ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.726.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 726/2012-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. srpna 2012 o dovolání obviněné Ch. W. , alias J. J. v jiné trestní věci, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2008 sp. zn. 6 To 3/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 6 T 110/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Ch. W. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněná Ch. W. alias J. J. (dále jen Ch. W.), byla rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 25. 6. 2007 sp. zn. 6 T 110/2006 v bodě A uznána vinnou trestnými činy účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. a nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák., jichž se dopustila společně s dalšími 11 spoluobviněnými tím, že nejméně od měsíce listopadu 2003 do 19. 4. 2005 podíleli na činnosti organizace s vnitřní organizační strukturou založené na vztazích nadřízenosti a podřízenosti k zajištění soustavného nelegálního zisku finančních prostředků prostřednictvím převádění osob přes státní hranice řízené organizátory z ČLR a VSR, kdy tato organizace působila na území Ú. kraje, zejména okresu Ch., hlavního města Prahy, S. kraje a K. kraje a zajišťovala a prováděla nelegální přepravu a přechody státních hranic různými osobami bez cestovních dokladů nebo s doklady padělanými, a to z Č. a V. přes R., U., S. a P. do České republiky a odtud dále do dalších zemí Evropské unie, převážně N., F., I. a Š., kdy zisk za každou převedenou osobu v přesně nezjištěné výši byl rozdělen mezi jednotlivé členy organizace dle jejich zařazení v ní, přičemž v ČR byla organizace vedena a řízena obžalovanými J. W. a G. H., kteří na základě pokynů organizátorů zajišťovali ubytovávání, stravování a hlídání migrantů do doby zaplacení ceny jejich cesty organizátorům v ČLR a jejich další cestu z České republiky, a to prostřednictvím obžalovaných G. Y. a X. P., kterého obžalovaný J. W. dále řídil a úkoloval, obžalovaná W. F. Q. jako tlumočnice zprostředkovávala kontakty obžalovaného J. W. s dalšími osobami, zvláště řidiči, dalšími články byli obžalovaní W. H. a Ch. W., kteří zajišťovali pro běžence cestovní doklady a jejich přepravu leteckou, obžalovaný T. V. T. poskytoval spojení s dalšími osobami vietnamské národnosti, které poskytovaly tzv. servisní služby jako obstarávání konkrétních řidičů, hlídačů apod. mezi něž patřili i obžalovaní H. L. V. Q., N. L. V., L. Q. T., kdy migranty pak dále ubytovávali a buď převáželi přes hraniční přechody, nebo převáděli přes tzv. zelenou hranici z České republiky do N. jako nejnižší články organizace obžalovaní J. Š. a K. A., který byl vyloučen k samostatnému projednání a rozhodnutí, kdy se jednalo např. o níže uvedené pokusy převedení migrantů:
1.) dne 19. 8. 2003 ve 23,00 hod. byli v SRN společně s dalšími 17 občany Č. zadrženi B. Z., při přechodu státní hranice z ČR do SRN mimo hraniční přechod Z. B., občan Č., a W. Z. Y., občan Č., bez cestovních dokladů a následně byli dne 21. 8. 2003 předáni orgánům Policie ČR RCPP Ž. R., přičemž o tomto případu komunikoval obž. J. W. s další neustanovenou osobou,
2.) dne 12. 3. 2004 ve 02,35 hod. byli v SRN hlídkou německé policie zadrženi na zastávce J. S. nádraží střed v D. čtyři osoby asijského původu, bez cestovních dokladů, a to N. T. L., D. T. H., N. V. K., T. T. T. T., všichni občané V., přičemž o tomto hovoru komunikoval obž. T. V. T. s další neustanovenou osobou,
3.) dne 29. 5. 2004 byl uskutečněn úspěšný převod čtyř osob asijského původu z ČR do SRN přes hraniční přechod Z. do F. n.M. vozidlem Škoda Octavia, řízeném řidičem R. K., občanem SRN, který se k tomuto skutku přiznal orgánům německé policie a o tomto případu komunikuje obž. G. H. s další neustanovenou osobou,
4.) dne 2. 8. 2004 v 14,55 hod. v SRN, obci D. bylo orgány německé policie BGS zadrženo patnáct osob asijského původu, bez cestovních dokladů, společně s převaděči Z. K., č. CD 34211899 a J. K., č. CD 33884285, kteří údajně překročili státní hranici mezi ČR a SRN mimo hraniční přechod, a jednalo se o tyto osoby Z. CH., Z. Z., Z. Z., Z. Y., Z. W., X. J., W. G., W. J., neustanovená osoba č. 1 – žena, L. Y., H. P., H. Y., H. X., H. R., H. Q., všichni občané Č., přičemž o tomto případu komunikoval obž. J. W. a obž. G. H.,
5.) dne 16. 8. 2004 v 6,45 hod. bylo na hraničním přechodu C., ve směru z ČR do SRN kontrolováno vozidlo zn. Škoda Octavia, jehož řidič Z. V., předložil OP na jméno P. H., následnou kontrolou zavazadlového prostoru tohoto vozidla byly objeveny čtyři osoby asijského původu bez cestovních dokladů, a to W. S., N. L., L. X., CH. X., kteří se tak pokusili o nelegální přechod hranice a uvedli, že jsou st. příslušnosti M., Z. V. byl zadržen orgány německé policie BGS, přičemž o tomto případu komunikoval obž. J. W. s další neustanovenou osobou,
6.) dne 2. 9. 2004 v SRN ve městě P. byly kontrolovány ve vozidle Ford Focus, řízeném řidičem Z. V., čtyři osoby asijského původu bez cestovních dokladů, a to dvě nezjištěné osoby čínské státní příslušnosti a Z. G. nezjištěno a Y. F., kdy o tom případu komunikuje obž. J. W. s další neustanovenou osobou v SRN,
7.) dne 15. 11. 2004 v 16.15 hod. v SRN, na hlavním nádraží v D. byly orgány německé policie BGS kontrolovány tři osoby asijského původu, které se nemohly prokázat cestovními doklady, a to Y. P., občan Č., Z. C., občan Č., P. T. Q., občanka V., přičemž o tomto případě spolu komunikují obž. T. V. T. a neustanovená vietnamská osoba v SRN, a další, dosud neustanovená osoba.
Za to byla odsouzena k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 500.000,-Kč a k náhradnímu trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Dále jí byl uložen i trest propadnutí věci, a to tří v rozsudku blíže specifikovaných mobilních telefonů.
Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání státní zástupce (v neprospěch všech obviněných) a dále odvolání podali někteří ze spoluobviněných obviněné Ch. W. Obviněná sama tak neučinila. Podaná odvolání projednal Krajský soud v Ústí nad Labem, který ve veřejném zasedání konaném dne 21. 3. 2008 svým rozsudkem sp. zn. 6 To 3/2008 podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek s výjimkou výroku o vině obviněného H. L. V. Q. v bodě C zrušil v celém rozsahu. Poté odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. ř. ve věci sám rozhodl a obviněnou Ch. We. spolu s dalšími 11 spoluobviněnými uznal vinnou trestnými činy účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. a nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák., ve znění účinném do 11. 7. 2007, protože se nejméně od měsíce srpna 2003 do 19. 4. 2005 podíleli na činnosti organizace s vnitřní organizační strukturou založené na vztazích nadřízenosti a podřízenosti k zajištění soustavného nelegálního zisku finančních prostředků prostřednictvím převádění osob přes státní hranice řízené organizátory z ČLR a VSR, kdy tato organizace působila na území Ú. kraje, zejména okresu Ch., hlavního města Prahy, S. kraje a K. kraje a zajišťovala a prováděla nelegální přepravu a přechody státních hranic různými osobami bez cestovních dokladů nebo s doklady padělanými, a to z Č. a V. přes R., U., S. a P. do České republiky a odtud dále do dalších zemí Evropské unie, převážně N., F., I. a Š., kdy zisk za každou převedenou osobu v přesně nezjištěné výši byl rozdělen mezi jednotlivé členy organizace dle jejich zařazení v ní, přičemž v ČR byla organizace vedena a řízena obžalovanými J. W. a G. H., kteří na základě pokynů organizátorů zajišťovali ubytovávání, stravování a hlídání migrantů do doby zaplacení ceny jejich cesty organizátorům v ČLR a jejich další cestu z České republiky, a to prostřednictvím obžalovaných G. Y. a X. P., kterého obžalovaný J. W. dále řídil a úkoloval, obžalovaná W. F. Q. jako tlumočnice zprostředkovávala kontakty obžalovaného J. W. s dalšími osobami, zvláště řidiči, dalšími články byli obžalovaní W. H. a Ch. W., kteří zajišťovali pro běžence cestovní doklady a jejich přepravu leteckou, obžalovaný T. V. T. poskytoval spojení s dalšími osobami vietnamské národnosti, které poskytovaly tzv. servisní služby jako obstarávání konkrétních řidičů, hlídačů apod., mezi něž patřili i obžalovaní H. L. V. Q., N. L. V., L. Q. T., kdy migranty pak dále ubytovávali a buď převáželi přes hraniční přechody, nebo převáděli přes tzv. zelenou hranici z České republiky do N. jako nejnižší článek organizace působil obžalovaný J. Š., kdy tato organizace uskutečnila nejméně následující převedení migrantů:
1.) osoby Z. B., občana Č., a W. Z. Y., občana Č., dalších 17 občanů Č., kteří byli dne 19. 8. 2003 ve 23,00 hod. v SRN společně zadrženi B. Z. při přechodu státní hranice z ČR do SRN mimo hraniční přechod, bez cestovních dokladů,
2.) čtyř osob asijského původu, a to N. T. L., D. T., N. V. K., T. T. T. T., všichni občané V., kteří byli dne 12. 3. 2004 ve 02,35 hod. zadrženi v SRN hlídkou německé policie na zastávce J. S. nádraží střed v D., bez cestovních dokladů,
3.) čtyř osob asijského původu z ČR do SRN dne 29. 5. 2004 přes hraniční přechod Z. do F. n.M. vozidlem Škoda Octavia, řízeném řidičem R. K.,
4.) osob Z. CH., Z. Z., Z. Z., Z. Y., Z. W., X. J., W. G., W. J., neustanovená osoba č. 1 – žena, L. Y., H. P., H. Y., H. X., H. R., H. Q., všichni občané Č., kteří byli dne 2. 8. 2004 v 14,55 hod. v SRN, obci D. zadrženi orgány německé policie BGS bez cestovních dokladů, společně s občany ČR Z. K., č. CD 34211899 a J. K., č. CD 33884285, přičemž všichni překročili státní hranici mezi ČR a SRN mimo hraniční přechod,
5.) čtyř osob asijského původu bez cestovních dokladů W. S., N. L., L. X., CH. X., kteří uvedli, že jsou státní příslušnosti M., a byli dne 16. 8. 2004 v 6,45 hod. zadrženi na hraničním přechodu C., ve směru z ČR do SRN, kdy bylo kontrolováno vozidlo zn. Škoda Octavia, jehož řidič Z. V., trvale bytem T., K. – U., F., předložil OP na jména P. H., a následnou kontrolou zavazadlového prostoru tohoto vozidla byly tyto čtyři osoby objeveny,
6.) čtyř osob asijského původu bez cestovních dokladů, a to dvou nezjištěných osob čínské státní příslušnosti a Z. G., nar. nezjištěno, a Y. F., které byly dne 2. 9. 2004 v SRN ve městě P. kontrolovány ve vozidle Ford Focus, řízeném řidičem Z. V.,
7.) tří osob asijského původu Y. P., občana Číny, Z. CH., občana Č., P. T. Q., občanky V., kteří byli dne 15. 11. 2004 v 16,15 hod. v SRN, na hlavním nádraží v D. kontrolovány orgány německé policie BGS, kdy se nemohly prokázat cestovními doklady.
Za uvedené trestné činy byla obviněná Ch. W. odsouzena podle §163a odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, k jehož výkonu byla podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. jí byl dále uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. i trest propadnutí věci, a to tří v rozsudku blíže specifikovaných mobilních telefonů.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájkyně dovolání a to proti jeho výrokům o vině i trestu z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a protože obviněné byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou.
V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku je poukazováno na nejasnost závěrů soudu ohledně postavení obviněné v hierarchické organizaci včetně pochybnosti, na základě jakých důkazů byl takový závěr učiněn. Prokázána ve skutečnosti měla být zmíněná organizační struktura, rozdělení funkcí i dělba činnosti. Oporu v dokazování nemá ani vágní konstatování, že organizace byla vedena a řízena W. J., H. G., dovolatelkou, W. H. a F. Y. F. Není zřejmé, na základě jakých poznatků a důkazů dospěl soud k názoru, že mezi obviněnými byly tvrzené vazby. Nebylo ani prokázáno, že by obviněná kromě svého druha W. H. (jinak též W. H.) znala, stýkala se či komunikovala s kýmkoli z ostatních obviněných. Důkazní situaci nelze suplovat pouhými domněnkami. Obviněnou tak nemohly být naplněny znaky zločinného spolčení podle §89 tr. zák.
Dovolatelka též nesouhlasí s tím, že se dopustila trestného činu nedovoleného překročení státní hranice. O její osobě je zmínka pouze v jediném případě, a to při kontrole dvou osob asijského původu v tranzitním prostoru letiště P. – R. Ze skutku ale není jasné, z čeho byl dovozován předmětný trestný čin. Nebyl proveden žádný důkaz ohledně země, z které přicestovali, kdo je přes hranice převedl, jak se měla na jejich překročení státní hranice podílet obviněná atd. V této souvislosti pak dovolatelka poukazuje na zásadu trestního řízení in dubio pro reo s tím, že soud měl v případě absence dalších důkazů rozhodnout v její prospěch. V neposlední řadě je též poukazováno na absenci zavinění obviněné ve formě úmyslu, který je u obou vykvalifikovaných trestných činů nezbytnou podmínkou uznání viny. Tedy i kvůli nedostatku subjektivní stránky je vyloučena trestní odpovědnost obviněné.
Pokud jde o uložený trest, dovolatelka nesouhlasí s tím, že jí byl krajským soudem uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. V době jeho uložení měla povolen trvalý pobyt na území České republiky od 25. 6. 1997. Žila zde ve společné domácnosti se svým druhem a dcerou, která se narodila v roce 1999 v České republice a má zde rovněž trvalý pobyt. Od roku 1998 zde s ní žila i její matka, která povolení k trvalému pobytu v České republice získala rovněž. Ona sama v České republice podniká od roku 1994. Je tudíž názoru, že odvolací soud jí výše zmíněný trest vyhoštění uložil v rozporu s ustanovením §57 odst. 3 písm. c) tr. zák.
V závěru dovolání proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek krajského soudu zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněné Ch. W. se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru sice obviněná splňovala podmínku povoleného dlouhodobého pobytu na území České republiky [§57 odst. 3 písm. c) tr. zák.], ale odvolací soud na str. 71 svého rozhodnutí konstatoval, že podnikatelská činnosti Ch. W. (a potažmo i jejího druha W. H.) sloužila výlučně ke krytí trestné činnosti, jejich společné dítě je cizím státním příslušníkem a v situaci, kdy jsou matka i otec dítěte odsuzováni k prakticky identickému trestu, nelze hovořit o zájmu na spojování rodiny. K tomu lze dodat, že pokud jde o matku obviněné Ch. W., jejího postavení se dovoláním napadené rozhodnutí nijak nedotýká a je na ní, zda zůstane nadále v České republice, nebo se vrátí do Č., ať už hned nebo posléze spolu s rodinou své dcery. Tvrzení o existenci sociálního zázemí v České republice je u obviněné pouze prázdnou proklamací, jež ze skutkových zjištění nevyplývá a nebylo nijak doloženo. Zájmy obecné bezpečnosti nedovolují, aby byli na území České republiky ponecháni cizí státní příslušníci, kteří se zde dopouštěli trestné činnosti v rámci mezinárodně organizovaného zločinného spolčení, jejíž negativní důsledky se dotýkají většího počtu evropských států. V případě obviněné byly zákonné podmínky pro uložení trestu vyhoštění splněny a nelze přisvědčit jejímu tvrzení, že by existovala zákonná překážka, pro kterou by jí tento druh trestu nemohl být uložen.
Pokud jde o námitky vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce zdůraznil, že obviněná proti výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nepodala odvolání. Tedy soud druhého stupně z jejího podnětu věc nepřezkoumával a obviněná se v dovolacím řízení nemůže domáhat změny skutkových zjištění a z nich učiněných právních závěrů v tom rozsahu, jak odpovídají rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud učinil pouze jedinou úpravu skutkové věty, spočívající v posunutí okamžiku začátku pokračující trestné činnosti z listopadu roku 2003 na srpen téhož roku a obviněná by mohla napadat tuto změnu, pokud by se jakkoli dotýkala právního posouzení věci, což se ale nestalo. K popsané změně skutkového stavu navíc nedošlo v důsledku úspěšného odvolání kteréhokoli ze spoluobviněných, nýbrž na základě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných. Tudíž v případě obviněné nepadala v úvahu ani aplikace §261 tr. ř. Dovolatelka tak nemůže úspěšně napadnou rozsudek soudu druhého stupně námitkami uplatněnými z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Státní zástupce poté vyjádřil názor, že dovolání obviněné nelze pokládat za důvodné a s ohledem na skutečnosti uvedené výše navrhl, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejprve je třeba uvést, že dovolání obviněné Ch. W. spolu se spisem Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 6 T 110/2006 bylo po jeho předchozím vrácení, k němuž došlo v červnu 2010, předloženo Nejvyššímu soudu dne 13. 6. 2012, tedy prakticky po dvou letech.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím zjištěním a závěrům .
Podané dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2008 sp. zn. 6 To 3/2008 je s níže vyslovenou výhradou přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká), dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněná je podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Na vysvětlenou první věty v předchozím odstavci je třeba dodat následující. Z podaného dovolání obviněné je patrné, že tato v rámci uplatněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesouhlasí s převážnou částí skutkových zjištění a taktéž s aplikovanou právní kvalifikací prokázaného skutku ve vztahu ke svojí osobě.
Přezkoumáním napadeného rozsudku lze zjistit, že odvolací soud znění skutku ve výroku o vině oproti jeho podobě v rozsudku soudu prvního stupně pouze částečně stylisticky upravil, jeho podstatný obsah však zopakoval včetně podílu jednotlivých obviněných na spáchané trestné činnosti, jakož i celkového počtu útoků, počtu a jmen převáděných osob i způsobu jejich převedení či pokusu o převedení přes státní hranici z České republiky do N., pouze s tím rozdílem, že celková doba páchání byla odvolacím soudem vymezena nikoli od měsíce listopadu 2003, ale již od měsíce srpna 2003 a tato trvala do 19. 4. 2005, což shodně konstatoval již okresní soud. Ve vztahu k osobě obviněné se podstata skutkového stavu, jakož i vlastní právní kvalifikace jejího jednání oproti rozsudku okresního soudu nikterak nezměnila. Pokud tedy obviněná nesouhlasila s takto zjištěným skutkovým stavem, případně s právní kvalifikací činu, jak to vyjádřila až v podaném dovolání, měla logicky podat odvolání již proti rozsudku soudu prvního stupně. Na podkladě takto podaného odvolání by pak soud druhého stupně musel přezkoumat správnost a zákonnost vyslovených skutkových a právních závěrů ve vztahu k obviněné a musel by se také ve svém rozhodnutí vypořádat s jejími odvolacími námitkami. To se ale nestalo a ve vztahu k obviněné Ch. W. se tak pokud jde o výrok o vině v rozsudku odvolacího soudu jedná o druhostupňové rozhodnutí pouze formálně, nikoli v materiálně právním slova smyslu. Správně poznamenal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření, že obviněná by z titulu učiněné změny v její neprospěch v rozhodnutí odvolacího soudu mohla teoreticky brojit pouze proti změně doby počátku páchané trestné činnosti, kdy odvolací soud tuto posunul již na měsíc srpen 2003. V takovém případě by se ale i tak jednalo výhradně o námitku skutkové povahy, kterou nelze v dovolacím řízení, až na naprosté výjimky, účinně uplatnit, navíc tato změna neměla na hmotně právní posouzení jednání obviněné jakýkoli vliv. Obviněná výhradu v tomto směru ale neučinila, a tak se jí dovolací soud naznačeným způsobem ani zabývat blíže nemusel.
Lze tedy uzavřít, že pokud se v posuzovaném případě námitky dovolatelky opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vztahovaly výhradně k výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, nelze dovolání v tomto rozsahu a v této části označit za přípustné. Jedná se sice o výrok o vině učiněný v rozsudku soudu druhého stupně, jak vyplývá z ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., ale odvolací řízení se nekonalo a předmětné rozhodnutí odvolacího soudu nebylo vydáno na základě odvolání podaného obviněnou Ch. W. Stalo se tak na základě odvolání státního zástupce, přičemž učiněná změna ve výroku o vině ohledně jmenované obviněné byla zcela nevýznamná a neměla jakýkoli vliv na její výsledné postavení. Dovolací soud by se přezkoumáváním napadeného rozsudku na podkladě takto podaného dovolání fakticky dostal do pozice soudu odvolacího, což není v souladu s trestním řádem.
Pokud se jedná o další část podaného dovolání obviněné z důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., týkající se nezákonnosti uloženého trestu vyhoštění na dobu neurčitou, je třeba nejprve zmínit, že zde je situace odlišná, neboť tento trest byl obviněné uložen až z podnětu odvolání státního zástupce rozsudkem odvolacího soudu. Tedy jedná se evidentně o zhoršení jejího postavení a proti takovému výroku, i když sama obviněná odvolání nepodala, je dovolání zásadně přípustné.
V této souvislosti je též třeba poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010 sp. zn. 4 Tdo 531/2010 ohledně obviněného W. H., spoluobviněného a původně též druha obviněné Ch. W., který ve svém dovolání proti stejnému rozsudku odvolacího soudu brojil taktéž proti uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou, v podstatě ze stejných důvodů jako obviněná. Tedy i ona zpochybňuje přípustnost uložení tohoto trestu a tvrdí, že jeho uložení bylo vyloučeno zájmem na spojování rodin a též ustanovením §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. Je tomu tak proto, že zde trvale žije její dcera, která se v České republice narodila v roce 1999. Obviněná žije v této zemi již od roku 1994 a od roku 1997 zde má povolen trvalý pobyt. Dovolatelka v České republice rovněž podniká a má zde i pracovní a sociální zázemí, které by bylo vyhoštěním vážně narušeno.
V tomto kontextu je namístě připomenout, že trest vyhoštění z území České republiky je obecným druhem trestu, který lze uložit za všechny trestné činy vymezené ve zvláštní části trestního zákona, a to ve výměře na jeden rok až deset let nebo na dobu neurčitou. Ve vztahu k jednotlivým trestným činům tedy pojmově nelze mluvit o jeho nepřípustnosti, neboť obecně je přípustný při spáchání kteréhokoliv z nich. To ovšem neznamená, že uplatnění tohoto trestu je zcela neomezené a že jej lze užít vůči všem pachatelům trestných činů. Naopak ve smyslu ustanovení §57 odst. 1 tr. zák. jej lze uložit pouze pachateli, který není občanem České republiky a není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, případně vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. Uložit jej pak není možné v případech, kdy jsou splněny okolnosti obsažené v ustanovení §57 odst. 3 písm. a) až f) tr. zák.
