ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.39.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 39/2012-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2012 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného L. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2010 sp. zn. 9 To 566/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 5 T 168/2010, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2010 sp. zn. 9 To 566/2010.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný L. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 9. 2010 sp. zn. 5 T 168/2010 uznán vinným dvojnásobným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, protože
ad 1) v době od dubna 2009 do března 2010 včetně, v K., v P., v D., ani jinde nikde, úmyslně neplnil svoji vyživovací povinnost ke své nezl. dceři, přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně sp. zn.: 18 Nc 33/2006-47 ze dne 23. 11. 2006, který nabyl právní moci dne 20. 3. 2007, uznán povinným jednak počínaje dnem 1. 7. 2006 a jednak počínaje dnem právní moci výroku o rozvodu manželství přispívat na její výživu měsíčně částkou 1.500,- Kč, vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám M. S., a dluží jí tak na výživném za předmětné období částku ve výši 18.000,- Kč, obžalovaný v předmětném období nikde nepracoval, na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání veden nebyl, živil se pouze brigádně, tohoto jednání se dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Kladně sp. zn.: 5 T 91/2009-70 ze dne 6. 10. 2009, který nabyl právní moci dne 6. 10. 2009, pro spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy dle §213 odst. 1 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, podmíněně odloženém na zkušební dobu 30 měsíců, a dále mu byl uložen dle §49 odst. 1 tr. zákona trest zákazu činnosti, a to řízení motorových vozidel na dobu dvou roků za zrušení výroku o trestu v trestním příkazu Okresního soudu v Domažlicích sp. zn.: 2 T 73/2009 ze dne 28. 4. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
ad 2) v době od dubna 2009 do března 2010 včetně, v K., v P., v D., ani nikde jinde, úmyslně neplnil svoji vyživovací povinnost ke svému zletilému synovi D. S., přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně sp. zn. : 18 Nc 33/2006-47 ze dne 23. 11. 2006, který nabyl právní moci dne 20. 3. 2007, uznán povinným jednak počínaje dnem 1. 7. 2006 a jednak počínaje dnem právní moci výroku o rozvodu manželství přispívat na jeho výživu měsíčně částkou 2.200,- Kč, vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám M. S., a dluží tak k rukám zletilého syna na výživném za předmětné období částku ve výši 26.400,- Kč, obžalovaný v předmětném období nikde nepracoval, na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání veden nebyl, živil se pouze brigádně, tohoto jednání se dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Kladně sp. zn.: 5 T 91/2009-70 ze dne 6. 10. 2009, který nabyl právní moci dne 6. 10. 2009, pro spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy dle §213 odst. 1 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, podmíněně odloženém na zkušební dobu 30 měsíců, a dále mu byl uložen dle §49 odst. 1 tr. zákona trest zákazu činnosti, a to řízení motorových vozidel na dobu dvou roků za zrušení výroku o trestu v trestním příkazu Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 2 T 73/2009 ze dne 28. 4. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem.
Proti uvedenému rozhodnutí podal obviněný odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Praze. Odvolací soud ve veřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2010 rozsudkem sp. zn. 9 To 566/2010 podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný L. S. se uznává vinným, že
1) v době od dubna 2009 do března 2010 včetně, v K., v P., v D., ani nikde jinde, úmyslně neplnil svoji vyživovací povinnost ke své nezl. dceři, přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně sp. zn. 18 Nc 33/2006-47 ze dne 23. 11. 2006, který nabyl právní moci dne 20. 3. 2007, uznán povinným jednak počínaje dnem 1. 7. 2006 a jednak počínaje dnem právní moci výroku o rozvodu manželství přispívat na její výživu měsíčně částkou 1.500,- Kč, vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám M. S., a dluží jí tak na výživném za předmětné období částku ve výši 18.000,- Kč, obžalovaný v předmětném období nikde nepracoval, na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání veden nebyl, živil se pouze brigádně,
2) v době od dubna 2009 do března 2010 včetně, v K., v P., v D., ani nikde jinde, úmyslně neplnil svoji vyživovací povinnost ke svému zletilému synovi D. S., přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně sp. zn. 18 Nc 33/2006-47 ze dne 23. 11. 2006, který nabyl právní moci dne 20. 3. 2007, uznán povinným jednak počínaje dnem 1. 7. 2006 a jednak počínaje dnem právní moci výroku o rozvodu manželství přispívat na jeho výživu měsíčně částkou 2.200,- Kč, vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám M. S., a dluží tak k rukám zletilého syna na výživném za předmětné období částku ve výši 26.400,- Kč, obžalovaný v předmětném období nikde nepracoval, na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání veden nebyl, živil se pouze brigádně.
V každém z těchto jednání byl odvolacím soudem spatřován přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, za něž obviněnému uložil podle §196 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, k jehož výkonu jej podle §56 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2010 sp. zn. 9 To 566/2010 podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného, a to z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ve svém podání dovolatel nejprve konstatoval výroky obou soudních rozhodnutí, včetně důvodů, pro které odvolací soud zrušil rozsudek okresního soudu a nahradil jej svým vlastním rozhodnutím. Podle dovolatele postup Krajského soudu v Praze nelze akceptovat. Odvolací soud nedůvodně zasáhl do vymezení skutku a správně zjištěný skutkový stav chybně právně posoudil. Nevzal přitom v úvahu všechny rozhodné okolnosti a při posouzení otázky viny vůbec nezohlednil prokazatelně existující a soudem prvního stupně doložený znak speciální recidivy obviněného. Vzhledem k tomu, že přečin zanedbání povinné výživy je trestným činem trvajícím, páchaným nepřetržitě po celou dobu, po kterou je udržován protiprávní stav, je zřejmé, že došlo-li k ukončení protiprávního stavu až v roce 2010, nelze k dané skutečnosti nepřihlédnout při rozhodování o vině. Celý skutek bylo třeba posoudit podle úplné právní normy, která na něj dopadá, a není možno část skutku z tohoto posouzení vyjmout s odkazem na změnu normy, k níž došlo v průběhu trvání protiprávního stavu. Pokud by měly být právní úvahy krajského soudu aplikovány důsledně, nemohl by být skutek vůbec posouzen podle ustanovení trestního zákoníku, neboť neplnil-li v roce 2010 obviněný vyživovací povinnost pouze tři měsíce, nenaplnil by tím ani základní skutkovou podstatu přečinu podle §196 tr. zákoníku, protože v roce 2010 (na který podle krajského soudu výlučně dopadá účinnost tr. zákoníku) jednání obviněného nedosáhlo zákonem požadované hranice více jak čtyři měsíce trvajícího neplnění vyživovací povinnosti. Pak nezbylo než skutek posoudit pouze jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, což by byl postup očividně nezákonný.
V další části odůvodnění dovolání na podporu svého názoru stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 8. 2007 sp. zn. 11 Tdo 272/2007 a dále na rozhodnutí publikované pod č. 7/1994-I Sb. rozh. tr. V důsledku toho činí závěr, že krajský soud zcela chybně přistoupil k právnímu posouzení skutku, který začal obviněný páchat ještě za účinnosti trestního zákona, ale k ukončení jím vyvolaného protiprávního stavu došlo až za účinnosti trestního zákoníku. Bezdůvodně pak zrušil správné a zákonu odpovídající rozhodnutí soudu prvního stupně a zasáhl do vymezení skutku, přičemž svým rozhodnutím obviněného zjevně zvýhodnil oproti zákonnému rozhodnutí soudu nalézacího. Rozhodnutí krajského soudu je tak postaveno na nesprávném právním posouzení skutku a tedy je zatíženo vadou naplňující zákonný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Praze, jakož i všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil souhlas, aby se tak stalo v neveřejném zasedání.
Obviněný se prostřednictvím obhájkyně k podanému dovolání písemně vyjádřil, přičemž vyslovil nesouhlas s názory v něm obsaženými, a naopak se ztotožnil s výkladem odvolacího soudu ohledně možné aplikace kvalifikačního znaku předchozího odsouzení za takový čin podle §196 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku. Zároveň vyjádřil souhlas i s tím, jak bylo krajským soudem jeho jednání právně posouzeno. Navrhl proto, aby dovolání nejvyššího státního zástupce bylo zamítnuto a to v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání nejvyššího státního zástupce proti výše cit. rozsudku Krajského soudu v Praze je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud musel taktéž posoudit, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Zabýval se proto otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší státní zástupce vznesl relevantní právní námitku ohledně správnosti právního posouzení jednání obviněného ze strany odvolacího soudu, v souvislosti s časovou působností trestních zákonů, kdy uvedený soud měl nesprávně aplikovat ustanovení §196 tr. zákoníku na posuzovaný případ, konkrétně posoudil jednání obviněného příznivěji, než tomu podle zákona mělo být.
Z dovoláním napadeného rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že i tento soud považoval skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně za správná a odpovídající provedeným důkazům. Tedy jinými slovy, pokládal za prokázané, že obviněný od dubna 2009 do března 2010 včetně, úmyslně neplnil řádně svoji zákonnou vyživovací povinnost vůči své nezletilé dceři a zletilému synovi a neplatil soudem stanovené výživné k rukám jejich matky, takže jeho dluh na výživném za uvedenou dobu činil ohledně dcery 18 000,-Kč a ohledně syna 26 400,-Kč, přičemž dne 6. 10. 2009 byl jiným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Kladně odsouzen za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. mj. k podmíněnému trestu odnětí svobody.
