ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1466.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 1466/2012-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. prosince 2012 o dovolání obviněného T. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2012, sp. zn. 11 To 67/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 1/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 1 T 1/2012, byl obviněný T. K. uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že dne 16. 8. 2011 v odpoledních hodinách dovezl přes hraniční přechod H. z Polské republiky do České republiky jako spolujezdec v osobním vozidle zn. Citroen XM černé barvy, celkem 4.043 kusů tablet léku Cirrus s deklarovaným obsahem 120 mg pseudoefedrinu v jedné tabletě, přičemž z těchto léků by bylo možno vyrobit celkem 310,5 g metanfetamin hydrochloridu zvaného pervitin, takto jednal bez příslušného povolení Ministerstva zdravotnictví ČR a v rozporu s §21 odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, přestože uvedený lék obsahuje pseudoefedrin, tedy prekurzor k výrobě drogy zařazený do kategorie 1 přílohy I. Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004, o prekurzorech drog.
Za uvedené jednání byl obviněný T. K. odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné protitoxikomanické léčení v ústavní formě. Podle §70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku byl uložen trest propadnutí věci, a to 3953 ks tablet léku Cirrus, které byly zajištěny a které byly uloženy v obalu č. 40042708 Policie ČR.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 1 T 1/2012, podal obviněný T. K. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 7. 2012, sp. zn. 11 To 67/2012, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2012, sp. zn. 11 To 67/2012, podal následně obviněný T. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo jím chybně rozhodnuto o zamítnutí odvolání. Obviněný v dovolání namítl, že popis skutku ve výroku rozsudku nalézacího soudu nevykazuje všechny znaky skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, zejména všechny aspekty subjektivní stránky. Obviněný dále uvedl, že jednal v právním omylu negativním, neboť nevěděl, že dováží prekurzor, což vylučuje jeho úmyslné zavinění. U obviněného jde podle jeho názoru o omyl omluvitelný ve smyslu §19 tr. zákoníku, kterého se nemohl vyvarovat, když povinnost seznámit se s právním úpravou definující pojem prekurzor pro něj nevyplývala ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce a protiprávnost dovozu léku Cirrus vyplývající z předpisů Evropských společenství nemohl rozpoznat bez zřejmých obtíží. Pokud nelze obviněnému přičítat, že jeho vědomí zahrnovalo kumulativně jak skutečnost podřaditelnou pod normativní znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tak protiprávnost jeho činu, pak mu nelze přičítat spáchání toho deliktu, jímž byl uznán vinným.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené usnesení zrušil a Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále obviněný žádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu České republiky podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž je podáváno dovolání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolatel uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby a vyjádřenou i v jeho odvolání, přičemž soud druhého stupně se otázkou zavinění náležitě zabýval. Obviněný do značné míry staví svá tvrzení na premise, že nevěděl o zařazení léku Cirrus mezi prekurzory, resp. neznal obsah pojmu prekurzor. Dle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství jsou tyto námitky neopodstatněné, neboť z hlediska vědomí obviněného o protiprávnosti jeho počínání není nutné, aby se orientoval v normotvorbě orgánů Evropského společenství v této oblasti, nemusí ani znát definici pojmu „prekurzor“. Materiální obsah tohoto pojmu je mu znám, což pro naplnění subjektivní stránky zcela postačuje. Obviněný dále deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v obou alternativách. Pokud jde o druhou alternativu, ta naplněna být nemůže, protože nebylo zjištěno, že by předešlé řízení bylo zatíženo některým z důvodů popsaných v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Pokud jde o první alternativu tohoto dovolacího důvodu, dovolatel neuvádí žádný konkrétní případ, které z kogentních procesních ustanovení připadajících v úvahu by soud druhého stupně při svém rozhodování nerespektoval. Takto uplatněný důvod dovolání zůstal zcela bez odpovídající argumentace.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný v podaném dovolání uplatnil dva dovolací důvody, a to důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného T. K.
Námitka obviněného, že popis skutku nevykazuje všechny znaky skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, zejména pak všechny aspekty subjektivní stránky jednání, neboť obviněný jednal v právním omylu negativním, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkou právně relevantní.
Podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekurzor nebo jed a spáchá-li čin ve značném rozsahu.
Nejprve je třeba v obecné rovině poznamenat, že právní omyl spočívá v neznalosti nebo mylném výkladu norem práva trestního nebo norem mimotrestních. Negativní právní omyl je výslovně upraven trestním zákoníkem. Podle §19 odst. 1 tr. zákoníku nejedná zaviněně, kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nemohl-li se omylu vyvarovat. Trestní zákoník tedy definuje právní omyl jako nedostatek vědomí protiprávnosti činu při jeho spáchání. Absence vědomí protiprávnosti je dána tehdy, pokud pachatel při plné znalosti rozhodných skutkových okolností neví, že jeho jednání je zakázané.
V posuzovaném případě vycházely soudy obou stupňů ze skutkových zjištění, která lze stručně shrnout tak, že obviněný T. K. dovezl z Polské republiky do České republiky jako spolujezdec v osobním vozidle zn. Citroen XM celkem 4.043 kusů tablet léku Cirrus s deklarovaným obsahem 120 mg pseudoefedrinu v jedné tabletě, přičemž z těchto léků by bylo možno vyrobit celkem 310,5 g metanfetamin hydrochloridu zvaného pervitin, a takto jednal bez příslušného povolení Ministerstva zdravotnictví ČR a v rozporu s §21 odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, přestože uvedený lék obsahuje pseudoefedrin, tedy prekurzor k výrobě drogy.
Námitka obviněného, že jednal v právním omylu negativním, neboť nevěděl, že dováží prekurzor, nemůže obstát. Jak správně uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, o tom, že obviněný převážel nedovolenou látku a že si toho byl plně vědom, svědčí jeho jednání a chování především při zpáteční cestě do České republiky, které obviněný T. K. sám připustil a které vyplývá z provedeného dokazování, a to ze svědecké výpovědi svědka M. K., z protokolu o vydání věci, z protokolu o provedení prohlídky motorového vozidla s pořízenou fotodokumentací a z úředního záznamu celního orgánu s přiloženou fotodokumentací. V této souvislosti je třeba se ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že velmi nepravděpodobně zní tvrzení obviněného ohledně získání dvou uzavřených originálních krabic obsahujících balení léku Cirrus, když uvedl, že krabice někdo odložil vedle kontejneru na odpadky a odjel, načež obviněný krabice vzal, odnesl do auta a teprve cestou zpět do České republiky po otevření krabic zjistil, že jsou plné léku Cirrus, o němž nic nevěděl. Vzhledem k velké hodnotě takového množství předmětného léčiva a jeho významu pro tuzemské výrobce pervitinu pak působí toto tvrzení značně nevěrohodně. Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že obviněný T. K. předmětné tablety vyjmul jednak ze zmíněných originálních krabic, jednak je vymačkal z platíček a originální obaly spolu s krabicemi uložil do připravených polyetylenových pytlů, které uzavřel izolepou a ještě na území Polské republiky vyhodil. Vyloupané tablety léku Cirrus pak vložil do připravených polyetylenových pytlů a omotal je lepicí páskou tak, že z nich vytvořil dva oválné balíčky, které posléze ukryl pod sedačku spolujezdce. Nejvyšší soud České republiky konstatuje, ve shodě s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že z hlediska vědomí obviněného o protiprávnosti jeho jednání není nutné, aby se orientoval v legislativě Evropského společenství upravující danou oblast a ani není nutné, aby znal definici pojmu „prekursor“. Pro naplnění subjektivní stránky postačuje, že je obviněnému znám materiální obsah tohoto pojmu. Z provedeného dokazování pak vyplývá, že obviněný T. K. věděl, že lék Cirrus obsahuje látku (pseudoefedrin) sloužící k výrobě pervitinu, jednak s ohledem na to, že obviněný je osobou na uvedené psychotropní látce závislou a rovněž ji nabízel i dalším lidem, za což byl již soudně trestán, a jednak s ohledem na jeho jednání, když se pokusil ve vozidle lék ukrýt před případnou kontrolou. V daném případě nelze přehlédnout, že na základě provedeného dokazování je dána jediná verze (nikoli více verzí), a to, že obviněný jel do Polské republiky zcela záměrně pro lék Cirrus a to nikoli za účelem, aby s ním dále obchodoval jako s prostředkem k podpoře potence, nýbrž aby jej bylo využito k výrobě pervitinu.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný T. K. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Dalším dovolacím důvodem, který obviněný T. K. uplatnil ve svém dovolání, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného uvedené v odvolání za nedůvodné a podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je nepochybné, že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému T. K. nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této první části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud České republiky vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky se s touto částí dovolání tedy výše vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného T. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal