ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.685.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 685/2012-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. srpna 2012 o dovolání obviněného D. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. 6 To 357/2011, v trestní věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 8/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. 2 T 8/2011 uznal obviněného D. K. a obviněného P. K. vinnými zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustili tím, že dne 4. 8. 2010 v době kolem 14:30 hodin přijeli terénním vozidlem tovární značky Land Rover k domu, ulice L. v P., kde se snažili o kontakt s majitelem domu poškozeným M. Š., jelikož tento nebyl doma, kontaktovali správce uvedené nemovitosti R. C., kterému předali flash disk zn. Verbatim, modré barvy obsahující soubor s digitálními fotografiemi pořízenými v L. v roce 2006, na nichž je mimo jiné zachycena bývalá manželka poškozeného M. Š., v intimních pozicích s nezjištěným mužem černé pleti, a současně mu sdělili, že fotografií mají více a pokud od poškozeného neobdrží částku 500.000,- Kč, tak tyto fotografie předají sdělovacím prostředkům, následně mu nadiktovali kontaktní telefonní číslo, na které jim téhož dne poškozený zatelefonoval a bylo mu sděleno, že pokud zaplatí 500.000,- Kč, tak bude zařízeno, aby se fotografie nedostaly do médií, poté poškozený podal trestní oznámení dne 12. 8. 2010 a obvinění se k domu poškozeného opětovně dostavili dne 23. 8. 2010 v době kolem 19:30 hodin, přičemž do současné doby jim požadovaná částka nebyla předána.
Za to byli obvinění D. K. a P. K. odsouzeni podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestům odnětí svobody v trvání dvou let. K výkonu uloženého trestu byl obviněný D. K. podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému P. K. byl výkon uloženého trestu odnětí svobody podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku soud zároveň uložil zabrání flash disku Verbatim modré barvy, jenž je přílohou předmětného trestního spisu.
Proti uvedenému rozsudku podali odvolání oba obvinění a to do výroku o vině a trestu a taktéž státní zástupce, který napadl cit. rozhodnutí ve výroku o trestu v neprospěch obou obviněných. Všechna odvolání projednal ve veřejném zasedání Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. 6 To 357/2011 rozhodl tak, že napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. u obou obviněných ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl, že oba obviněné při nezměněném výroku o vině zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestům odnětí svobody, obviněného D. K. v trvání tří let, k jehož výkonu jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, obviněného P. K. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, k jehož výkonu jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. byla odvolání obou obviněných zamítnuta.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný D. K. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ve svém mimořádném opravném prostředku předestřel, že oba soudy nižších stupňů nesprávně zhodnotily skutkový stav věci. Vinu obviněného shledaly pouze na základě výpovědi svědka C. a poškozeného Š., který pouze přijímal vzkaz od obviněných prostřednictvím svědka C. a poškozený s obviněnými hovořil pouze pomocí mobilního telefonu cca 2 – 3 minuty. Ostatní svědecké výpovědi neměly i podle obou soudů zásadní vliv na posouzení trestního jednání obviněných. Dovolatel se domnívá, že oba soudy nesprávně posoudily subjektivní stránku trestného činu, tj. míru jeho zavinění v podobě výše možné škody, když jeho jednání posoudily jako trestný čin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, když z velmi nepřesných a výrazově nejistých sdělení svědka C. a poškozeného Š. lze spíše dovodit, že se jedná o trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku. Pro toto hodnocení svědčí i to, že obvinění K. a K. sdělili poškozenému, že zařídí, aby se další část předmětných fotografií nedostala do médií za situace, kdy již prokazatelně žádnou takovou další část fotografií neměli. Z toho jasně plyne, že pokud se měli obvinění dopustit trestného činu vydírání, nemohli by tento trestný čin kvalifikovaně dokončit z důvodu neexistence druhé části fotografií. Dále způsob, jakým se obvinění na poškozeném dožadovali zaplacení částky 500.000,- Kč, nevykazuje znaky trestného činu vydírání, a to násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy, neboť způsob a zvolená dikce jejich návrhu poškozenému odpovídá spíše „morálně pochybnému obchodnímu návrhu s následnou nemožností jeho splnění“, čemuž odpovídá naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Dovolatel dále dodal, že z výpovědi poškozeného Š. jasně vyplynulo, že obviněnými sdělené informace pro něj v jakémkoli trestně právním smyslu nepředstavovala žádnou těžkou újmu v zákonném smyslu, protože zveřejnění daných fotografií v médiích bylo poškozenému zcela lhostejné. Změna právní kvalifikace je pro dovolatele podle jeho názoru vzhledem k jeho trestní minulosti a pro něj příznivějšího druhu a výše trestu podle §209 tr. zákoníku velmi podstatná.
Dovolatel má dále za to, že nebyla spolehlivě zjištěna výše předmětné odměny. Poškozený si na požadovanou částku v hlavním líčení nevzpomněl a v přípravném řízení se informaci o výši této částky dozvěděl zprostředkovaně od svědka C. a výpověď tohoto svědka nelze brát za jednoznačně spolehlivou, jelikož jeho jednotlivá tvrzení nebyla vždy pravdivá, jak bylo v průběhu trestního řízení prokázáno.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný D. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. 6 To 357/2011 a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
V souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat výlučně pro vady právní, tedy že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu není možné přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů. Z hlediska takového vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba podle státní zástupkyně dospět k závěru, že obviněný v části svých dovolacích námitek vznesl námitky skutkové, jimž není možné přiznat relevanci vzhledem ke zmíněnému dovolacímu důvodu. Týká se to především námitky o tom, že nebylo dostatečně prokázáno, že by po poškozeném M. Š. požadovali částku 500.000,- Kč. Jde jednoznačně o námitku skutkovou, kterou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Obviněný však podle státní zástupkyně v dovolání uplatnil i právní námitky, když namítl nesprávnost právní kvalifikace svého jednání jako zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu podle 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jeho jednání mělo být právně kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku. Pod zmíněný dovolací důvod lze zařadit i tu námitku obviněného, v níž zpochybnil naplnění znaku „pohrůžky jiné těžké újmy“, neboť výhružka uveřejněním fotografií manželky poškozeného neznamenala pro něj žádnou těžkou újmu, když uvedená skutečnost mu byla zcela lhostejná.
Zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jiného násilím, pohrůžkou násilí, nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a takovým činem způsobí značnou škodu. Obviněný byl uznán vinným pro tu variantu trestného jednání, která spočívá v tom, že jiného nutil pod pohrůžkou jiné těžké újmy, aby něco konal a jeho jednání směřovalo k tomu, aby činem způsobil značnou škodu, k níž v konečném důsledku nedošlo. Zákonné znaky skutkové podstaty předmětného zločinu ve stadiu pokusu byly naplněny. Podle státní zástupkyně je třeba uvést, že soudy se dopustily dílčí nesprávnosti pokud naznaly, že obviněný se předmětného zločinu dopustil dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť celé jeho jednání mělo být posouzeno jako pokus zločinu vydírání podle §21 odst. 1 k §175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Skutková podstata zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku představuje jednotu, kterou vytváří tzv. základní skutková podstata (§175 odst. 1 tr. zákoníku) spolu s okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby [§175 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku]. Jestliže z jednání obviněného hrozilo způsobení značné škody, pak bylo na místě posoudit celý skutek jako pokus trestného činu s tzv. kvalifikovanou skutkovou podstatou. Takovému právnímu posouzení skutku odpovídá i skutečnost, že obvinění jednali ve skutkovém omylu pozitivním.
Trestné jednání obviněných podle názoru státní zástupkyně nebylo možné kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku, neboť podstata jednání obviněných nespočívala v tom, že by chtěli uvést poškozeného M. Š. v omyl tím, že by tvrdili že mají k dispozici fotografie jeho manželky, které by mohly ji, i celou rodinu, zdiskreditovat, neboť podstata jejich jednání spočívala v tom, že citlivé intimní fotografie zprostředkovaně přímo M. Š. doručili s tím, že po něm požadovali vydání částky 500.000,- Kč za to, že takové fotografie nezveřejní. Uvedenou výhružku ještě umocnili tvrzením o tom, že mají k dispozici i další intimní fotografie jeho manželky. Popsané jednání bylo tedy třeba právně posoudit jako trestný čin vydírání podle §175 tr. zákoníku, nikoliv jako trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku.
K druhé námitce dovolatele o nemožnosti naplnění znaku způsobení jiné těžké újmy podle §175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku s ohledem na postoj poškozeného k věci státní zástupkyně konstatovala, že obvinění se předmětného zločinu dopustili ve skutkovém omylu pozitivním. O tom svědčí i závěry odvolacího soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí shledal, že oba obvinění jednali v přesvědčení, že poškozený M. Š. v zájmu ochrany svého soukromí, své manželky i svých dětí, v zájmu toho, aby nebyly zveřejněny erotické fotografie jeho manželky, a proto po něm požadovali zaplacení částky 500.000,- Kč, neboť subjektivně považovali pohrůžku zveřejnění těchto fotografií za způsobilou přinutit poškozeného k vydání částky 500.000 Kč. Obvinění tedy vnímali předmětné fotografie manželky poškozeného M. Š. jako takové, které jsou způsobilé M. Š., jeho manželce a dětem, způsobit takový průnik médií a veřejnosti do jejich soukromí, že to bude mít pro poškozeného a jeho rodinné příslušníky charakter jiné těžké újmy, za což je nutno považovat i narušení soukromí a ochrany osobnostních práv. Za tímto účelem v přesvědčení, že poškozený M. Š. nebude chtít, aby fotografie byly zveřejněny, po něm požadovali částku 500.000,- Kč. Již odvolací soud v rámci hodnotících úvah uvedl, že obvinění nebyli informováni o rodinných vztazích M. Š. a M. Š., kteří byli v rozvodovém řízení a zjevně nepředpokládali, že poškozený M. Š. bude předmětnou pohrůžku ignorovat a podá na ně pouze trestní oznámení prostřednictvím svého právního zástupce.
Obvinění se tedy domnívali, že existují všechny znaky podmiňující jejich trestní odpovědnost, přičemž ve skutečnosti znak toho, že mohli poškozenému způsobit jinou těžkou újmu, chyběl. Vědění obviněných tedy obsahovalo některé představy, kterým neodpovídala skutečnost. Mylně se domnívali, že by poškozenému M. Š. mohli zveřejněním fotografií způsobit jinou těžkou újmu. Obvinění se takového jednání dopustili v úmyslu spáchat trestný čin, k němuž však v důsledku jejich omylu nemohlo dojít. Takové jednání je však evidentně trestné, a to jako pokus trestného činu podle §21 tr. zákoníku. Jednání obviněného D. K. tedy bylo, až na dílčí nesprávnost, správně právně posouzeno.
Státní zástupkyně proto ze shora uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného D. K. podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. /správně §265i odst. 1 písm. f) tr. ř./ odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného D. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. 6 To 357/2011 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Nelze se tudíž spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Nejvyšší soud po přezkoumání vlastního odůvodnění podaného dovolání shledal, že obviněný sice opřel svůj mimořádný opravný prostředek o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti v něm v převážné části nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, nýbrž nesprávnost soudy učiněných skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Zejména se jednalo o jeho zpochybnění svědeckých výpovědí R. C. a poškozeného M. Š. Obviněný v dovolání rovněž uplatnil svou verzi průběhu skutkového děje, když mj. zpochybňuje výši odměny, kterou měli oba obvinění požadovat po poškozeném Š., za to, že nezveřejní v médiích předmětné erotické fotografie jeho bývalé manželky M. Š., a domáhá se, aby z ní bylo soudy vycházeno a to i ve vztahu k právní kvalifikaci jím spáchaného jednání. Takovýto druh námitek ale nesměřuje proti hmotně právnímu posouzení skutku, ale má povahu vad skutkových, kterými se dovolatel snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Tudíž takové námitky svým obsahem dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti nenaplňují a dovolací soud se jimi není oprávněn zabývat.
Právní námitkou subsumovatelnou pod shora uplatněný dovolací důvod je pak tvrzení obviněného, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ale jako zločin podvodu ve smyslu §209 tr. zákoníku, když oba obvinění sdělili poškozenému, že zařídí, aby se do médií nedostaly předmětné fotografie, i když žádnou další částí fotografií nedisponovali. Pokud by se mělo jednat o zločin vydírání podle citovaného ustanovení trestního zákoníku, nemohli by jej obvinění ani kvalifikovaně dokončit právě z důvodu neexistence této druhé části fotografií.
Podle §175 odst. 1 tr. zákoníku kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo peněžitým trestem. Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel podle §175 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku potrestán, způsobí-li takovým činem značnou škodu, jíž se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000,- Kč.
Jednání obviněného popsané ve výroku rozsudku nalézacího soudu spočívalo v tom, že spolu s obviněným P. K. předali správci domu poškozeného R. C. flash disk zn. Verbatim obsahující mimo jiné erotické fotografie bývalé manželky poškozeného, na nichž je zachycena s mužem černé pleti, spolu s telefonním číslem a se vzkazem, že disponují ještě dalšími obdobnými fotografiemi, a nezaplatí-li jim poškozený částku ve výši 500.000,- Kč, předají tyto fotografie médiím. Poškozený M. Š. poté na uvedené telefonní číslo zavolal a obviněný D. K. mu opětovně sdělil, že pokud obviněným nezaplatí požadovanou částku, zařídí, aby se fotografie dostaly do veřejných sdělovacích prostředků. V žádném případě tedy nelze dospět k závěru, že obviněný D. K. spolu s obviněným P. K. uvedli poškozeného v omyl nebo využili jeho omylu či zamlčeli podstatné skutečnosti, jak předpokládá naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku tím, že neměli další část fotografií jeho bývalé manželky, jak tvrdili správci domu poškozeného. Okolnost existence dalších fotografií je naprosto nerozhodná, neboť obvinění nenabízeli poškozenému Š. k odkoupení tyto tzv. další fotografie jeho manželky za požadovaný finanční obnos, nýbrž hrozili mu, že nechají v médiích zveřejnit mj. i fotografie, které poškozenému předali na flash disku prostřednictvím svědka C., pokud jim nevyplatí 500.000,- Kč. Zmínka o existenci dalších podobných fotografií pak měla mít evidentně zastrašující charakter, jež měla utvrdit poškozeného o vážnosti úmyslu obou obviněných předmětné fotografie prostřednictvím médií zveřejnit. Argumentace obviněného o nenaplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání, ale zákonných znaků trestného činu podvodu, je tudíž jednak lichá a jednak účelová. Účelovost takového postupu připouští i sám dovolatel, když uvádí, že taková změna právní kvalifikace by pro něho byla velmi podstatná s ohledem na jeho trestní minulost a na pro něj příznivější druh i výši trestu. Takovouto argumentaci ale akceptovat nelze a bylo ji nutno odmítnout.
Za druhou relevantní právní námitku je možno považovat argument obviněného o nenaplnění znaku „pohrůžky jiné těžké újmy“ ve smyslu §175odst. 1 tr. zákoníku, která je však zjevně neopodstatněná. Již nalézací soud ve svém rozhodnutí shledal v tomto případě jinou těžkou újmu spočívající ve vážné újmě na cti poškozeného.
Nejprve je třeba uvést, že pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, vážné újmy na právech, na cti či dobré pověsti, může směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod. Při posuzování, zda se jedná o jinou těžkou újmu, je nutno přihlížet k osobním poměrům poškozeného, k jeho vyspělosti, zkušenostem, psychickému stavu apod.
Naplnění znaku jiné těžké újmy v posuzovaném případě pak zcela pregnantně posoudil především odvolací soud, jelikož obviněný obsahově obdobnou námitku učinil již obsahem svého odvolání. Oba obvinění, tedy i dovolatel, byli s ohledem na svou neznalost rodinných poměrů poškozeného a jeho dnes již bývalé manželky přesvědčeni, že poškozený v zájmu ochrany svého soukromí a celé své rodiny by si v žádném případě nepřál, aby byly předmětné erotické fotografie jeho ženy uveřejněny v médiích. Jak zcela správně konstatoval odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, obvinění K. i K. považovali pohrůžku zveřejnění těchto fotografií za způsobilou přinutit poškozeného Š. vyplatit jim částku ve výši 500.000,- Kč, tedy považovali fotografie za takového rázu, aby pro poškozeného a jeho rodinné příslušníky představovaly takový průnik médií a veřejnosti do jejich soukromí, že se jednalo o jinou těžkou újmu ve smyslu §175 odst. 1 tr. zákoníku v podobě narušení soukromí a ochrany osobnostních práv.
Jestliže se poškozený M. Š. v inkriminované době rozváděl se svou manželkou M. Š. a byl k těmto fotografiím více méně lhostejný, když sám se vyjádřil, že by obviněným v žádném případě nedal ani korunu (viz protokol o hlavním líčení ze dne 8. 3. 2011, č. l. 249), jednalo se o skutečnost nezávislou na vůli obviněných, o níž nic nevěděli. Lze proto přisvědčit státní zástupkyni, že obvinění jednali v tomto ohledu ve skutkovém omylu pozitivním, když presumovali vznik jiné těžké újmy v podobě závažného zásahu do soukromí poškozeného a jeho rodiny zveřejněním intimních fotografií manželky poškozeného, na nichž je zachycena s mužem černé pleti. Hrozba této těžké újmy pak byla relevantně způsobilá vyvolat v obviněných představu, že na poškozeném vynutí vyplacení jimi požadované sumy. Že tato představa obviněných neměla oporu ve skutečnosti, není v daných souvislostech rozhodné. I když pro poškozeného sdělená informace o případném uveřejnění předmětných fotografiích jeho ženy neznamenala ve skutečnosti v trestně právním významu těžkou újmu ve smyslu trestního zákoníku, je třeba uvést, že pro naplnění uvedeného zákonného znaku se nevyžaduje, aby pohrůžka jiné těžké újmy u poškozeného skutečně vyvolala obavy ze způsobení takové újmy, ale postačí, aby byla v obecném smyslu toho schopna dosáhnout. Dokonání trestného činu vydírání podle ustanovení §175 odst. 1 tr. zákoníku není na překážku, že pachatel použitím pohrůžky jiné těžké újmy nedosáhl svého záměru, tj. aby poškozený pod jejím vlivem něco konal, opominul nebo trpěl (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007 sp. zn. 11 Tdo 1545/2006 publikované pod č. 55/2007 Sb. rozh. tr.).
Jedinou nesprávností, kterou je třeba vytknout oběma soudům nižších stupňů, je jimi použitá právní kvalifikace stíhaného skutku, kdy posouzení spáchaného jednání jako dílem dokonaného a dílem nedokonaného zločinu vydírání ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 k §175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, nelze označit za správné. V daném směru je třeba souhlasit s vyjádřeným názorem státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, že se ve svém celku jednalo o pokus zločinu vydírání podle §21 odst. 1 k §175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Problematika dokonání trestného činu, resp. jeho pokusu byla v minulosti již mnohokrát judikována a to i Nejvyšším soudem, a tudíž se nejedná o otázku zásadního právního významu. Současně je evidentní, že deklarovaná změna v právní kvalifikaci jednání obviněného by neměla na jeho postavení zásadní význam, jelikož pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin (§21 odst. 2 tr. zákoníku). Trest odnětí svobody za spáchaný skutek by tak obviněnému byl i po naznačené změně v právní kvalifikaci ukládán podle trestní sazby vyplývající z ustanovení §175 odst. 2 tr. zákoníku, tedy sazby podle níž mu byl trest uložen soudem prvního stupně a v konečné podobě i soudem odvolacím. Nelze současně předpokládat, že výměra trestu i způsob jeho výkonu by v novém řízení vyvolaném jen v důsledku této změny doznaly jakékoli modifikace ve prospěch obviněného.
Nejvyšší soud proto v souladu s výše citovaným ustanovením trestního řádu [§265i odst. 1 písm. f) tr. ř.] dovolání obviněného D. K. odmítl, přičemž toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný
V Brně dne 2. srpna
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c