ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.200.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 200/2012-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2012 o dovolání obviněného J. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. 4 To 70/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 37/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 1 T 37/2010, byl obviněný J. P. uznán vinným v bodech 1) – 19) výroku rozsudku pokračujícím trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a v číslem neoznačeném bodě výroku rozsudku přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku v souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu byl v sazbě §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným manželům I. J. a E. J., částku 639.008,- Kč s tím, že v rozsahu zaplacení jednomu zaniká povinnost zaplatit druhému; poškozenému R. K., částku 17.000,- Kč a R. F. částku 430,- Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. řádu byli poškození manželé I. J. a E. J., a poškozený R. F. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle citovaného rozsudku se uvedených trestných činů a přečinů dopustil tím, že
1) dne 6. 3. 2007 v B. (v rozsudku vadně uvedeno v O.), okres P., vylákal od I. J. finanční částku 97.000,- Kč, kterou jmenovaný na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 209466235164441 získal od společnosti CETELEM ČR, a.s., k jejímuž uzavření ho obviněný přiměl s tím, že za něj bude sjednané měsíční splátky úvěru ve výši 2.787,- Kč po dobu 48 měsíců hradit, ačkoli věděl, že tyto splátky nebude schopen vzhledem ke své špatné finanční situaci platit, a způsobil tak I. J. škodu ve výši 91.689,- Kč, neboť společnost CETELEM ČR, a.s. nakonec požadovala za poskytnutý úvěr uhradit částku 119.559,- Kč, z čehož I. J. uhradil 91.689,- Kč v období po 14. 2. 2008,
2) dne 9. 3. 2007 v B., okres P., vylákal od I. J. finanční částku 52.100,- Kč, kterou jmenovaný na základě smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100102446 z 5. 2. 2007 získal od společnosti PROFIREAL, a.s., P., k jejímuž uzavření ho obviněný přiměl s tím, že za něj bude sjednané měsíční splátky úvěru ve výši 3.000,- Kč po dobu 36 měsíců hradit, ačkoliv věděl, že tyto splátky nebude schopen vzhledem ke své špatné finanční situaci platit, a způsobil tak I. J. škodu ve výši nejméně 78.000,- Kč, neboť obžalovaný uhradil pouze do ledna 2008 částku 30.000,- Kč,
3) 11. 9. 2007 v B., okr. P., vylákal od I. J. finanční částku 15.000,- Kč, kterou jmenovaný na základě smlouvy o půjčce č. 317562503 získal od společnosti Provident Financial, s.r.o., P., k jejímuž uzavření ho obviněný přiměl tím, že za něj bude sjednané týdenní splátky půjčky ve výši 480,- Kč po dobu 53 týdnů hradit, ačkoliv věděl, že tyto splátky nebude schopen vzhledem ke své špatné finanční situaci platit, a způsobil tak I. J. škodu ve výši nejméně 21.900,- Kč, neboť obžalovaný uhradil do února 2008 částku 3.540,- Kč,
4) 11. 9. 2007 v B., okr. P., vylákal od E. J. finanční částku 15.000,- Kč, kterou jmenovaná na základě smlouvy o půjčce č. 317562510 získala od společnosti Provident Financial, s.r.o., P., k jejímuž uzavření ji obviněný přiměl tím, že za ni bude sjednané týdenní splátky půjčky ve výši 480,- Kč po dobu 53 týdnů hradit, ačkoliv věděl, že tyto splátky nebude schopen vzhledem ke své špatné finanční situaci platit, a způsobil tak E. J. škodu ve výši nejméně 21.900,- Kč, neboť obžalovaný uhradil do února 2008 částku 3.540,- Kč,
5) dne 8. 7. 2007 v P., vylákal od I. J. finanční částku 30.000,- Kč, kterou jmenovaný na základě smlouvy o úvěru č. 3413293853 získal od České spořitelny, a.s., k jejímuž uzavření ho obviněný přiměl tím, že za ni bude sjednané měsíční splátky úvěru ve výši nejméně 558,- Kč po dobu 84 měsíců hradit, ačkoliv věděl, že tyto splátky nebude schopen vzhledem ke své špatné finanční situaci platit, a způsobil tak I. J. škodu ve výši nejméně 33.128,- Kč, neboť obžalovaný uhradil do února 2008 pouze 2.728,- Kč a Česká spořitelna, a.s. požadovala nakonec uhradit částku 35.856,- Kč,
6) dne 30. 10. 2007 v P., vylákal od I. J. finanční částku 100.000,- Kč, kterou jmenovaný na základě smlouvy o úvěru č. 9001325191 získal od společnosti GE Money Bank, a.s., k jejímuž uzavření ho obviněný přiměl tím, že za něji bude sjednané měsíční splátky úvěru ve výši 1. 825,- Kč po dobu 84 měsíců hradit, ačkoliv věděl, že tyto splátky nebude schopen vzhledem ke své špatné finanční situaci platit, a způsobil tak I. J. škodu ve výši nejméně 101.010,- Kč, neboť obžalovaný uhradil do února 2008 7.300,- Kč a společnost GE Money Bank, a.s. požadovala po předchozí jednorázové úhradě ze strany poškozeného I. J. uhradit celkem 108.310,- Kč,
7) v neurčeném dni kolem data 13. 11. 2007 v P. vylákal od I. J. finanční částku 50.000,- Kč, kterou jmenovaný na základě smlouvy o úvěru č. 3711053989 získal od společnosti Home Credit, a.s., B., k jejímuž uzavření ho obviněný přiměl tím, že za ni bude sjednané měsíční splátky úvěru ve výši 1.545,- Kč po dobu 60 měsíců hradit, ačkoliv věděl, že tyto splátky nebude schopen vzhledem ke své špatné finanční situaci platit, a způsobil tak I. J. škodu ve výši nejméně 55.417,- Kč, neboť obžalovaný uhradil do února 2008 4.635,- Kč a společnost Home Credit, a.s., po částečné jednorázové úhradě ze strany poškozeného I. J. požadovala uhradit pouze 60.052,- Kč,
8) dne 29. 11. 2007 v B., okr. P., vylákal od I. J. finanční částku 15.000,- Kč, kterou jmenovaný na základě smlouvy o půjčce č.320145715 získal od společnosti Provident Financial, s.r.o., P., k jejímuž uzavření ho obviněný přiměl s tím, že za něj bude sjednané týdenní splátky ve výši 480,- Kč po dobu 53 týdnů hradit, ačkoliv věděl, že tyto splátky nebude schopen vzhledem ke své špatné finanční situaci platit, a způsobil tak I. J. škodu ve výši nejméně 23.499,- Kč, neboť obžalovaný uhradil do února 2008 částku 1.540,- Kč,
9) dne 29. 11. 2007 v B., okr. P., vylákal od E. J. finanční částku 15.000,- Kč, kterou jmenovaná na základě smlouvy o půjčce č.320145722 získala od společnosti Provident Financial, s.r.o., P., k jejímuž uzavření ji obviněný přiměl s tím, že za ni bude sjednané týdenní splátky ve výši 480,- Kč po dobu 53 týdnů hradit, ačkoliv věděl, že tyto splátky nebude schopen vzhledem ke své špatné finanční situaci platit, a způsobil tak I. J. škodu ve výši nejméně 23.499,- Kč, neboť obžalovaný uhradil do února 2008 částku 1.540,- Kč,
10) dne 11. 12. 2007 v B., okr. P., vylákal od I. J. finanční částku 10.000,- Kč, kterou jmenovaný na základě smlouvy o půjčce č.1/120/07 získal od společnosti PSV Invest, s.r.o., P., k jejímuž uzavření ho obviněný přiměl s tím, že za něj bude sjednané měsíční splátky půjčky ve výši 1.263,- Kč po dobu 12 měsíců hradit, ačkoliv věděl, že tyto splátky nebude schopen vzhledem ke své špatné finanční situaci platit, a způsobil tak I. J. škodu ve výši nejméně 12.410,- Kč, neboť do února 2008 obžalovaný zaplatil dvě splátky, celkem 2.750,- Kč,
11) dne 11. 12. 2007 v B., okr. P., vylákal od E. J. finanční částku 10.000,- Kč, kterou jmenovaná na základě smlouvy o půjčce č.1/121/07 získala od společnosti Provident Financial, s.r.o., P., k jejímuž uzavření ji obviněný přiměl s tím, že za ni bude sjednané měsíční splátky půjčky ve výši 1.263,- Kč po dobu 12 měsíců hradit, ačkoliv věděl, že tyto splátky nebude schopen vzhledem ke své špatné finanční situaci platit, a způsobil tak E. J. škodu ve výši nejméně 12.410,- Kč, neboť do února 2008 obžalovaný zaplatil dvě splátky, celkem 2.750,- Kč,
12) dne 21. 12. 2007 v B., okr. P., vylákal od I. J. finanční částku 70.000,- Kč, kterou jmenovaný na základě smlouvy o úvěru č.072017589 získal od společnosti Santander Consumer Finance, a.s.., P., k jejímuž uzavření ho obviněný přiměl s tím, že za něj bude sjednané týdenní splátky úvěru ve výši 2.381,- Kč po dobu 48 měsíců hradit, ačkoliv věděl, že tyto splátky nebude schopen vzhledem ke své špatné finanční situaci platit, a způsobil tak I. J. škodu ve výši nejméně 100.792,- Kč, neboť obžalovaný uhradil do února 2008 dvě splátky, celkem tedy 4.762,- Kč,
13) dne 5. 2. 2008 v B., okr. P., vylákal od I. J. finanční částku 20.000,- Kč, kterou jmenovaný na základě smlouvy o půjčce č.319589243 získal od společnosti Provident Financial, s.r.o., P., k jejímuž uzavření ho obviněný přiměl s tím, že za něj bude sjednané týdenní splátky ve výši 640,- Kč po dobu 53 týdnů hradit, ačkoliv věděl, že tyto splátky nebude schopen vzhledem ke své špatné finanční situaci platit, a způsobil tak I. J. škodu ve výši nejméně 31.677,- Kč, neboť obžalovaný do února 2008 uhradil 200,- Kč,
14) dne 5. 2. 2008 v B., okr. P., vylákal od E. J. finanční částku 20.000,- Kč, kterou jmenovaná na základě smlouvy o půjčce č.319589407 získala od společnosti Provident Financial, s.r.o., P., k jejímuž uzavření ji obviněný přiměl s tím, že za ni bude sjednané týdenní splátky ve výši 640,- Kč po dobu 53 týdnů hradit, ačkoliv věděl, že tyto splátky nebude schopen vzhledem ke své špatné finanční situaci platit, a způsobil tak E. J. škodu ve výši nejméně 31.677,- Kč, neboť obžalovaný do února 2008 uhradil 200,- Kč,
15) dne 28. 3. 2008 v P., pod nepravdivou záminkou potřeby peněz na majetkoprávní vypořádání s bývalou manželkou vylákal od R. K. jako půjčku finanční částku 7.000,- Kč, kterou se zavázal vrátit do 2. 4. 2008, ačkoliv věděl, že vzhledem ke své špatné finanční situaci nebude schopen půjčené peníze ve sjednaném termínu ani později vrátit, peníze navrátil a způsobil tak R. K. škodu ve výši nejméně 7.000,- Kč,
16) v období od 2. 4. 2008 do 2. 5. 2008 v P., pod nepravdivou záminkou potřeby peněz na majetkoprávní vypořádání s bývalou manželkou vylákal do R. K. jako půjčku finanční částku 10.000,- Kč, kterou se zavázal vrátit do jednoho měsíce, ačkoliv věděl, že vzhledem ke své špatné finanční situaci nebude schopen půjčené peníze ve sjednaném termínu ani později vrátit, peníze nevrátil a způsobil tak R. K. škodu ve výši nejméně 10.000,- Kč,
17) dne 9. 9. 2008 v P. pod nepravdivou záminkou potřeby peněz na zaplacení právních služeb vylákal od L. B. jako půjčku finanční částku 3.000,- Kč, kterou se zavázal vrátit do 16. 9. 2008, ačkoliv věděl, že vzhledem ke své špatné finanční situaci nebude schopen půjčené peníze ve sjednaném termínu ani později vrátit, peníze nevrátil a způsobil tak L. B. škodu ve výši nejméně 3.000,- Kč,
18) dne 3. 10. 2008 v P. pod záminkou potřeby peněz na úhradu výživného na děti vylákal od M. G. jako půjčku finanční částku 10.000,- Kč, kterou se zavázal vrátit do 5. 10. 2008, ačkoliv věděl, že vzhledem ke své špatné finanční situaci nebude schopen půjčené peníze ve sjednaném termínu ani později vrátit, peníze nevrátil a způsobil tak M. G. škodu ve výši nejméně 10.000,- Kč.
a tím, že
dne 2. 4. 2010 v době od 20.30 do 21.30 hod v P. v domě na O. ulici se pod záminkou poskytnutí daru ve formě starého vydání Sbírky zákonů nechal vpustit do bytu R. F., odkud mu ze skříňky v obývacím pokoji odcizil průsvitnou igelitovou tašku s hotovostí 250,- Kč, občanským a řidičským průkazem, průkazem ZTP, zákaznickou kartou Elektro Spáčil, průkazem Zdravotní pojišťovny METAL – ALIANCE a nepřenosnou platební kartou Poštovní spořitelny vydanou společností Československá obchodní banka, a.s., vše na jméno R. F.
Naproti tomu byl stejným rozsudkem obviněný podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby pro dva dílčí útoky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009, jichž se měl dopustit tím, že
dne 18. 7. 2007 v B., okres P., pod nepravdivou záminkou potřeby peněz na majetkoprávní vypořádání s bývalou manželkou vylákal od P. K. jako půjčku celkem 26.000,- Kč, které se zavázal vrátit do 31. 1. 2008, ačkoli věděl, že vzhledem ke své finanční situaci nebude schopen půjčené peníze ve sjednaném termínu ani později vrátit, peníze nevrátil a poškozenému tak způsobil škodu ve výši nejméně 26.000,- Kč; poškozený však vrácení půjčky nepožadoval a na žádost obviněného prodloužil splatnost půjčky do 31. 1. 2013,
dne 21. 11. 2008 v P. pod nepravdivou záminkou potřeby peněz na vypořádání s bývalou manželkou vylákal od V. O. jako půjčku finanční částku 16.000,- Kč, kterou se zavázal vrátit do 10. 12. 2008, ačkoli věděl, že vzhledem ke své finanční situaci nebude moci půjčené peníze ve sjednaném termínu ani později vrátit, peníze nevrátil a V. O. způsobil škodu ve výši nejméně 16.000,- Kč; vrácení peněz však poškozený po termínu splatnosti nepožadoval a prodloužil termín splatnosti půjčky na žádost obviněného do 10. 12. 2011.
Zatímco rozsudek ve zprošťující části nabyl právní moci, proti odsuzující části rozsudku v celém rozsahu podal obviněný v zákonné osmidenní lhůtě odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Brně. Ve veřejném zasedání dne 7. 6. 2011 usnesením sp. zn. 4 To 70/2011, podané odvolání podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněný J. P. podal prostřednictvím své obhájkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. 4 To 70/2011, dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. řádu s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v písm. g) citovaného zákonného ustanovení.
Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v nedostatečném popisu skutku, který musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci. Skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně jako pokračující trestný čin podvodu takto právně kvalifikovat nelze, protože z jeho popisu nelze usuzovat na naplnění objektivní a subjektivní stránky tohoto trestného činu a potřebný stupeň jeho společenské škodlivosti. Skutek měl být posuzován jako soukromoprávní věc, neboť nevykazuje znaky trestného činu, ale jde o vztahy svou povahou občanskoprávní. Rovněž skutek, který je kvalifikován jako přečin krádeže a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku měl být posouzen jako přestupek, protože nevyjadřuje žádnou skutečnost, pro kterou by bylo možné tento skutek kvalifikovat jako přečin.
Navrhl proto Nejvyššímu soudu České republiky, aby z podnětu podaného dovolání bylo napadené usnesení Krajského soudu v Brně, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 1 T 37/2010, zrušeny, včetně všech na ně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc by měla být přikázána Okresnímu soudu v Prostějově s tím, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně v intencích ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu v přípisu ze dne 16. 8. 2011 sdělila, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně výslovně souhlasila s tím, aby ve věci Nejvyšší soud České republiky za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. řádu rozhodl v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Dovolání bylo podáno ve lhůtě podle §265e tr. řádu a splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. řádu. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opraného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. řádu. Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný se na tento dovolací důvod odkázal právě ve vazbě na druhý uplatněný dovolací důvod, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Je zjevné, že námitky dovolatele lze pod uplatněné důvody podřadit.
Z hlediska obsahu napadeného usnesení a obsahu dovolání obviněného je významné připomenout, že dovolatel je v souladu s ustanovením §265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně povinen odkázat na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. řádu, na druhé straně však musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům uvedeným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody §265b odst. 1 tr. řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení odkazováno.
Námitka obviněného spočívající v nesprávném právním posouzení všech skutků je zcela obecná a založená na jeho subjektivním přesvědčení, že ve vztahu k podvodnému jednání mělo být užito zásady „ultima ratio“. Již soud prvního stupně ve svém odsuzujícím rozsudku z 22. 11. 2010 zcela přesvědčivě, logicky a velmi obšírně zdůvodnil, proč je třeba jednání obviněného, jež je popsáno pod body l) – 19) výroku rozsudku, kvalifikovat jako zaviněné protiprávní jednání, z něhož je nutno vyvodit trestní odpovědnost obviněného. Obviněný v rozporu s povinností citovanou výše nezdůvodnil, proč by v konkrétním případě měla postačovat jeho odpovědnost podle jiných právních předpisů než podle trestního zákoníku a zcela obecně poukazuje na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Z obsahu spisu, provedených důkazů a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které zcela koresponduje požadavkům stanoveným v §125 tr. řádu, mimo pochybnost plyne, že obviněný sjednával v podvodném úmyslu půjčky a sliboval jejich vrácení v situaci, kdy jednoznačně znal svou neutěšenou finanční situaci a tudíž faktickou nemožnost plnit takto vzniklé závazky, přičemž v kritické době taktéž znal výsledky občanskoprávních sporů a exekučních řízení, které s ním byly vedeny ve skutkově identických případech z předchozí doby, které nebyly podřazeny pod trestněprávní odpovědnost obviněného.
V této souvislosti Nejvyšší soud konstatuje, že princip „ultima ratio“ nelze vykládat v tom smyslu, že by trestní postih byl odvislý pouze od toho, zda byly či nebyly, případně jakým způsobem uplatněny i mimotrestní právní prostředky, takže uplatnění trestněprávní odpovědnosti podle trestního zákoníku není vázáno na jejich předchozí neúspěšné užití. Byť právním vztahům, které mají v základu soukromoprávní povahu, poskytují primární ochranu předpisy práva mimotrestního, neznamená to, že zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“ bez dalšího vylučuje spáchání trestného činu a uložení trestní sankce při závažném porušení takových povinností, které lze jinak sankcionovat i mimotrestními prostředky. Nelze proto přiznat legitimitu očekávání obviněného, že všechny finanční transakce totožného typu budou posuzovány pouze v intencích občanskoprávních vztahů. Soud prvního stupně způsobem nevzbuzujícím pochybnosti zhodnotil rozsáhle provedené dokazování v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu a právním závěrům, k nimž posléze dospěl, plně přisvědčil odvolací soud a na ně také pro jejich správnost plně odkazuje i Nejvyšší soud.
Jako zjevně neopodstatněnou a nekvalifikovanou je nutno posoudit i námitku obviněného proti právnímu hodnocení jeho jednání jako přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Podle tohoto zákonného ustanovení se přečinu krádeže dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se ji zmocní a tento čin spáchá vloupáním . Námitka dovolatele, že ve výroku o vině tímto přečinem absentuje konstatování výše škody, proto postrádá právní relevanci, neboť zákonný znak způsobení škody nikoli neparné je znakem skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nikoli však znakem skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným.
Obdobnou zjevnou neopodstatněnost vykazuje i námitka obviněného ohledně absence kvantifikace stupně tzv. společenské škodlivosti jeho jednání. Podle ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Soudy obou stupňů byť nekvantifikovaly intenzitu škodlivosti jednání obviněného výslovně v popisu skutku, což zákon ostatně nevyžaduje, ji zhodnotily z hlediska intenzity naplnění kriterií vymezených v ustanovení §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům užité skutkové podstaty trestného činu podvodu. Je mimo pochybnost, že úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, by mohla být uplatněna pouze za situace, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. O tento stav v posuzovaném případě nepochybně nešlo. Jen na okraj Nejvyšší soud uvádí, že požadavek obviněného na posouzení stupňování společenské škodlivosti je zcela nepřípadně uplatněn, přičemž se odvíjí od kriterií stanovených v §3 trestního zákona č. 140/1961 Sb., kde stanovení stupně společenské nebezpečnosti činu bylo materiální podmínkou trestného činu. Je proto vzhledem k výše řečenému nutno shrnout, že zásadu subsidiarity trestní represe nelze vykládat, že samotné konstatování společenské škodlivosti jednání pachatele je nutnou součástí výroku o vině a nelze tedy soudu vytýkat, že společenskou škodlivost činu ve výroku svého rozhodnutí explicitně neuvedl.
Pokud dovolatel soudu vytýká, že jeho jednání kvalifikované jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku mělo být ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe kvalifikováno toliko jako přestupek, pak taková námitka především nebyla dovolatelem řádně odůvodněna v rámci zákonných kriterií výše podrobně rozvedených. Nadto není možné odhlédnout od zjištění, že ke spáchání tohoto jeho přečinu došlo v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Posouzení posledně zmíněného protiprávního jednání toliko jako přestupku zákon č. 200/1990 Sb., ve znění novel, neumožňuje, takže se dovolatel domáhá právního posouzení, které nemá oporu v zákoně.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného J. P. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně 28. února 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á