ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.263.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 263/2012-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. dubna 2012 o dovolání obviněného M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. 7 To 274/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 3 T 74/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný M. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 17. 9. 2009 sp. zn. 3 T 74/2009 uznán vinným tím, že v době od května 2005 do 29. 9. 2008, vyjma dubna 2006, kdy uhradil 3.500,- Kč, a února 2007, kdy uhradil 500,- Kč, na okrese Litoměřice ani jinde neplatil výživné na svou dceru T., ačkoliv mu tato povinnost vyplývá přímo ze zákona o rodině a byla mu stanovena i rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích, č.j. P 229/93-54 ze dne 1. 11. 2001 ve výši 800,- Kč měsíčně, přičemž v důsledku neplacení byla v období od května 2005 do září 2005 nezletilá ohrožena nouzí odvrácenou vyplácením příspěvku ze strany MěÚ Lovosice; za uvedené období tak dluží obžalovaný matce nezletilé J. K., na výživném částku 25.642,- Kč a České republice zastoupené MěÚ Lovosice částku 3.658,- Kč.
V tomto jednání byl spatřován trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, odst. 3 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., v účinném znění, dále jen tr. zák.). Za to byl obviněný odsouzen podle §213 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. 7 To 274/2010 podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované rozhodnutí krajského soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájce dovoláním, a to do výroku jímž bylo odvolání zamítnuto a dále do výroku o trestu, neboť přípustnost dovolání je dána ustanovením §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že okresní soud ve svém rozhodnutí dostatečně nezohlednil polehčující okolnosti na něž v průběhu řízení poukazoval. Tyto spatřoval v tom, že byl v předmětné době bez pracovního poměru, byl bez finančních prostředků, které by mu umožňovaly hradit výživné na dceru. Soud pochybil i v otázce trestu, kdy mu měl být uložen trest souhrnný k trestu uloženému trestním příkazem sp. zn. 4 T 203/2005, který byl vydán dne 29. 4. 2008 a byl mu doručen 24. 7. 2009, tedy nabyl právní moci ještě před vydáním napadeného rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích. Pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že dluh na výživném uhradil ještě před konáním odvolacího řízení u krajského soudu, což doložil poštovními poukázkami a potvrzením od matky nezletilé. Společenská nebezpečnost jeho jednání se tak snížila a mohl mu být uložen podmíněný trest odnětí svobody s delší zkušební dobou. Dovolatel proto v závěru navrhl, aby usnesení krajského soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatuje, že dovolání obviněného se opírá o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Ve skutečnosti však směřuje proti hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Skutkovými zjištěními je však dovolací soud vázán. Údajně nesprávná skutková zjištění ani namítané vady procesního charakteru důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. být nemohou. Právní kvalifikace aplikována soudy se jeví jako přiléhavá. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., tak chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně nemůže být neexistence výroku o uložení dalšího druhu trestu, který soud neuložil vedle již uloženého trestu. Nepřípustný druh uloženého trestu nebo jeho výměra může být dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž však uplatněn nebyl. Odvolací soud postupoval podle §256 tr. ř., jelikož odvolání bylo nedůvodné. Státní zástupkyně proto navrhla, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako neopodstatněné, a to v neveřejném zasedán. Pro případ, že by mělo být rozhodnuto jiným způsobem, vyjádřila souhlas, aby i takové rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného bylo podáno po formální stránce poněkud nepřehledně, ale z jeho obsahu lze dovodit, že bylo uplatněno z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. do výroku o trestu, neboť v předchozím řízení byly dány důvody dovolání podle §265b písm. g), k) tr. ř. Dovolání obviněného proti napadenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem je tudíž přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musel dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se tak zabýval předmětnou otázkou, tedy souladností v dovolání uvedené argumentace s uplatněným dovolacím důvodem. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První ze zmíněných alternativ v konkrétním případě nepřicházela v úvahu, neboť odvolací soud nezamítl ani neodmítl odvolání obviněného z procesně formálních důvodů (viz ust. §253 odst. 1, odst. 3 tr. ř.), ale projednal je v rámci veřejného zasedání v řádném odvolacím řízení. Pokud jde o druhou z uvedených alternativ, tu lze v přezkoumávaném případě připustit, jelikož dovolatel současně mj. namítl, že v řízení, které odvolacímu rozhodnutí předcházelo, byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, konkrétně pokud jde o výrok o trestu . Ten měl být obviněnému uložen jako trest souhrnný a zároveň mělo být rozhodnuto o jeho podmíněném odkladu. Dovolatel tak dovozuje, že soudy nesprávně zodpověděly otázku, zda projednávaný trestný čin obviněného netvořil s trestným činem, za nějž byl obviněný již dříve jiným rozhodnutím soudu pravomocně odsouzen, vícečinný souběh, takže mu za oba měl být uložen trest jediný. Zde je třeba pouze na doplnění zmínit, že krajský soud se odvoláním obviněného zabýval jen z hlediska zákonnosti uloženého trestu, neboť obviněný v odvolacím řízení své původní odvolání, které směřovalo proti výroku o vině i trestu rozsudku soudu prvního stupně, zúžil pouze na výrok o trestu. Výrok o vině tudíž nebyl odvolacím soudem přezkoumáván a nebylo o něm tímto soudem fakticky rozhodováno, takže jej ani nebylo možné účinně napadnout dovoláním.
Argumentaci obviněného, že mu měl být v přezkoumávané věci uložen souhrnný trest k trestu uloženému trestním příkazem Okresního soudu v Litoměřicích z 29. 4. 2008 sp. zn. 4 T 203/2005, jelikož tento trestní příkaz mu byl doručen až dne 24. 7. 2009, lze označit za souladnou a vycházející z uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nelze v této souvislosti pominout, že těmito argumenty a otázkou doručení předmětného trestního příkazu se v předchozím řízení zabýval již okresní soud v hlavním líčení dne 17. 9. 2009 (viz č. l. 61 verte spisu), byť v jeho rozsudku není problematika uložení resp. neuložení souhrnného trestu obviněnému zmíněna.
Podle §35 odst. 2 tr. zák. věty prvé soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin.
Nejvyšší soud pokládá za stěžejní zdůraznit, že z obsahu spisu Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 3 T 74/2009 vyplývá, že trestní příkaz téhož soudu ze dne 29. 4. 2008 sp. zn. 4 T 203/2005, jímž byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. za skutek spáchaný od května 2004 do dubna 2005 a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody, byl podle usnesení z 29. 4. 2008 sp. zn. 4 T 203/2005 vydán v řízení proti uprchlému podle §203 tr. ř. a násl., jelikož obviněný se po podání obžaloby k soudu dne 11. 10. 2005 průběhu dalšího trestního stíhání vyhýbal a skrýval, takže policie jej nedokázala k soudu předvést ani na základě vydaného příkazu k zatčení.
V řízení proti uprchlému veškerá práva za obviněného vykonává jeho obhájce a to včetně doručování, resp. přijímání písemností (viz §304 a §306 odst. 1 tr. ř.). Je tudíž evidentní, že pokud trestní příkaz Okresního soudu v Litoměřicích z 29. 4. 2008 sp. zn. 4 T 203/2005 byl vydán v řízení proti uprchlému, bylo jeho písemné vyhotovení namísto obviněnému doručeno jeho obhájci, a jelikož proti němu nebyl podán odpor, nabyl citovaný trestní příkaz dne 11. 7. 2008 právní moci. Takováto právní skutečnost, konkrétně okamžik doručení trestního příkazu obhájci obviněného, je pak rozhodující z hlediska posouzení, zda trestné činy obviněného, o které jde, bylo možné posuzovat jako spáchané ve vícečinném souběhu, nebo zda se jednalo o recidivu. Bylo totiž na rozhodnutí obviněného, jenž o trestním stíhání dobře věděl včetně toho, že na něho byla u soudu podána obžaloba, jestli využije svého práva účastnit se osobně dalšího průběhu trestního řízení, které proti němu bylo vedeno, nebo zda se mu bude vyhýbat. V řízení proti uprchlému tudíž nelze vycházet z toho, zda byl trestní příkaz doručen osobě obviněného. Pokud by se tak v jeho průběhu stalo, důvod pro další konání řízení proti uprchlému by s největší pravděpodobností pominul a bylo by nutné pokračovat v trestním řízení podle obecných ustanovení (viz §306a tr. ř.). Tedy rozhodujícím byl okamžik, kdy takový trestní příkaz byl doručen obhájci obviněného a zda nabyl právní moci. Zde je nutné zdůraznit, že řízení proti uprchlému bylo do trestního řádu zakotveno právě proto, aby bylo možné čelit obdobným obstrukcím obviněných, kteří při vědomí, že je proti nim vedeno trestní stíhání a hrozí jim odsouzení a trest, se namnoze chovají tak, aby standardní průběh trestního řízení zdrželi, či dokonce zmařili. Zákonodárce jistě neměl v úmyslu pardonovat jednání obviněných, kteří se trestnímu stíhání záměrně vyhýbají tím, že uprchnou nebo se skrývají, přičemž trestnou činnost páchají dál, a pokládat z hlediska zákona veškeré jejich v mezidobí spáchané trestné činy, za činy spáchané v souběhu s možností uložení pouze jediné sankce.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že pokud předmětný trestní příkaz Okresního soudu v Litoměřicích byl doručen v rámci řízení proti uprchlému obhájci obviněného a nabyl právní moci dne 11. 7. 2008, přičemž obviněný se dalšího protiprávního jednání, spočívajícího v úmyslném neplacení výživného dopouštěl s určitými výjimkami od května 2005 až do 29. 9. 2008, nemůže se jednat o vícečinný souběh trestných činů zanedbání povinné výživy, nýbrž o recidivu takového trestného činu. V pořadí druhý trestný čin byl sice dokonán před doručením citovaného trestního příkazu obhájci obviněného v rámci řízení proti uprchlému, ale protiprávní stav založený tím, že obviněný svoji zákonnou vyživovací povinnost řádně a včas po dlouhou dobu neplnil, byl ukončen až na konci září roku 2008, tedy po doručení trestního příkazu obhájci obviněného. Obviněnému tak důvodně nebyl soudem prvního stupně uložen za další trestný čin souhrnný trest, nýbrž trest samostatný.
Pokud pak je v dovolání obviněného poukazováno a polemizováno též s tím, že soudy dostatečně nezohlednily jím uváděné polehčující okolnosti, případně to, že obviněný ještě před konáním odvolacího řízení matce nezletilé uhradil dlužné výživné na nezletilou dceru, a tudíž měl být postižen pouze podmíněným trestem odnětí svobody, je nutné konstatovat, že se nejedná o hmotně právní námitky, které by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto s nimi nelze úspěšně argumentovat ani v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ). tr. ř.
Jestliže dovolatel též namítá, že v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu byl dán též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., tedy že v rozhodnutí soudu prvního stupně chybí některý výrok, případně je neúplný, tak je třeba uvést, že patřičná argumentace k takovému tvrzení v podaném dovolání chybí. Lze se pouze domnívat, že se má jednat o chybějící výrok o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody na příslušnou zkušební dobu. Jak již bylo ale zmíněno, takové výhrady nelze v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. vznést, neboť je výhradně na soudu prvního stupně, případně na soudu odvolacím, k jakému rozhodnutí ve vztahu k obviněnému ohledně druhu trestu, jeho výměry a případně způsobu jeho výkonu dospějí. Dovolací soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo by šlo o trest uložený ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, pokud by současně byl dovolatelem uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K ničemu takovému v projednávaném případě ale nedošlo. Jestliže tedy obviněnému byl uložen soudem prvního stupně nepodmíněný trest odnětí svobody a tento se v rámci dovolání domáhá, že mu měl být tento trest podmíněně odložen na zkušební dobu, což odvolací soud neučinil, nejedná se o chybějící ani neúplný výrok ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud neshledal, že by dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích byly poznamenány v něm vytýkanými vadami, které by naplňovaly dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Protože Nejvyšší soud neshledal tento dovolací důvod za opodstatněně uplatněný, dovolání obviněného M. K. odmítl p odle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž toto rozhodnutí bylo učiněno za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 11. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c