ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.435.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 435/2012-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. dubna 2012 o dovolání obviněného M. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 4 To 553/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 4 T 29/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 17. 9. 2010, sp. zn. 4 T 29/2008, byl obviněný M. P. uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že dne 31. 3. 2007 okolo 18.00 hodin v B., ulice T., na terase restaurace U J., okr. T., po předchozí hádce opakovaně vystřelil z legálně držené pistole značky ČZ, vzor 83, ráže 9 mm Browning, na poškozeného R. M., čímž mu způsobil tři střelná poranění, a to průstřel levé ruky v oblasti 5. záprsní kosti, střelné poranění levé kyčle se vstřelem v kyčelní krajině a zástřelem projektilu v dolní vnitřní části levé hýždě, střelný kanál pronikal horním koncem stehenní kosti a střelné poranění stydké krajiny se vstřelem lehce vlevo od střední čáry a zástřelem projektilu v podkoží vnitřní horní části stehna, kanál pronikal podkožím, dále vystřelil na poškozeného R. M., čímž mu způsobil jedno střelné poranění, a to průstřel dolní části břicha se vstřelem v pravém podbřišku a výstřelem v levé hýždi, přičemž v průběhu střelného kanálu byl porušen močový měchýř, tenké střevo a cévní pleteně s krvácením do dutiny břišní.
Za uvedené jednání byl obviněný M. P. odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl současně uložen trest propadnutí věci, a to pistole značky ČZ, vzor 83, ráže 9 mm Browning, 2 zásobníky a náboje. Dále byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozené VZP ČR, se sídlem v T., částku 1.021.818,- Kč, poškozenému R. M., částku 72.720,- Kč a částku 20.563,- Kč k rukám zmocněnce poškozeného JUDr. H. T. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený R. M., odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozenému R. M., částku ve výši 23.640,- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 17. 9. 2010, sp. zn. 4 T 29/2008, podal obviněný M. P. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 4 To 553/2010, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 4 To 553/2010, podal následně obviněný M. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný v prvé řadě v dovolání namítl, že skutek, jehož se dopustil, je třeba kvalifikovat jako jednání beztrestné, neboť k němu došlo za podmínek daných v §13 tr. zák., tedy v nutné obraně, neboť dle jeho názoru byl napaden poškozeným R. M. ml., který se mu pokusil odebrat zbraň, jíž ho obviněný ohrožoval (neměl přitom v úmyslu ji použít, pouze její pomocí dodával váhu svému požadavku), když se domníval, že mu jmenovaný poškozený již dříve odcizil mobilní telefon. Až když se poškozený začal sápat na obviněného, padl výstřel, což vyplývá z provedených důkazů i ze závěru znaleckého posudku JUDr. Pavla Jirkovského, který hovoří o tom, že střelba byla vedena z malé vzdálenosti cca do jednoho metru. Obviněný navrhl Nejvyššímu soudu České republiky k provedení důkaz zmíněným znaleckým posudkem ve smyslu §265r. odst. 7 tr. ř. Dle obviněného jeho obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Pokud by byl útok střelnou zbraní chladnokrevně plánován, obviněný by nebyl celou dobu nervózní, nečekal by, až se s ním poškozený začne přetahovat o zbraň, nestřílel by pudově z krátké vzdálenosti, nýbrž by mířil a držel by si od poškozených odstup. Odvolací soud však uvedené skutečnosti při právní kvalifikaci skutku vůbec nezohlednil, v důsledku čehož pak celý čin kvalifikoval nesprávně.
Dále obviněný uvedl, že pro případ, že by se Nejvyšší soud České republiky neztotožnil s výše prezentovanou právní kvalifikací skutku jako nutné obrany podle §13 tr. zák., bylo by nutné jeho jednání posoudit jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3, 4 tr. zákoníku.
Obviněný rovněž podotkl, že považuje společenskou nebezpečnost svého činu za spíše nižší a dle jeho mínění v tomto ohledu rozhodující soudy učinily zcela nesprávný závěr, když shledaly konkrétní společenskou nebezpečnost jeho jednání spíše vyšší v rámci jednání typově shodných. Navíc z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vyplývá, že soudy při hodnocení společenské nebezpečnosti činu zaměňují typovou společenskou nebezpečnost za konkrétní společenskou nebezpečnost. Jediné, co dle obviněného zvyšuje konkrétní společenskou nebezpečnost, je to, že poraněni byli celkem dva lidé. Z ničeho neplyne, že by obviněný přišel na místo trestného činu s tím, že někoho postřelí, je evidentní, že jeho cílem byla snaha o vrácení odcizeného telefonu s tím, že střelbu neplánoval. Střelba však byla z lidského hlediska pochopitelným řešením, protože byla motivována strachem, úlekem a zmatkem. Obviněný se domnívá, že významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, nevybočil z průměru rámce jednání typově shodných (porušil lidské zdraví tak, jako každý jiný pachatel tohoto typu trestného činu). Způsob provedení a následek stupeň konkrétní společenské nebezpečnosti zvyšuje (byla použita zbraň a poraněny dvě osoby), okolnosti činu naproti tomu stupeň společenské nebezpečnosti snižují (osoba obviněného, míra zavinění, pohnutka). Proto lze podle přesvědčení obviněného dospět k tomu, že konkrétní společenská nebezpečnost byla nižší než průměrná. Soudy prvního a druhého stupně však subjektivní prvky společenské nebezpečnosti nezohlednily a tato jejich chyba se projevila v nesprávném hmotně právním posouzení stupně společenské nebezpečnosti skutku.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby sám ve věci rozhodl podle §265m tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolání považuje za zjevně neopodstatněné s tím, že ačkoliv se dovolatel snaží presentovat jako obránce, ve skutečnosti je sám útočníkem, neboť použitím zbraně ohrožoval statky chráněné trestním zákonem. Totéž platí i o případné úvaze o právní kvalifikaci skutku jako zločinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3, 4 tr. zákoníku, neboť i v tomto případě vyvolal konfliktní situaci obviněný. Na základě uvedených skutečností proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák.
