ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.886.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 886/2012-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. srpna 2012 o dovolání obviněného M. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 6 To 501/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 4 T 34/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 7. 2010, sp. zn. 4 T 34/2010, byl obviněný M. Č. uznán vinným ze spáchání trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31.12.2009 (dále jen tr. zák.) a trestného činu šíření pornografie podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
a)
- v době od 2. 7. 2009 do 20. 7. 2009 na přesně nezjištěném místě zjednal dosud nezjištěný počet klientů pro tehdy nezletilou M. O., k poskytování sexuálních služeb za úplatu přesto, že věděl, že v té době nedosáhla věku 18 let,
- v přesně nezjištěnou dobu od počátku měsíce července 2009 do poloviny měsíce srpna 2009 na přesně nezjištěném místě zjednal dosud nezjištěný počet klientů k poskytování sexuálních služeb za úplatu pro K. D., přesto, že věděl, že dosud nedosáhla věku 18 let, která z peněz získaných prostitucí mu odvedla minimálně peněžní částku ve výši 300 Kč,
- v přesně nezjištěné době, v létě 2009, na přesně nezjištěném místě, sváděl M. K., k poskytování sexuálních služeb za úplatu s tím, že jí bude zajišťovat klientelu, což odmítla,
b)
- v přesně nezjištěné době v měsíci červenci 2009 na přesně nezjištěném místě zjednal pro M. F., tehdy nezletilou M. O. a ml. M. M., za účelem poskytnutí sexuálních služeb za úplatu, kdy v bytě M. F. v Ú. n. L., ul. P., kde byl přítomen, předložil oběma dívkám k prohlédnutí pornografické časopisy.
Za uvedené jednání byl obviněný M. Č. odsouzen podle §204 odst. 3 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 a půl roku, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Daným rozsudkem bylo současně rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného M. V.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 7. 2010, sp. zn. 4 T 34/2010, podali obvinění M. Č. i M. V. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 6 To 501/2010, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek stran obviněného M. Č. částečně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že ho odsoudil podle §204 odst. 3 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, k jehož výkonu ho podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 6 To 501/2010, podal následně obviněný M. Č. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítá vadné vedení řízení, když údajně není zřejmé, co je předmětem řízení a za jaké jednání byl odsouzen. Dále zpochybňuje právní kvalifikaci projednávaných skutků s tím, že dle jeho názoru měla být užita právní úprava podle trestního zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb.) účinného od 1. 1. 2010, která je pro něj příznivější, neboť podle ní není jeho jednání vůbec trestným činem. Obviněný se rovněž domnívá, že posuzovaný skutkový děj nevykazuje znaky souzených trestných činů, když zejména u trestného činu šíření pornografie poškozené vypověděly, že žijí dlouhodobě pohlavním životem a pornografický časopis, jenž nebyl nijak specifikován, neobsahoval žádná neobvyklá sdělení, která by nebyla jinak dostupná. Dále dle obviněného rozhodnutí neobsahuje náležitosti podle §125 tr. ř., když jsou užívány pojmy jako v nezjištěnou dobu, na nezjištěném místě apod., takže v průběhu řízení ani nevěděl, proti jaké konkrétní obžalobě se má bránit. Obviněný napadá i své vzetí do vazby a také tvrdí, že nikoho nezjednal, což nebylo postaveno najisto. Vymezení skutku podle obviněného jen dokládá bezradnost orgánů činných v trestním řízení a značí porušení zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného. V další části dovolání obviněný formou otázek opětovně napadá právní kvalifikaci, zejména posouzení zavinění a společenské nebezpečnosti, a to i ohledně §88 odst. 1 tr. zák., k tomu namítá i nesprávné hodnocení důkazů, především odposlechů, resp. absenci zjištění, kdo byl iniciátorem celého děje. Také tvrdí, že byl chybně užit trestní zákon s tím, že sexuální vyspělost jedinců v současné době je zcela jiná, než byla v době, kdy byl tento zákon psán. Dodává, že nikoho k prostituci nenaváděl, ani z ní nekořistil, když určitě je ve vydaných rozhodnutích toliko tvrzeno, že dostal úplatu 300 Kč, nemůže být řeč ani o ohrožování mravnosti.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem i předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Ústí nad Labem k dalšímu projednání a rozhodnutí. Obviněný rovněž požádal o odklad výkonu napadeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že neměl být vůbec trestně stíhán.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že námitky obviněného týkající se vadnosti celého řízení, resp. pochybení při dokazování nebo při rozhodování o vazbě, taková argumentace nespadá pod uplatněný dovolací důvod. K námitce nesprávnosti vysloveného hmotně právního posouzení státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že dle jeho názoru soud prvního stupně popsal jednání obviněného ve skutkové větě výroku o vině dostatečným způsobem, resp. je zcela zřejmé, co je obviněnému kladeno za vinu a tedy i proti jakému obvinění se měl či mohl bránit. Je vždy rozhodné, zda dané útoky naplňují všechny znaky skutkové podstaty příslušného trestného činu a z uvedených skutkových zjištění zjevně vyplývá, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a trestného činu šíření pornografie podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zák., jak správně dovodily soudy obou stupňů.
