ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.798.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 798/2012-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2012 dovolání obviněné Ing. M. M. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2011 sp. zn. 6 To 82/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 1/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Ing. M. M. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněná Ing. M. M. byla rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 4. 5. 2010 sp. zn. 61 T 1/2010 uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, protože opakovaně v úmyslu získat peníze a tyto použít pro vlastní potřebu, a to s vědomím, že nebude schopna v termínu splatnosti, a pravděpodobně ani později, takto získané peníze vrátit, s čímž byla srozuměna, neboť se nacházela ve velmi špatné finanční situaci, pak postupně vylákala finanční prostředky, a to od:
1. Ing. arch. Z. M. na základě ústního příslibu z přesně nezjištěné doby v roce 2003 učiněného v obci S., okr. U. H. o budoucím prodeji některých pozemků v katastrálním území S. u V., které byly součástí společného jmění manželů Mgr. R. M. a Ing. M. M., pak v době od 12. 8. 2003 do 10. 6. 2008 postupně převzala ke škodě poškozeného finanční částku ve výši 859.000,- Kč v hotovosti, kterou do dnešního dne nevrátila,
2. B. L., na základě své žádosti učiněné telefonicky v přesně nezjištěné době roku 2004 o poskytnutí půjčky na dostavbu svého rodinného domu přijala na svůj bankovní účet vedený u České spořitelny, a. s. dne 20. 10. 2004 finanční částku ve výši 100.000,- Kč a dne 8. 11. 2008 další částku ve výši 150.000,- Kč, kdy tyto peníze použila pro svou potřebu, do dnešního dne je nevrátila a způsobila tak poškozenému celkovou škodu ve výši 250.000,- Kč,
3. M. R., oslovila v přesně nezjištěné době roku 2006, když mu nabídla možnost odkoupení pozemků, kdy na základě této nabídky byla mezi nimi dne 31. 7. 2006 uzavřena Smlouva o budoucí kupní smlouvě, jejímž předmětem byl příslib budoucího prodeje pozemků v katastrálním území obce S. u V., okr. U. H., které byly součástí společného jmění manželů Mgr. R. M. a Ing. M. M. a v souvislosti s touto smlouvou v době od 31. 10. 2006 do konce měsíce února 2008 pak postupně převzala od poškozeného celkovou finanční částku ve výši 1.740.000,- Kč, a to jak v hotovosti tak i z části poukázanou na její bankovní účty vedený u České spořitelny, a. s. a vedený u Komerční banky, a. s., kdy z těchto peněz vrátila po opakovaných urgencích poškozenému počátkem roku 2008 pouze částku 50.000,- Kč, čímž však poškozenému způsobila celkovou škodu ve výši 1.690.000,- Kč,
4. Ing. S. J., oslovila v přesně nezjištěné době roku 2006, kdy jej žádala o poskytnutí finanční půjčky bez udání důvodu, když v době od listopadu do prosince roku 2006 převzala od jmenovaného v hotovosti finanční částku ve výši 300.000,- Kč, kdy tyto peníze použila pro svou potřebu a do dnešního dne je nevrátila, mimo částku 100.000,- Kč, která byla oprávněnému vyplacena exekutorem Mgr. Davidem Chaloupkou v návaznosti na exekuci nařízenou Okresním soudem v Uh. Hradišti pod čj.: 11 Nc 7399/2008 ze dne 17. 3. 2008, čímž tak poškozenému způsobila celkovou škodu ve výši 200.000,- Kč,
5. Bc. I. K., na základě notářsky ověřené Smlouvy o půjčce ve výši 6.600.000,- Kč ze dne 1. 9. 2007 a dále přemluvila Bc. I. K., aby za ni zaplatila dluh, který měla u obchodní společnosti H. FINANCE GROUP spol. s r.o. se sídlem N., N., a to ve výši 1.128.500,- Kč, kdy jako důvod všech těchto půjček uváděla nutnost investic do blíže nespecifikovaných pozemků, kdy tyto peníze použila pro svou potřebu a po opakovaných urgencích vrátila Bc. I. K. pouze částku 2.000.000,- Kč, čímž poškozené způsobila celkovou škodu ve výši 5.728.500,- Kč,
6. V. S. na základě telefonické žádosti o poskytnutí finanční půjčky za účelem investice do inženýrských sítí na svých pozemcích v počátku roku 2008 převzala v měsíci únoru 2008 v hotovosti částku 1.200.000,- Kč a v měsíci březnu 2008 částku 1.350.000,- Kč, kdy tyto peníze použila pro svou potřebu a do dnešního dne, vyjma finanční částky ve výši 20.000,- Kč, vymoženou firmou B.D.SAFE s.r.o. U. H. je nevrátila, čímž poškozenému způsobila celkovou škodu ve výši 2.530.000,- Kč,
7. Ing. A. Č. na základě ústní žádosti o poskytnutí finanční půjčky z důvodů osobních finančních problémů učiněné v přesně nezjištěné době roku 2008 převzala v průběhu měsíců dubna až července roku 2008 ke škodě poškozeného celkovou finanční částku ve výši 1.085.000,- Kč, kdy tyto peníze použila pro svou potřebu a do dnešního dne je nevrátila,
8. R. V. na základě předchozí telefonické žádosti o poskytnutí finanční půjčky k blíže nespecifikovanému účelu pak dne 20. 2. 2007 přijala na svůj bankovní účet vedený u Komerční banky, a. s., ke škodě poškozeného finanční částku 20.000,- Kč a následně dne 10. 4. 2007 opět částku 20.000,- Kč, kdy tyto peníze použila pro svou potřebu a do dnešního dne po opakovaných urgencích vrátila dne 11. 10. 2007 částku 30.000,- Kč, čímž poškozenému způsobila škodu ve výši 10.000,- Kč,
9. J. J. na základě předchozí telefonické žádosti o poskytnutí finanční půjčky v souvislosti se splácením nevýhodných splátek přijala na svůj bankovní účet vedený u Komerční banky, a. s., ke škodě poškozené dne 23. 7. 2007 finanční částku 60.000,- Kč a následně dne 30. 7. 2007 částku 40.000,- Kč, dne 22. 8. 2007 částku 50.000,- Kč a dne 18. 2. 2008 částku 20.000,- Kč, kdy tyto peníze použila pro svou potřebu a do dnešního dne po opakovaných urgencích vrátila pouze částku 55.000,- Kč, čímž poškozené způsobila celkovou škodu ve výši 115.000,- Kč.
Za to byla odsouzena podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a tří měsíců, k jehož výkonu byla zařazena podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Dále bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněné k náhradě škody poškozeným, resp. podle §229 odst. 2 tr. ř. o odkázání poškozené Bc. I. K. se zbytkem nároku na občanskoprávní řízení.
V další části rozsudku pak byla obviněná zproštěna obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. pro zde popsaný skutek, jenž měl být součástí pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
Z podnětu odvolání obviněné Ing. M. M. a poškozené Bc. I. K. věc projednal Vrchní soud v Olomouci, který ve veřejném zasedání rozsudkem ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 6 To 48/2010 výrokem ad I. podle §258 odst. 1 písm. b), c), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu obou výše uvedených odvolání napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o vině dílčím útokem pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (bod 5), ve výroku o trestu a ve výroku, jímž byla obviněná zavázána podle §228 odst. 1 tr. ř. nahradit poškozené Bc. I. K. částku 5.728.500,- Kč a ve výroku, jímž byla tato poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. V bodě II. pak nově rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že se obviněné Ing. M. M. za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (body 1 – 4, 6 – 9), ohledně něhož zůstal výrok o vině nezměněn, ukládá podle §209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výši pěti roků a šesti měsíců. K jeho výkonu obviněnou zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Výrokem pod bodem III. podle §259 odst. 1 tr. ř. věc ve zrušené části vrátil soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí. Pod bodem IV. konstatoval, že v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 6 To 48/2010 podala obviněná dovolání, které ale nebylo bezprostředně předloženo Nejvyššímu soudu.
Namísto toho Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně v rozsahu zrušení svého rozsudku vrchním soudem ve věci znovu jednal a rozhodl v hlavním líčení rozsudkem ze dne 23. 5. 2011 sp. zn. 61 T 1/2010 tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil výrok o vině rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 4. 5. 2010 č. j. 61 T 1/2010-522, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. č. j. 6 To 48/2010-584 a celý výrok o trestu rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2010 č. j. 6 To 48/2010-584, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině a trestu svůj podklad.
Podle §45 odst. 1 tr. zákoníku znovu rozhodl tak, že se obviněná Ing. M. M. uznává vinnou, že opakovaně v úmyslu získat peníze a tyto použít pro vlastní potřebu, a to s vědomím, že nebude schopna v termínu splatnosti, a pravděpodobně ani později, takto získané peníze vrátit, s čímž byla srozuměna, neboť se nacházela ve velmi špatné finanční situaci, pak postupně vylákala finanční prostředky, a to od:
1. Int. arch. Z. M. na základě ústního příslibu z přesně nezjištěné doby v roce 2003 učiněného v obci S., okr. U. H. o budoucím prodeji některých pozemků v katastrálním území S. u V., které byly součástí společného jmění manželů Mgr. R. M. a Ing. M. M., pak v době od 12. 8. 2003 do 10. 6. 2008 postupně převzala ke škodě poškozeného finanční částku ve výši 859.000,- Kč v hotovosti, kterou do dnešního dne nevrátila.
2. B. L., na základě své žádosti učiněné telefonicky v přesně nezjištěné době roku 2004 o poskytnutí půjčky na dostavbu svého rodinného domu přijala na svůj bankovní účet vedený u České spořitelny, a. s. dne 20. 10. 2004 finanční částku ve výši 100.000,- Kč a dne 8. 11. 2008 další částku ve výši 150.000,- Kč, kdy tyto peníze použila pro svou potřebu, do dnešního dne je nevrátila a způsobila tak poškozenému celkovou škodu ve výši 250.000,- Kč,
3. M. R., oslovila v přesně nezjištěné době roku 2006, když mu nabídla možnost odkoupení pozemků, kdy na základě této nabídky byla mezi nimi dne 31. 7. 2006 uzavřena Smlouva o budoucí kupní smlouvě, jejímž předmětem byl příslib budoucího prodeje pozemků v katastrálním území obce S. u V., okr. U. H., které byly součástí společného jmění manželů Mgr. R. M. a Ing. M. M. a v souvislosti s touto smlouvou v době od 31. 10. 2006 do konce měsíce února 2008 pak postupně převzala od poškozeného celkovou finanční částku ve výši 1.740.000,- Kč, a to jak v hotovosti tak i z části poukázanou na její bankovní účty vedený u České spořitelny, a. s. a vedený u Komerční banky, a. s., kdy z těchto peněz vrátila po opakovaných urgencích poškozenému počátkem roku 2008 pouze částku 50.000,- Kč, čímž však poškozenému způsobila celkovou škodu ve výši 1.690.000,- Kč,
4. Ing. S. J., oslovila v přesně nezjištěné době roku 2006, kdy jej žádala o poskytnutí finanční půjčky bez udání důvodu, když v době od listopadu do prosince roku 2006 převzala od jmenovaného v hotovosti finanční částku ve výši 300.000,- Kč, kdy tyto peníze použila pro svou potřebu a do dnešního dne je nevrátila, mimo částku 100.000,- Kč, která byla oprávněnému vyplacena exekutorem Mgr. Davidem Chaloupkou v návaznosti na exekuci nařízenou Okresním soudem v Uh. Hradišti pod čj.: 11 Nc 7399/2008 ze dne 17. 3. 2008, čímž tak poškozenému způsobila celkovou škodu ve výši 200.000,- Kč,
5. Bc. I. K., na základě notářsky ověřené Smlouvy o půjčce ve výši 6.600.000,- Kč, ze dne 1. 9. 2007 a dále přemluvila Bc. I. K., aby za ni zaplatila dluh, který měla u obchodní společnosti H.FINANCE GROUP spol. s r.o. se sídlem N., N., a to ve výši 1.128.500,- Kč, kdy jako důvod všech těchto půjček uváděla nutnost investic do blíže nespecifikovaných pozemků, kdy tyto peníze použila pro svou potřebu a po opakovaných urgencích vrátila Bc. I. K. pouze částku 2.000.000,- Kč, čímž poškozené způsobila celkovou škodu ve výši 5.728.500,- Kč,
6. V. S. na základě telefonické žádosti o poskytnutí finanční půjčky za účelem investice do inženýrských sítí na svých pozemcích v počátku roku 2008 převzala v měsíci únoru 2008 v hotovosti částku 1.200.000,- Kč a v měsíci březnu 2008 částku 1.350.000,- Kč, kdy tyto peníze použila pro svou potřebu a do dnešního dne, vyjma finanční částky ve výši 20.000,- Kč, vymoženou firmou B.D.SAFE s. r. o. U. H. je nevrátila, čímž poškozenému způsobila celkovou škodu ve výši 2.530.000,- Kč,
7. Ing. A. Č. na základě ústní žádosti o poskytnutí finanční půjčky z důvodů osobních finančních problémů učiněné v přesně nezjištěné době roku 2008 převzala v průběhu měsíců dubna až července roku 2008 ke škodě poškozeného celkovou finanční částku ve výši 1.085.000,- Kč, kdy tyto peníze použila pro svou potřebu a do dnešního dne je nevrátila,
8. R. V. na základě předchozí telefonické žádosti o poskytnutí finanční půjčky k blíže nespecifikovanému účelu pak dne 20. 2. 2007 přijala na svůj bankovní účet vedený u Komerční banky, a. s., ke škodě poškozeného finanční částku 20.000,- Kč a následně dne 10. 4. 2007 opět částku 20.000,- Kč, kdy tyto peníze použila pro svou potřebu a do dnešního dne po opakovaných urgencích vrátila dne 11. 10. 2007 částku 30.000,- Kč, čímž poškozenému způsobila škodu ve výši 10.000,- Kč,
9. J. J. na základě předchozí telefonické žádosti o poskytnutí finanční půjčky v souvislosti se splácením nevýhodných splátek přijala na svůj bankovní účet vedený u Komerční banky, a. s., ke škodě poškozené dne 23. 7. 2007 finanční částku 60.000,- Kč a následně dne 30. 7. 2007 částku 40.000,- Kč, dne 22. 8. 2007 částku 50.000,- Kč a dne 18. 2. 2008 částku 20.000,- Kč, kdy tyto peníze použila pro svou potřebu a do dnešního dne po opakovaných urgencích vrátila pouze částku 55.000,- Kč, čímž poškozené způsobila celkovou škodu ve výši 115.000,- Kč,
čímž spáchala zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
Za to byla obviněná odsouzena podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §45 odst. 1, 2 tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a tří měsíců. K výkonu tohoto trestu byla zařazena podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Dále bylo nově rozhodnuto i o náhradě škody.
O odvolání obviněné proti tomuto rozsudku pak Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 8. 12. 2011 sp. zn. 6 To 82/2011 rozhodl tak, že se podle §256 tr. ř. zamítá.
Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2011 sp. zn. 6 To 82/2011 podala obviněná taktéž dovolání, které bylo Nejvyššímu soudu předloženo zároveň s dovoláním směřujícím proti rozhodnutí předchozímu. O tomto dřívějším dovolání obviněné bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto usnesením ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. 4 Tdo 797/2012 tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá.
Pokud se týká dovolání obviněné proti v pořadí druhému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci v dané věci, tak je opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí tohoto soudu ve spojitosti s předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Konkrétně pak dovolání směřuje proti výroku o vině ve všech jeho částech, tedy ohledně bodů 1 – 9 a taktéž proti výroku o trestu a povinnosti k náhradě škody.
V konkrétní rovině dovolatelka uvedla, že i při vědomí, že Nejvyšší soud není další instancí k přezkoumávání skutkového stavu, domnívá se, že dovolací soud je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V daném případě podle jejího názoru soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost tomu, zda u všech jednotlivých dílčích skutků pokračujícího trestného činu byly naplněny zákonné znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Rovněž se domnívá, že soudy obou stupňů posoudily chybně celé jednání odsouzené jako pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku.
Dovolatelka pak poukazuje na znění naposledy citovaného zákonného ustanovení a konstatuje, že obviněná měla v době od 12. 8. 2003 do července 2008 podle napadených rozsudků vylákat od jednotlivých poškozených finanční částky specifikované v napadených rozsudcích. Z přehledu jednotlivých dílčích skutků ale podle jejího názoru nelze dovodit, že by se mělo jednat o jeden pokračující skutek. V jednotlivých dílčích skutcích mnohdy neexistuje časová souvislosti, když mezi jednotlivými skutky existují značné časové přetržky. Např. skutek č. 1 byl spáchán v roce 2003, skutek č. 2 měl být spáchán v roce 2004, skutek č. 3 a 4 měl být spáchán v roce 2006, skutek č. 5 měl být spáchán v roce 2007 a ostatní skutky měly být spáchány až v roce 2008.
Nebylo ani prokázáno, že by jednotlivé dílčí skutky měly všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu. Na počátku trestné činnosti měla obviněná značný nemovitý majetek. Pokud jde např. o dílčí skutek č. 1 tento nemůže naplňovat podvodný úmysl, když byl přislíben prodej pozemků, které odsouzená vlastnila. Obviněná se s panem Z. M. domluvila pouze předběžně na možném prodeji pozemků. Z důvodu nedodržení jeho postupného splácení obviněná od smlouvy odstoupila. Dílčí skutek č. 2, kdy si měla půjčit od B. L. na dostavbu domu, který vlastnila. Skutek č. 3, kdy poškozenému R. přislíbila prodej pozemků, které rovněž prokazatelně vlastnila. Pokud se týká skutku č. 4, zde bylo obviněnou přistoupeno k sepsání notářského zápisu s doložkou vykonatelnosti a část finančních prostředků byla vrácena. Úmysl v tomto případě rovněž nebyl od počátku dán, když se snažila tuto věc řešit. Pokud se týká skutku č. 7, kdy si měla půjčit od pana Č., který od počátku půjčky věděl, že si ji bere s ohledem na svoji finanční situaci s tím, že peníze mu budou vráceny. Ani u ostatních poškozených nebyl nikdy od počátku jednání prokázán úmysl, což dosvědčují i samotné výpovědi poškozených např. dopis paní J. ze dne 19. 2. 2010.
V rámci dokazování nebyla zjištěna finanční situace obviněné, která by měla vést k názoru, že se jedná o podvodné jednání s úmyslem nevrátit půjčené finanční prostředky. Vlastnila poměrně velký majetek, měla zaměstnání a nelze tedy dovozovat, že od počátku trestné činnosti by tu byl podvodný záměr. Tudíž podvodný úmysl nebyl ze strany soudu prokázán takovým způsobem, aby bylo možno jednoznačně bez jakýchkoli domněnek konstatovat, že tu byl od samého počátku. Domnívá se, že k tomuto názoru nebyly soudem konstatovány ani žádné indicie, které by měly vést k takovéto úvaze.
K uvedené věci nad rámec uvádí, že obviněná podala dovolání i proti původním rozhodnutím Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 4. 5. 2010 sp. zn. 61 T 1/2010 a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 6 To 48/2010.
K uvedenému dovolání se vyjádřila i Nejvyšší státní zástupkyně s tím, že sama navrhovala, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně. O tomto dovolání nebylo doposud rozhodnuto, ačkoli tato skutečnost byla vrchnímu soudu sdělována. Naopak ve věci samé bylo vrchním soudem opětovně rozhodnuto dne 8. 12. 2011. Obviněná trvá na projednání původního dovolání a ve svém jeho obsahu na něj odkazuje i v rámci tohoto dovolání.
Na základě shora uvedeného obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 82/2011 ze dne 8. 12. 2011 a předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně sp. zn. 61 T 1/2010 ze dne 23. 5. 2011 zruší a věc přikáže soudu prvního stupně k novému projednání, popřípadě aby sám ve věci rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k věci se písemně vyjádřila. Nejprve zrekapitulovala za co a jakým způsobem byla obviněná odsouzena rozhodnutími soudů nižších stupňů. Zároveň konstatovala, že předmětnou věcí se oba soudy zabývaly opakovaně a poukázala na obsah jejich dřívějších rozhodnutí. Zdůraznila, že krajským soudem byl obviněné naposledy ukládán společný trest, neboť tento soud dospěl k závěru o pokračujícím charakteru celého jednání. V nyní posuzované části trestního řízení byla řešena pouze otázka viny obviněné ohledně bodu 5 vůči poškozené Bc. K. Tedy soud odsuzoval obviněnou za dílčí útok u pokračování v trestném činu, za jehož ostatní útoky již byla odsouzena dřívějším rozsudkem, který nabyl právní moci. Předmět řízení proto určuje rozsah, v němž může být rozhodnutí odvolacího soudu napadeno dovoláním. Z toho pak vyplývá, že dovoláním podaným proti rozhodnutí soudu druhého stupně, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl ukládán společný trest za pokračování v trestném činu podle §37a tr. zákoníku (zřejmě se má jednat o ust. 45 odst. 1 tr. zákoníku), nelze zpochybňovat tu část výroku o vině, která je přejímána z dřívějšího pravomocného rozsudku zrušeného zčásti nebo v celém rozsahu v rámci ukládání společného trestu. Tato skutková zjištění totiž nebyl oprávněn přezkoumávat ani odvolací soud a dovolací řízení je přímo vázáno na rozsah přezkumu soudem odvolacím.
Proto námitky obviněné v šíři, kterou uplatnila v dovolání, nelze označit za přípustné. Přípustné by byly pouze ty námitky obviněné, které by směřovaly proti výroku o vině v bodě 5 napadeného rozsudku, který byl posouzen jako dílčí útok pokračujícího trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Žádné konkrétní námitky však obviněná vůči tomuto útoku pokračujícího trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku neuvedla, vyjma jediné námitky, kterou je současně možné posoudit jako námitku právní, a to, že její jednání nemělo být posouzeno jako jednání pokračující, neboť pro to nebyly dány podmínky vyžadované ustanovením §116 tr. zákoníku, kdy musí být prokázáno, že veškeré její jednání, včetně nyní posuzovaného útoku, bylo vedeno jednotným záměrem, obdobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou, včetně souvislosti v předmětu útoku.
V tomto kontextu je třeba připomenout, že obviněná již podala dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 6 To 48/2010 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 4. 5. 2010 sp. zn. 61 T 1/2010, když o tomto dovolání nebylo ještě Nejvyšším soudem rozhodnuto. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k tomuto dovolání bylo zpracováno dne 22. 3. 2011 pod sp. zn. 1 NZO 154/2011 a je v něm zaujat právní názor zpochybňující skutečnost, že obviněná Ing. M. M. se celé trestné činnosti, pro kterou byla odsouzena, dopustila ve formě pokračování. Nyní uplatněná dovolací námitka obviněné je tedy postavena na tom, že ani posuzovaný útok označený pod bodem 5 rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně neměl být posuzován jako pokračování v trestné činnosti.
Vrchní soud v Olomouci, stejně tak jako Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně, v nyní posuzované trestné věci rozhodovaly v intencích §45 odst. 1 tr. zákoníku, neboť rozhodovaly o dílčím útoku u pokračování v trestném činu, za jehož ostatní útoky již byla obviněná odsouzena pravomocným rozsudkem. Názor soudu o tom, že jde právě o dílčí útok u pokračování v trestném činu je vyjádřen v již samotném způsobu rozhodnutí, kdy je ukládán společný trest za pokračování v trestném činu. V takovém řízení není možné přezkoumávat správnost závěrů, které zaujal k trestné činnosti soud, který rozhodoval o ostatních útocích pokračující trestné činnosti, pro které již byl pachatel odsouzen a který nabyl právní moci. Předmětem posouzení se tak může stát pouze otázka, zda způsob rozhodování soudu podle §45 tr. zákoníku odpovídá charakteru posuzované trestné činnosti, tedy zda-li se skutečně rozhoduje o dílčím útoku u pokračování v trestném činu, kdy je třeba respektovat kritéria ustanovení §116 tr. zákoníku.
V předmětném vyjádření k předchozímu dovolání obviněné je prezentován právní názor zpochybňující, že se obviněná trestné činnosti dopustila v celém rozsahu ve formě pokračování, neboť tomu nesvědčí zejména časové souvislosti a v počátcích trestné činnosti nelze dovodit ani úmysl obviněné. Není tedy absolutně vyloučeno, že by určitá část trestné činnosti, mezi níž patří i útok vůči Bc. I. K., nemohl být posuzován jako součást pokračujícího jednání. Skutek vůči této poškozené jednoznačně vykazuje veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu a úmysl obviněné podvést Bc. I. K. je rovněž zřejmý, přičemž v uvedených souvislostech lze zcela odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Při respektování předpokladu správnosti předchozího pravomocného rozhodnutí soudu o trestné činnosti obviněné Ing. M. M. pak státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné v nyní posuzované trestní věci odmítl jako nedůvodné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhla, aby toto rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2011 sp. zn. 6 To 82/2011 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněná podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že dovolání obviněné proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2011 sp. zn. 6 To 82/2011 musí být posuzováno v návaznosti na předchozí řízení v dané věci, kdy nelze abstrahovat od obsahu i rozsahu již učiněného přezkumu na základě obviněnou podaných řádných opravných prostředků - tj. odvolání. V dovolání totiž nelze vytýkat vady rozhodnutí, resp. těch jeho výroků, které se týkají dovolatele, a které v předchozím řízení neuplatnil v již dříve podaném odvolání, pokud odvolací soud předmětné rozhodnutí popř. jeho výroky týkající se dovolatele nezměnil v jeho neprospěch na základě odvolání jiného odvolatele, např. státního zástupce.
Zde je proto třeba alespoň ve stručnosti zrekapitulovat předchozí průběh řízení, vydaných soudních rozhodnutí a zejména obsah uplatněných opravných prostředků.
Proti v pořadí prvnímu rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 4. 5. 2010 sp. zn. 61 T 1/2010, resp. proti jeho odsuzující části, podala obviněná Ing. M. odvolání prostřednictví svého tehdejšího obhájce, které je ve spise založeno na č. l. 542 - 545. Z něj jasně vyplývá, že tento rozsudek je napadán ve výroku o vině, navazujícím výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody v části týkající se poškozené Bc. K. Ve zdůvodnění odvolání se pak objevují výhrady, přičemž je argumentováno výhradně ve vztahu k bodu 5 výroku o vině, tj. části pokračujícího skutku týkajícího se jednání obviněné vůči poškozené Bc. K. a k výši způsobené škody ve výši 5.728.500,- Kč. V závěru podaného odvolání se pak objevuje tvrzení, že napadený rozsudek není ve výrokové části uznání viny u skutku pod č. 5 správný .... atd. a koncentruje se na návrh na zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně.
Z průběhu dalšího řízení před odvolacím soudem, zejména veřejného zasedání konaného dne 21. 10. 2011 u Vrchního soudu v Olomouci (viz protokol o veřejném zasedání č. l. 576 - 581), z vyjádření odvolatelky, jejího obhájce i reakce státního zástupce i samotného soudu je evidentní, že odvolání obviněné bylo namířeno výhradně proti dílčí části pokračujícího skutku v bodě 5 výroku o vině rozsudku krajského soudu ve vztahu k poškozené Bc. K. Taktéž v odůvodnění rozsudku vrchního soudu je tímto způsobem argumentováno ohledně rozsahu a obsahu obviněnou podaného odvolání a od toho se též odvíjel přezkum věci z jeho strany. Na základě podaného odvolání pak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vině ve vztahu k jeho bodu 5, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody v části týkající se poškozené Bc. K. Ve zbylém rozsahu výrok o vině (body 1 – 4, 6 – 9) vrchní soud akceptoval a obviněné za ně sám uložil trest odnětí svobody, který byl mírnější pokud jde o jeho výměru a totožný pokud jde o zařazení do typu věznice.
Z výše uvedeného je patrné, že právo podat do budoucna případné dovolání proti výroku o vině si obviněná zachovala pouze ohledně jeho dílčího skutku pod bodem 5, neboť proti němu podala odvolání, na jehož podkladě pak došlo v této části výroku o vině ke zrušení odsuzujícího rozsudku a k vrácení věci soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. (Samotný výrok o zrušení a vrácení věci ohledně bodu 5 výroku o vině soudu prvního stupně napadnout dovoláním nebylo přípustné - viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. 4 Tdo 797/2012). Dovolání obviněné proti výroku o vině stran skutků ad 1 – 4, 6 – 9 z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by dovolací soud musel označit též za nepřípustné, jelikož vůči těmto dílčím skutkům pokračujícího trestného činu nebylo odvolání z její strany podáno a odvolací soud znění výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v tomto rozsahu ponechal beze změny. K takovému závěru a rozhodnutí nedošlo pouze proto, že Nejvyšší soud ve svém již zmíněném usnesení ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. 4 Tdo 797/2012 musel přednostně konstatovat, že odsuzující výroky odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně o vině a trestu včetně výroků na ně navazujících již neexistují, neboť byly zrušeny následným rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 23. 5. 2011 sp. zn. 61 T 1/2010 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2011 sp. zn. 6 To 82/2011, kdy obviněné byl ukládán společný trest za pokračující skutek zločinu podvodu (původní útoky ad 1 – 4, 6 – 9 a nově odsouzený útok ad 5).
Prizmatem výše uvedených poznatků a závěrů je pak nutné nahlížet na obsahovou náplň v pořadí druhého dovolání obviněné v této věci, t. j. dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2011 sp. zn. 6 To 82/2011 navazujícího na předchozí odsuzující rozsudek soudu prvního stupně. To jinými slovy znamená, že pokud dovolatelka napadá a zpochybňuje jakékoli závěry soudů týkající se útoků (dílčích skutků) ad 1 – 4, 6 – 9 pokračujícího trestného činu podvodu, nelze dovolání v takovémto rozsahu považovat za přípustné . Jediným dílčím skutkem, kde si obviněná v důsledku předchozího postupu pokud jde o obsah a rozsah dříve podaných opravných prostředků zachovala právo podat dovolání , se týká dílčího skutku (útoku) v bodě 5 výroku o vině rozsudku krajského soudu.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být zároveň vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti takovéto právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Pokud se tedy týká akceptovatelného dovolání obviněné proti již výše zmíněnému útoku pod bodem 5, je v něm namítáno, že obviněnou nebyly naplněny zákonné znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (zejména subjektivní stránka) a též se nejedná o pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku, jelikož skutek měl být spáchán v roce 2007. Ostatní případné námitky obsažené v dovolání jsou námitkami skutkovými, případně procesními, které dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezakládají a dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat.