Protiprávní stav, který vznikl v důsledku úmyslného neplnění vyživovací povinnosti obviněného ke svým dětem tak nastal ještě za účinnosti trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb. v platném znění) a trval po dobu v podstatě jednoho roku a byl ukončen až za účinnosti trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.). Předmětné jednání obviněného bylo postižitelné, tedy trestné podle obou zmíněných trestně právních předpisů, čili zde nebyla žádná překážka pro posouzení celého jednání obviněného, jako jediného trvajícího trestného činu (srov. přiměřeně rozhodnutí býv. NS ČR č. 7/1994 – I Sb. rozh. tr.). Konkrétně na jednání obviněného spáchané do 31. 12. 2009 dopadalo ustanovení o trestném činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., neboť i když doba neplnění zákonné vyživovací povinnosti nebyla stanovena v zákoně, judikaturou byla upřesněna tak, že by mělo jít o dobu cca šesti měsíců (srov. rozhodnutí býv. NS ČR č. 49/1992 Sb. rozh. tr.). Na jednání obviněného spáchané od 1. 1. 2010 pak bylo možné vztáhnout ustanovení o přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, neboť této právní kvalifikaci nemohlo rozhodně bránit, že doba neplnění zákonné vyživovací povinnosti byla zákonodárcem stanovena na čtyři měsíce, když obviněný tuto dobu svým nepřetržitým celkovým neplněním zákonné vyživovací povinnosti několikanásobně překročil. Taktéž tomuto právnímu posouzení podle citovaného ustanovení trestního zákoníku nebránilo, že teprve od 1. 1. 2010 vstoupila v účinnost úprava, která výrazně přísněji postihuje totožné recidivující jednání pachatele, pokud za něj byl v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, neboť nového, přísnějšího zákona, účinného v době ukončení trestného činu, se užije i tehdy, když část skutku spadá do doby účinnosti starého zákona, který je pro pachatele příznivější (viz rozsudek NS ČR ze dne 27. 8. 2007 sp. zn. 11 Tdo 272/2007).
Výklad, který zvolil krajský soud, tedy že jednání obviněného nelze posuzovat podle ustanovení §196 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jelikož obviněný po 1. 1. 2010 neplnil svoji zákonnou vyživovací povinnost po zákonem vyžadovanou dobu čtyř měsíců, nemá oporu v zákoně ani v existující judikatuře. Lze souhlasit s dovolatelem, že v takovém případě by obviněný nemohl být uznán vinným ani podle základní skutkové podstaty, tedy přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, jak to odvolací soud učinil. Odvolací soud však byl povinen jednání obviněného právně kvalifikovat podle výše citovaného ustanovení trestního zákoníku [§196 odst. 1, odst. 3 písm. b)], tedy v souladu s veškerými formálními znaky, které takovým jednáním byly naplněny.
Dovolání nejvyššího státního zástupce je tak opodstatněné a rozhodnutí Krajského soudu v Praze je třeba označit za zákonu odporující a tudíž nesprávné. Na základě výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil v celém rozsahu. Současně zrušil i všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.). Nejvyšší soud pak přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265 l odst. 1 tr. ř.), což znamená, že ve věci bude znovu projednáno odvolání obviněného a bude o něm rozhodnuto v intencích tohoto usnesení Nejvyššího soudu. Vzhledem ke skutečnosti, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněného, odvolací soud není při svém rozhodování omezen zákazem reformationis in peius (viz §265s odst. 2 tr. ř.)., je však v uvedeném smyslu limitován rozhodnutím soudu prvního stupně, proti němuž podal odvolání pouze obviněný (viz §259 odst. 4 tr. ř.).
Vzhledem k nastalé procesní situaci byl Nejvyšší soud, a to již nad rámec podaného dovolání, nucen poznamenat, že rozhodnutí soudů, kdy obviněný byl uznán vinným souběhem dvou přečinů zanedbání povinné výživy, nelze označit za souladné se zákonem. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že obě děti, k nimž měl obviněný zákonnou vyživovací povinnost, jíž úmyslně neplnil, se narodily v průběhu manželství obviněného s M. S., roz. H., a do její péče byly po rozvodu manželství svěřeny rozhodnutím soudu. Právě k rukám jmenované M. S. byl obviněný povinen soudem určené výživné na obě děti platit. Z tohoto i dalších poznatků je evidentní, že obviněný neplnil svou vyživovací povinnost k oběma dětem, které se nacházely ve výchově a péči jedné matky, tedy ve stejném výchovném prostředí. V takovém případě se ale nemůže jednat o dva trestné činy, nýbrž o jediný trestný čin zanedbání povinné výživy (viz rozhodnutí býv. NS ČR z 25. 9. 1975 sp. zn. 11 Tz 43/75, uveřejněno v Bulletinu NS ČR pod č. 9/1976). Tedy i tento právní názor bude třeba vzít v úvahu při novém rozhodování odvolacího soudu o podaném odvolání obviněného.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést jím nařízené úkony.
Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c