Podle citovaného ustanovení se trestného činu ublížení na zdraví dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek a byl s tím srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu. Dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, 1322 s.).
Od počátku daného trestního stíhání obviněný průběh trestné činnosti kladené mu za vinu popírá s tím, že ke střelbě z jeho strany došlo na základě útoku poškozených, tedy v rámci nutné obrany. Obhajoba obviněného byla však vyvrácena svědeckými výpověďmi, vypracovanými znaleckými posudky a listinnými důkazy.
Zásadní námitkou, kterou obviněný uplatnil v podaném dovolání, je námitka, že skutek, jehož se dopustil, je třeba kvalifikovat jako jednání beztrestné, neboť k němu došlo za podmínek daných v §13 tr. zák., tedy v nutné obraně (střelba byla vedena z malé vzdálenosti cca do jednoho metru), popř. jako zločin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3, 4 tr. zákoníku. Obviněný současně navrhl provedení důkazu znaleckým posudkem JUDr. Pavla Jirkovského ve smyslu §265r odst. 7 tr. ř.
V průběhu trestního řízení byl mimo jiné vypracován znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví mechanoskopie a balistiky střelných zbraní a nábojů, který vypracoval znalec Ladislav Pravec a dle jehož závěrů obviněný na poškozené vystřelil ze vzdálenosti 1,5 až 7 metrů. Kratší vzdálenost znalec vyloučil, neboť v takovém případě by poškození měli na kůži zanechané stopy po výstřelkových zplodinách, kterých by si lékaři při ošetření poškozených museli všimnout. Znalec Ladislav Pravec u hlavního líčení rovněž vypověděl, že nebyl stanoven žádný výchozí bod měření a nemohl si ho stanovit ani on ve svém posudku, proto vycházel z důkazů obsažených ve spisovém materiálu. Dle znalce absence výchozího bodu není důležitým faktorem pro objektivní zpracování posudku a provedené důkazy byly dostačující k vypracování kvalitního znaleckého posudku.
Nejvyšší soud České republiky se ztotožnil s názorem odvolacího soudu v tom, v průběhu řízení nedošlo ke zkrácení práv obhajoby obviněného, a to ani z hlediska neprovedení důkazu jím navrhovaným znaleckým posudkem vypracovaným JUDr. Pavlem Jirkovským. Je třeba podotknout, že vzhledem ke skutečnosti, že na místě činu nebyla ze strany orgánů činných v trestním řízení provedena rekonstrukce činu, nebylo a ani nemohlo být skutečně zjištěno místo, které by bylo možno označit jako výchozí bod měření z hlediska určení přesné polohy obviněného jako střelce, poškozených, případně i dalších přítomných osob. Přesná pozice účastníků příslušného skutku je tedy objektivně nezjistitelná, což připustil jak soudem přibraný výše zmíněný znalec Ladislav Pravec, tak i znalec JUDr. Pavel Jirkovský, který vypracoval znalecký posudek na návrh obhajoby. Nelze tedy nic namítat proti názoru nalézacího i odvolacího soudu v tom, že ke zjišťování objektivně nezjistitelné skutečnosti není třeba provádět další důkazy.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí jednoznačně popsal, na základě jakých dalších důkazů (bez ohledu na znalecké posudky) dospěl k názoru o vině obviněného, když vycházel ze svědeckých výpovědí obou poškozených a dalších svědků, které se vzájemně podporují, navíc skutková zjištění jsou opřena i o objektivní závěry znaleckého posudku soudnělékařského ohledně způsobených zranění a nutné léčby poškozených. Na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je proto možno v tomto směru beze zbytku odkázat.
Na základě provedeného dokazování je zřejmé, že skutek obviněného je třeba posoudit jako předem plánované jednání za údajnou krádež mobilního telefonu ze strany poškozených, nikoli jako jednání v nutné obraně, a to i s ohledem na skutečnost, že provedenými důkazy nebyl zjištěn přímo hrozící či trvající útok ze strany poškozených. Stejně nebylo zjištěno ani silné rozrušení obviněného z omluvitelné pohnutky. Délka léčení obou poškozených přesáhla dobu šesti týdnů, jednalo se o velmi závažná poranění, obviněný použil střelnou zbraň opakovaně vůči dvěma osobám, jednalo se o předem připravené užití zbraně, pro kterou si obviněný zašel domů a vrátil se na místo předchozí hádky s poškozenými. Není tedy pochyb o tom, že jednání obviněného bylo správně kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., neboť mezi jeho jednáním a způsobeným následkem je příčinná souvislost.
Pokud se týká zbývajících námitek, na které obviněný poukázal v podaném dovolání, k těm je třeba uvést, že se jedná o námitky směřující proti odůvodnění napadeného rozhodnutí, tedy o námitky čistě skutkové, tj. z hlediska uplatněného dovolacího důvodu zcela irelevantní.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný M. P. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., příslušný skutek byl objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší soud.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného M. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal