém dovolání rovněž namítli, že soudy nebyla vůbec objasněna skutečnost, kdo vystavil devinkulaci ze dne 8. 12. 2004, dále nezjistily, kdo za společnost Sedop, v.o.s., jednal s Českou pojišťovnou a leasingovou společností CCB Finance, rovněž se nevypořádaly s tím, komu vlastně vznikla škoda, zda České pojišťovně, společnosti CCB Finance nebo společnosti Sedop, v.o.s. Z provedených důkazů i z příslušných písemných podkladů je dle názoru obviněných zřejmé, že jsou důvodné pochybnosti o spáchání jakéhokoli trestného činu oběma obviněnými, proto měly soudy postupovat s využitím zásady in dubio pro reo.
Z uvedených důvodů obvinění závěrem svého dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, a aby věc přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 22. 8. 2012 Nejvyššímu soudu České republiky sdělila, že se k dovolání obviněných nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obvinění ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Obvinění v dovolání vytýkali rozpor napadených rozhodnutí jednak s ustanovením §125 tr. ř. a jednak se základními zásadami trestního řízení uvedenými v ustanovení §2 tr. ř., když tyto konkretizovali jako zásadu zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, zásadu volného hodnocení důkazů a zásadu presumpce neviny. Nejvyšší soud České republiky považuje za nutné uvést, že tímto pojetím námitky se obvinění ocitli zcela mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obvinění namítali porušení procesních ustanovení, ačkoli dovolací důvod spočívá v porušení hmotného práva.
Nejvyšší soud České republiky dále po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obvinění P. C. a JUDr. P. L. sice podali dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítají nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadají soudy učiněná skutková zjištění. Obecnou námitku obviněných, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by jejich jednáním byla naplněna skutková podstata přečinu podvodu a dále námitky ohledně objasnění skutečnosti, kdo vystavil devinkulaci ze dne 8. 12. 2004, zjištění, kdo za společnost Sedop, v.o.s., jednal s Českou pojišťovnou a leasingovou společností CCB Finance, a objasnění, komu vlastně vznikla škoda, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obvinění se svým dovoláním pouze domáhají, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byli stíháni, zejména pak úmysl obviněných spáchat trestný čin. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud České republiky pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud České republiky se ztotožnil s názorem odvolacího soudu v tom, že soud prvního stupně správně právně kvalifikoval předmětné jednání obviněných P. C. a JUDr. P. L. jako přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud České republiky konstatuje, že nalézací soud v odůvodnění rozsudku velmi podrobně a přesvědčivě vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková tvrzení opřel, když za základ pro rozhodnutí ve výše uvedené věci vzal především svědecké výpovědi svědků J. S., P. V., F. B., A. M., V. L., D. O., JUDr. J. P., Z. V., znalecký posudek znalce z oboru písmoznalectví JUDr. Jiřího Straky, a dále listinné důkazy (viz s. 7-10 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1). Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud České republiky neshledal žádné pochybení ohledně právní kvalifikace předmětného jednání obviněných P. C. a JUDr. P. L., v tomto směru plně odkazuje na odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu.
Není tedy pochyb o tom, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky tak souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Na základě výše uvedených skutečností je možno učinit závěr, že obviněnými uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod uplatněný zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obvinění na jedné straně deklarovali zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnili námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněných P. C. a JUDr. P. L. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal