ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.184.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 184/2012-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. února 2012 dovolání obviněné V. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 6 To 360/2011, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 1 T 191/2007, a rozhodl takto:
Dovolání obviněné V. K. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 11. 10. 2010, sp. zn. 1 T 191/2007, byla obviněná V. K. uznána vinnou pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon), kterého se dopustila tím, že
1. dne 9. 10. 2006 v U. H., Z. kraj, na M. n. na pobočce České pošty s.p. předložila bez vědomí a souhlasu J. B., trvalý příkaz k úhradě, na kterém padělala podpis J. B., přičemž na základě tohoto příkazu byla z účtu J. B., vedeného u ČSOB a.s., Poštovní spořitelny, dne 16. 10. 2006 převedena finanční částka 30.000,- Kč na účet obviněné vedený u Wüstenrot - stavební spořitelny a.s., přičemž převod finanční částky 30.000,- Kč měl být dle pokynů obviněné nadále uskutečňován jednou ročně (počínaje dnem 16. 10. 2006) až do dne 16. 10. 2008, čímž J. B. způsobila škodu ve výši 30.000,- Kč,
2. dne 10. 11. 2006 v U. H., Z. kraj, na M. n. na pobočce České pošty s.p. předložila bez vědomí a souhlasu J. B., trvalý příkaz k úhradě, na kterém padělala podpis J. B., přičemž na základě tohoto příkazu byla z účtu J. B., vedeného u ČSOB a.s., Poštovní spořitelny,každý měsíc k 20. dni (počínaje dnem 20. 11. 2006) převedena finanční částka 10.000,- Kč ve prospěch účtu obviněné, vedeného u ČSOB a.s., Poštovní spořitelny, majitele - Peněžní dům, spořitelní družstvo, se sídlem U. H., F., a to až do dne 4. 6. 2007, kdy byly neoprávněné převody zjištěny, čímž J. B. způsobila škodu ve výši 70.000,- Kč.
Za tento trestný čin byla obviněná V. K. odsouzena podle §250 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu jí byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému J. B., bytem U. B., U Š., částku 100.000,- Kč.
V zákonné lhůtě podané odvolání obviněné proti tomuto rozsudku Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 6 To 360/2011, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, podala obviněná prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě stanovené podle §265e tr. řádu dovolání, ve kterém napadla usnesení odvolacího soudu s odkazem na zákonné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. řádu s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že trestní stíhání bylo vedeno, ačkoli je podle zákona §11 odst. 1 písm. i) tr. řádu nepřípustné.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněná nejprve namítla, že soud neposoudil po právní stránce pečlivě všechny znaky trestného činu, kterým ji uznal vinnou, a to zejména subjektivní stránku, znak obohacení se ke škodě cizího majetku a otázku, zda je na místě s ohledem na konkrétní skutečnosti důvod k postihu jejího jednání v rámci trestně právních prostředků a aplikaci zásady ultima ratio.
Pokud jde o znak „cizího majetku“ a vlastního obohacení, soud se dle názoru dovolatelky dostatečně nevypořádal s právním posouzením charakteru majetku a majetkových vztahů obviněné a poškozeného, když sice nezpochybnil existenci blízkého vztahu mezi nimi, avšak označil jej za pouhou "víkendovou známost“. K tomu dovolatelka uvedla, že se jednalo o dlouhodobý vztah druha a družky a z tohoto pohledu měl být dle dovolatelky posuzován i majetek, který oba za trvání tohoto vztahu nabyli a uspokojovali své společné potřeby. Přestože stávající platná právní úprava neřeší přímo majetek nabytý ve vztahu druh a družka, je třeba jej v souvislosti s výkladovým ustanovením §853 občanského zákoníku posuzovat obdobně jako vztahy spoluvlastnické či vztahy vzniklé ze společného jmění manželů. V návaznosti na takové posouzení nebylo dle názoru dovolatelky důvodné posoudit finanční prostředky na účtu poškozeného jako cizí majetek s vyloučením dispozice dovolatelky s tímto majetkem nakládat.
Další námitkou dovolatelky bylo posouzení otázky tzv. ultima ratio, kdy dovolatelka má za to, že předmětná věc měla být řešena cestou občanskoprávní a nikoli cestou trestní represe. V této souvislosti dovolatelka uvedla [ovšem mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu] řadu okolností skutkového charakteru (např. nekorektní jednání příbuzných poškozeného, existenci řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům poškozeného), kdy soudu vytkla jejich nesprávné zhodnocení, a uvedla, že tyto okolnosti považuje za významné z hlediska naplnění materiálních znaků trestného činu a zásady uplatňování trestní represe až v případech, kdy nelze nápravy dosáhnout jinými prostředky, a také za důvod, pro který nebyly naplněny znaky trestného činu podvodu a že tedy soudy obou stupňů byla věc nesprávně právně posouzena.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, dovolatelka uvedla, že jeho naplnění vidí ve skutečnosti, že s poškozeným žili jako druh a družka po dobu cca osmi let a za této situace je k jejímu trestnímu stíhání třeba souhlasu ve smyslu §163 tr. řádu, avšak poškozený v řízení nebyl o tomto řádně poučen, když pouze v rámci úředního záznamu ze dne 27. 6. 2007 v léčebně v Ch. je uvedeno, že ji nepovažuje za osobu blízkou a tímto dává souhlas k jejímu případnému trestnímu stíhání. Toto prohlášení poškozeného však dovolatelka zpochybnila s ohledem na jeho zdravotní stav s odkazem na znalecký posudek, soudu vytkla, že z toho nevyvodil žádné procesní důsledky, tzn. neustanovil poškozenému opatrovníka k provedení procesních úkonů, včetně chybějícího prohlášení ve smyslu §163 tr. řádu.
V petitu svého dovolání obviněná V. K. navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K obsahu dovolání obviněné V. K. podal písemné vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. V tomto vyjádření poukázal na skutková zjištění obsažená v trestním spisu, ze kterých jednoznačně vyplývá, že jednak poškozený udělil řádný souhlas k trestnímu stíhání obviněné podle §163 tr. řádu, jednak není zpochybněna věrohodnost výpovědí poškozeného jak ve vztahu k charakteru předmětného majetku, tak i k povaze partnerského soužití s obviněnou. Dle názoru státního zástupce byla správně posouzena i otázka subjektivní stránky trestného činu. Státní zástupce vyslovil názor, že z provedeného dokazování bez jakýchkoliv pochybností vyplynulo, že se obviněná po objektivní i subjektivní stránce dopustila trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, dovolání obviněné označil za zjevně neopodstatněné a navrhl jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Státní zástupce současně souhlasil s tím, aby navrhované rozhodnutí, případně i jiné rozhodnutí učinil Nejvyšší soud za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. c) tr. řádu).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest a soudem druhého stupně byl zamítnut její řádný opravný prostředek. Obviněná je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opřela, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), e) tr. řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatelka naplnila výše uvedený dovolací důvod zčásti, když ve svém mimořádném opravném prostředku kromě námitek, které skutečně směřují proti právnímu posouzení skutku, uvedla i některé námitky skutkové povahy (charakter osobních vztahů obviněné s poškozeným, vznik škody při havárii vozidla obviněné apod), ke kterým – s ohledem na výše uvedené – v řízení o dovolání není možno přihlížet, neboť v této části dovolatelka nezaložila svůj mimořádný opravný prostředek na hmotně právních důvodech předpokládaných v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přestože je v dovolání proklamovala, nýbrž výlučně na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. řádu) se domáhala přehodnocení (revize) soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení vlastní skutkové verze celého případu. Námitky tohoto charakteru pod shora uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu lze uplatnit v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Z citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že na tento zákonný dovolací důvod může dovolatel odkazovat pouze tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 4 nebo v §11a tr. řádu, pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno.
V posuzovaném případě dovolatelka tento dovolací důvod uplatnila výslovně s tím, že nepřípustnost trestního stíhání spatřuje v nedodržení procesních podmínek ustanovení §11 odst. 1 písm. i) tr. řádu, podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět. Dovolatelka v této souvislosti namítla, že k jejímu trestnímu stíhání bylo třeba souhlasu poškozeného podle §163 tr. řádu, relevanci tohoto souhlasu v dané trestní věci však z výše uvedených důvodů zpochybnila. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že charakter námitek dovolatelky dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu odpovídá.
Z hlediska opodstatněnosti námitek obviněné V. K. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že její dovolání je zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o námitku obviněné ve vztahu k posouzení subjektivní stránky trestného činu, je ze skutkových zjištění soudu, která není možno v řízení o dovolání zpochybňovat, zcela zjevné, že toto posouzení bylo zcela správné, když jednání obviněné z hlediska subjektivní stránky bylo posouzeno jako zaviněné jednání ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zákona. Na správnosti tohoto posouzení nic nemění skutečnost, že obviněná sama v rámci obhajoby své jednání hodnotí jinak a předkládá vlastní skutkovou verzi tohoto jednání. Obviněná opakovaně výslovně uvedla, že podpis poškozeného na trvalých příkazech padělala, což je rozhodné zjištění svědčící o úmyslném zavinění obviněné.
Obdobně je zjevně neopodstatněná námitka obviněné, že soudem byly nesprávně posouzeny osobní a majetkové vztahy mezi ní a poškozeným. I v této otázce byl provedeným dokazováním spolehlivě a bez jakékoliv pochybnosti zjištěn skutkový stav opravňující závěr, že podvodným jednáním obviněné byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, včetně znaku škody na cizím majetku, obohacení obviněné, jakož i uvedení někoho v omyl. Argumenty dovolatelky, které však v podstatě pouze opakují její dosavadní a spolehlivě vyvrácenou obhajobu, Nejvyšší soud – obdobně jako soud prvního stupně i soud odvolací – nemohl akceptovat. Z obsahu spisu vyplývá, že dovolatelka, jestliže se snaží svou obhajobou vyvolat dojem, jako by s poškozeným hospodařili se společným majetkem, si protiřečí, když např. již ze způsobu vypořádání škody na jejím vozidle vyplývá, že i ona sama jasně rozlišovala, co je majetek její a co majetek poškozeného. Účelovost obhajoby obviněné a nepravdivost její vlastní verze je zcela evidentní, odporující provedeným důkazům a z nich vyplynuvším skutkovým závěrům soudu. Úvaha dovolatelky o tom, že majetkové vztahy vzniknuvší mezi ní a poškozeným, je nutno posuzovat v intencích ustanovení §143 obč. zákoníku o společném jmění manželů, případně podle §136 obč. zákoníku o spoluvlastnictví, je zcela irelevantní a mimo právní rámec citovaných zákonných ustanovení. Jde tak o argumentaci míjející se se zákonem, nadto skutkově zcela vyvrácenou výpovědí poškozeného.
V návaznosti na toto konstatování nemůže obstát ani námitka dovolatelky týkající se uplatnění principu ultima ratio. V posuzované trestní věci je zcela zjevné, že trestné jednání dovolatelky, představující značný zásah do zájmu společnosti na ochraně majetku, nebylo možno ponechat na mimotrestní soukromoprávní vypořádání. Mezi obviněnou a poškozeným neexistoval a neexistuje vztah společného jmění manželů, žádný vztah podílového spoluvlastnictví ani jiný smluvní či obdobný majetkoprávní vztah v oblasti občanského, obchodního či rodinného práva, na který by bylo – dožaduje-li se dovolatelka uplatnění principu ultima ratio – odkázat. Ponechat jednání obviněné pouze na bázi občanskoprávní odpovědnosti za škodu by představovalo zcela nepřípustnou vadu řízení a plnou rezignaci státu na plnění své povinnosti chránit práva a oprávněné zájmy fyzických osob (viz §1 tr. zákona).
Za zjevně neopodstatněnou považuje Nejvyšší soud i námitku dovolatelky týkající se souhlasu poškozeného s jejím trestním stíháním. O udělení souhlasu poškozeného dle údajů uvedených ve spise nemůže být žádných pochyb, jakož ani o právní relevanci takto výslovně uděleného souhlasu. Úvahy dovolatelky na téma zdravotní způsobilosti poškozeného v době, kdy v rámci přípravného řízení tento souhlas udělil, jsou s ohledem na konkrétní zjištění uvedená ve spisu (průběh onemocnění, obsah znaleckých posudků, doba řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům atd.) zcela bezpředmětné. Zjevná neopodstatněnost této námitky dovolatelky ostatně vyplývá již ze skutečnosti, že její tvrzení o právním charakteru jejího vztahu s poškozeným, který ona sama hodnotí jako vztah druha a družky, jsou s výsledky provedeného dokazování v rozporu a z tohoto pohledu je i poukaz dovolatelky na porušení ustanovení §163 tr. řádu nepřípadný.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněné V. K. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 15. února 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á