Námitky uplatněné obviněnou vůči uložení trestu vyhoštění jsou tedy obecně způsobilé naplnit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Z tohoto hlediska proto bylo nezbytné posoudit, zda jsou tyto námitky opodstatněné či nikoliv.
Zde je třeba prohlásit, že pokud by Nejvyšší soud dovolání obviněné posuzoval výhradně na základě poznatků vyplývajících z předloženého trestního spisu k době rozhodování odvolacím soudem, tedy v březnu 2008, zcela jistě by musel dospět k závěrům totožným, jako u dovolatele W. H. v již zmíněném usnesení ze dne 22. 6. 2010 sp. zn. 4 Tdo 531/2010, na něž lze v plném rozsahu odkázat.
Z nyní předloženého obsahu spisu, zejména z rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 3. 2011 sp. zn. 6 To 3/2008 týkající se spoluobviněného W. H. a ze sdělení Ústřední evidence vězňů vyžádaného Nejvyšším soudem je ale možné zjistit, že obviněná Ch. W. je t. č. vazebně stíhána pro trestné činy podle §240 odst. 1, 2, 3 a podle §260 odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku ve věci, kterou dozoruje Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 KZV 52/2010 a u Krajského soudu v Ústí nad Labem je vedena pod sp. zn. 50 T 8/2011. Obviněná v této věci vystupovala pod jiným jménem a jako družka jiné osoby, než je spoluobviněný W. H., ohledně něhož bylo zjištěno, že v současné době nepobývá na území České republiky, stejně jako jejich údajné společné dítě. Obviněná totiž m. j. prohlásila, že žádné dítě nemá. Ze spisu rovněž vyplývá, že prezident republiky obviněné formou milosti trest vyhoštění prominul.
Již pouze z výše uvedeného je zjevné, že v dovolání obviněné, namířenému proti krajským soudem uloženému trestu vyhoštění na dobu neurčitou, jsou uváděny okolnosti, které se nezakládají na pravdě, případně jsou více než pochybné. Lze konstatovat, že obviněná na území České republiky ve skutečnosti žádnou rodinu, jak o ní hovoří v dovolání, nemá, a v jejím případě nelze hovořit ani o nějakém reálném pracovním a sociálním zázemí. Argumentace odvolacího soudu ohledně účelovosti podnikatelské činnosti obviněné na území republiky, mající za úkol zejména krýt trestnou činnost na níž měla podíl, se tak ukázala jako opodstatněná. Není zde tudíž naplněno omezení vyplývající z ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zák., které zapovídá uložit trest vyhoštění pachateli, který má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt a současně zde má i pracovní a sociální zázemí a uložení tohoto trestu by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin.
Charakter trestné činnosti, pro níž byla obviněná odsouzena napadeným rozsudkem, pak zcela připouští a opodstatňuje uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou a to vzhledem k nebezpečnosti spáchaných trestných činů i z důvodů jiného obecného zájmu, spočívajícího v boji proti nelegální migraci, na níž se obviněná svým počínáním nikoli nepodstatnou měrou podílela. Zároveň pak i proto, že obviněná, jako cizí státní příslušnice, evidentně nežila a zřejmě ani nehodlá žít v souladu s platným právní řádem České republiky a tudíž její další přítomnost na jejím území lze označit za nežádoucí.
Nejvyšší soud se tak u obviněné s trestem vyhoštění na dobu neurčitou, uloženým napadeným rozsudkem odvolacího soudu, ztotožnil a v důsledku toho odmítl dovolání obviněné Ch. W., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Rozhodnuto bylo v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a stručné odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo učiněno ve smyslu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c