V prvé řadě je pak třeba poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který na jeho str. 13 až 15 hodnotí provedené důkazy a z nich činí konečný závěr o podvodném jednání obviněné vůči poškozené Bc. K. i ohledně částek, které obviněná postupně od poškozené ve formě půjčky a přistoupení k dluhu pod nepravdivými přísliby budoucího zisku z investic do blíže neurčených pozemků vylákala. Krajský soud pak činí též závěr, že pouze zásada zákazu reformationis in peius mu bránila v modifikaci skutkového zjištění stran povodně celkově vylákané peněžní částky na poškozené Bc. K., neboť by se tak stalo v neprospěch obviněné, což vzhledem k existující procesní situaci nebylo přípustné.
Z dovolání obviněné nevyplývá, kromě subjektivní stránky, které další zákonné znaky trestného činu podvodu v rozsudku krajského soudu postrádá. Pokud se dovolatelce jeví odůvodnění právní kvalifikace jejího jednání ze strany soudu prvního stupně jako strohé a nedostatečné, je možné ji odkázat na příslušné pasáže obsažené v odůvodnění usnesení vrchního soudu na str. 10 až 14, který se zde na základě jejího odvolání obdobnými výhradami vůči naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu, i k tomu, proč se v daném případě jedná o jediný pokračující skutek ve smyslu §116 tr. zákoníku, podrobně a vyčerpávajícím způsobem zabývá. Odůvodňuje zde velice důkladně a výstižně jak objektivní, tak i subjektivní stránku uvedeného trestného činu i to, proč se v daném případě jedná o pokračování. Není rozhodně důvodné, aby Nejvyšší soud již vyslovené, správné a zákonu odpovídající závěry vrchního soudu opakoval, když v podrobnostech na ně lze v plném rozsahu odkázat.
V souvislosti s námitkou dovolatelky ohledně pokračování v trestném činu z důvodu příliš značného časového odstupu jednání obviněné lze zmínit následující. Podle §116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
Nejprve je třeba poznamenat, že doba, která uplynula mezi spácháním útoku pod bodem 5 a útoky pod body 4 a 6 činí v obou případech sice více měsíců, což ale nelze označit za rozhodující. Zde je třeba odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu publ. pod č. 32/2004 Sb. rozh. tr., v němž bylo konstatováno, že z hlediska naplnění formálního znaku „blízká časová souvislost“ pokračování v trestném činu (§89 odst. 3 tr. zák., nyní §116 tr. zákoníku) je nutno vzít v úvahu všechny konkrétní okolnosti případu. Půjde-li o majetkovou trestnou činnost, pak za splnění dalších zákonných podmínek, lze ohledně tohoto znaku obecně vycházet z toho, že čím delší je celková doba páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky. Na překážku závěru, že se jedná o pokračování, za těchto okolností nemusí být zjištění, že mezi jednotlivými útoky uplynula doba několika měsíců.
Z uvedeného je patrné, že předmětná námitka dovolatelky je v uvedených souvislostech bezpředmětná.
Ze všech výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud s právním posouzením zjištěného dílčího skutku ztotožnil a dospěl k závěru, že výhrady dovolatelky nemají opodstatnění, neboť rozsudek soudu prvního stupně ani rozhodnutí soudu odvolacího vytýkanými vadami netrpí. Oba soudy v souladu se zákonem vyložily a řádně odůvodnily všechny rozhodné závěry z hlediska jimi použité právní kvalifikace a dílčí jednání obviněné (skutek ad 5) zcela správně označily jako součást pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
Ačkoli dovolatelka v úvodu podaného mimořádného opravného prostředku uvedla, že dovolání podává též proti výroku o trestu a proti výroku o náhradě škody, nikterak blíže své výhrady věcně nespecifikovala. Z tohoto základního důvodu se dovolací soud těmito námitkami nezabýval ani z hlediska posouzení, zda je lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 28. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c