K námitce obviněného, že k hmotně právnímu posouzení jeho útoků měl být užit trestní zákoník, neboť podle něj by se o trestné činy nejednalo, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se domnívá, že ve smyslu této normy se obviněný mohl dopustit zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku a přečinu šíření pornografie podle §191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (tedy i podle trestního zákoníku je jednání obviněného trestné a nikoli beztrestné), což značí, že by se jednalo o právní posouzení méně příznivé, proto aplikace trestního zákona byla (vzhledem ke zmíněným procesním okolnostem) pro obviněného příznivější.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu České republiky rovněž vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného M. Č.
Obviněný v dovolání namítá především nesprávné hmotně právní posouzení skutku, tedy námitku z hlediska uplatněného dovolacího důvodu právně relevantní.
Podle ustanovení §204 odst. 1 tr. zák. se trestného činu kuplířství dopustil ten, kdo jiného zjednal, přiměl nebo svedl k provozování prostituce, nebo kdo kořistil z prostituce provozované jiným. Odstavec 3 citovaného ustanovení dopadá na toho, kdo takový čin spáchal na osobě mladší než osmnáct let. Ke zjednání, přimění nebo svedení k provozování prostituce není třeba, aby jednání pachatele směřovalo k získání majetkového prospěchu (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 1225 s.).
Podle ustanovení §205 odst. 1 písm. a) tr. zák. se trestného činu šíření pornografie dopustil ten, kdo pornografické dílo písemné, fotografické, filmové, počítačové, elektronické nebo jiné takové dílo nabízel, přenechával nebo zpřístupnil dítěti (tj. osobě mladší 18 let).
Nejvyšší soud České republiky z předloženého spisového materiálu zjistil, že jednání obviněného je ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu popsáno odpovídajícím a dostatečným způsobem, z popisu skutku je zcela zřejmé, jaké skutečnosti jsou obviněnému kladeny za vinu. I když popis skutku obsahuje některé neurčité pojmy (tj. v přesně nezjištěném místě, v přesně nezjištěné době, přesně nezjištěný počet klientů), není pochyb o tom, jakého jednání se obviněný dopustil.
V průběhu řízení bylo prokázáno a ze skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že obviněný se dohodl s tehdy nezletilými, že budou poskytovat sexuální služby za úplatu, poté jim domluvil klienty, a to za situace, kdy věděl, že poškozené jsou osoby nezletilé. Další poškozená tutéž nabídku obviněného odmítla. Rovněž bylo prokázáno, že z plateb realizovaných klienty poškozeným obdržel nejméně 300,- Kč od K. D. Obviněný tedy jednak nekontaktoval minimálně dvě nezletilé dívky k provozování prostituce a u třetí se o to pokusil, jednak získal z této činnosti majetkový prospěch, čímž svým jednáním naplnil oba pojmové znaky trestného činu kuplířství a současně i znaky kvalifikované skutkové podstaty, neboť se daného jednání dopustil zcela vědomě vůči osobám mladším osmnácti let.
Stejně tak není na základě provedeného dokazování, a to zejména výpovědí svědkyň M. O. a M. M., pochyb o tom, že obviněný osobám mladším osmnácti let předložil pornografický časopis (časopis s fotografiemi znázorňujícími různé sexuální praktiky včetně pohlavních styků), čímž jim nabízel či zpřístupnil pornografické dílo a tedy svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu šíření pornografie podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zák. Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty příslušného trestného činu je naprosto nepodstatné, že časopis nebyl specifikován jménem, ale pouze obsahem a že obdobný obsah je možno dohledat i v jiných tiskovinách.
Pro úplnost je třeba dodat, že z pohledu hodnocení jednání obviněného je také nerozhodný předchozí způsob sexuálního života poškozených (tj. zda již měly nějaké sexuální zkušenosti či nikoli).
Nejvyšší soud České republiky se proto na základě shora uvedených skutečností ztotožnil s názorem rozhodujících soudů i státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v tom, že předmětné jednání obviněného bylo správně kvalifikováno jako trestný čin kuplířství podle §204 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a trestný čin šíření pornografie podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zák.
K námitce obviněného, že při posuzování jeho jednání měla být aplikována pro něj příznivější právní úprava trestního zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb.) účinného od 1. 1. 2010, Nejvyšší soud České republiky poznamenává, že podle trestního zákoníku by bylo nutno kvalifikovat jednání obviněného uvedené pod bodem a) skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu jako zločin obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, za který zákoník stanoví trest odnětí svobody v sazbě od 2 do 10 let, zatímco při aplikaci trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 je stanovena za trestný čin kuplířství podle §204 odst. 3 tr. zák. trestní sazba od 2 do 8 let. Jednání obviněného uvedené pod bodem b) skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu by podle nového trestního zákoníku bylo nutno posoudit jako přečin šíření pornografie podle §191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kde je stanovena stejně vysoká trestní sazba, jako v případě použití dosavadního trestního zákona. Pro obviněného byla tak jednoznačně příznivější aplikace trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 a na této skutečnosti nic nemění ani tvrzení obviněného, že trestní zákon byl údajně sepsán v době zcela jiné sexuální vyspělosti jedinců. Jak uvedl již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, právní posouzení podle obou příslušných norem žádné zásadní rozdíly nevykazuje, proto ani v tomto ohledu nelze obviněnému přisvědčit.
Ostatní námitky, na základě kterých obviněný v dovolání napadá vadnost celého řízení a zejména pochybení rozhodujících soudů při provádění a hodnocení důkazů, nespadají pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný M. Č. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a trestného činu šíření pornografie podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zák., příslušné skutky byly objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného M. Č. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2012
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal