ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.1040.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 1040/2012-112
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2012 o dovoláních, která podali obvinění N. Q. O. , D. H. H. , a L. M. H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 3 To 66/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 21/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněných N. Q. O. , D. H. H. a L. M. H. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění N. Q. O. , D. H. H. a L. M. H. byli rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2011, sp. zn. 4 T 21/2010, uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), přečinem padělání a pozměnění předmětů k označení zboží pro daňové účely a předmětů dokazujících splnění poplatkové povinnosti podle §245 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, přičemž tyto trestné činy dílem dokonali, dílem je spáchali ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a dopustili se jich ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a to skutkem konkretizovaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tyto trestné činy byl každému obviněnému uložen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Dále byl obviněným uložen podle §67 odst. 1 a §68 tr. zákoníku i peněžitý trest každému ve výměře 400 celých denních sazeb s výší jedné denní sazby po 5 000,- Kč, tedy celkem ve výměře 2 000 000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněným pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody každému v trvání 2 roků. Všem obviněným byl rovněž uložen podle §80 odst. 1 a 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu neurčitou. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných k náhradě škody. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto též o vině a trestu obviněného N. Q. T. a o tom, že další obvinění v této věci se zprošťují obžaloby podle §226 písm. c) tr. řádu.
Z podnětu odvolání obviněných N. Q. O. , D. H. H. , L. M. H. , N. Q. T. a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 3 To 66/2011, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) a e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích o trestech. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud nově rozhodl tak, že za výše uvedené trestné činy uložil každému obviněnému (s výjimkou obviněného N. Q. T. ) podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byli obvinění podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. řádu vrchní soud zamítl odvolání státního zástupce, neboť ho neshledal důvodným.
Obvinění N. Q. O. , D. H. H. a L. M. H. podali proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze prostřednictvím svých obhájců dovolání, která opřeli o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný N. Q. O. tak učinil dne 3. 4. 2012, přičemž podle jeho názoru mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy existuje extrémní nesoulad a skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá použité právní kvalifikaci. Jak dále obviněný zdůraznil, popis skutkového děje je možné vyložit několika způsoby, když jeden z nich svědčí o neexistenci trestného jednání obviněného. Obviněný je tedy přesvědčen, že soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu se zásadou presumpce neviny a s pravidlem „in dubio pro reo“. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný D. H. H. podal dovolání dne 17. 4. 2012 a vytkl v něm zejména porušení zásady individuální trestní odpovědnosti, přičemž soudy nižších stupňů se podle něj důkladně nezabývaly rozlišením spolupachatelství a účastenství na trestné činnosti, kterou shledaly u obviněných. V této souvislosti je obviněný přesvědčen, že z hlediska objektivní ani subjektivní stránky nemohl být pachatelem daných trestných činů. Obviněný dále nesouhlasí s provedenými důkazy, zejména pokud jde o výpověď svědka T. M. , záznamy o sledování a odposlechy telefonních hovorů, z nichž podle názoru obviněného jednoznačně nevyplývá, že spáchal žalovaný skutek. Jak dále obviněný zdůraznil, orgány státu nedostály své prevenční povinnosti obsažené v ustanovení §158 tr. řádu, neboť po významnou dobu monitorovaly jednání obviněných a neučinily žádné úkony k tomu, aby předešly hrozící škodě na majetku státu. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze a aby ho zprostil obžaloby nebo aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný L. M. H. podal dovolání dne 17. 4. 2012 a rovněž on shledal extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy. Obviněný nesouhlasí se závěry znaleckého posudku z oboru fonoskopie a zpochybňuje svou účast na jakékoli trestné činnosti. Postup soudů nižších stupňů považuje za libovůli a za porušení zásady presumpce neviny a pravidla „in dubio pro reo“. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovoláním obviněných N. Q. O. , D. H. H. a L. M. H. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný N. Q. O. uplatnil ve svém dovolání jen obecné námitky proti právní kvalifikaci skutku, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Výhrady tohoto obviněného směřují do oblasti skutkových zjištění, takže podle státního zástupce obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, přičemž zčásti jde o námitky zaměřené i proti obsahu odůvodnění soudních rozhodnutí, což podle §265a odst. 4 tr. řádu není přípustné. Pokud jde o dovolání obviněného D. H. H., státní zástupce je přesvědčen, že tento obviněný uplatnil své námitky toliko formálně a neuvádí na jejich podporu žádnou konkrétní hmotněprávní argumentaci. Použitému dovolacímu důvodu však podle státního zástupce neodpovídají ani námitky obviněného, v nichž nesouhlasí s postupem policejního orgánu, ohledně údajného zanedbání prevenční činnosti. Státní zástupce se vyjádřil též k dovolání obviněného L. M. H. , jehož námitky podle státního zástupce rovněž směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění, popřípadě odkazují na zásadu presumpce neviny a pravidlo „in dubio pro reo“, takže nemohou naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Státní zástupce proto závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání všech obviněných, neboť byla podána z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění N. Q. O. , D. H. H. a L. M. H. podali dovolání jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím svých obhájců (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obvinění N. Q. O. , D. H. H. a L. M. H. opírají své přesvědčení o jeho naplnění o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že může být shledán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku přichází v úvahu i za situace, když rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze v případě, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obvinění N. Q. O. , D. H. H. a L. M. H. však především nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s hodnocením provedených důkazů, zejména pokud jde o některé výpovědi svědků, záznamy o sledování a odposlechy telefonních hovorů. Tím obvinění zpochybňují výsledky dokazování a shledávají existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaných činů tedy obvinění dovozují nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněné příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolateli ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili obvinění N. Q. O. , D. H. H. a L. M. H. , přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávné použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovali v podstatě jen z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak nevytýkali soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněných N. Q. O. , D. H. H. a L. M. H. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obvinění dopustili skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými a právními závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení tohoto skutku, jak se toho obvinění domáhají ve svých dovoláních, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která se stala podkladem pro právní kvalifikaci skutku jako zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, přečinu padělání a pozměnění předmětů k označení zboží pro daňové účely a předmětů dokazujících splnění poplatkové povinnosti podle §245 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, přičemž tyto trestné činy dílem dokonali a dílem je spáchali ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Taková změna skutkových zjištění, které se obviněný domáhají ve svých dovoláních, ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Totéž platí o námitce obviněných N. Q. O. a L. M. H. , v níž poukazují na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Ani zmíněné tvrzení obviněných totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr., nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu jeho trestního kolegia ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
Jestliže tedy obvinění N. Q. O. a D. H. H. poněkud obecně zpochybnili svou trestní odpovědnost za shora uvedené trestné činy, založili své námitky na popření rozhodných skutkových okolností, což rovněž neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který obvinění uplatnili ve svých dovoláních. Navíc, jak je patrné ze závěrů soudů nižších stupňů učiněných na podkladě provedených důkazů, obvinění věděli o tom, jakým způsobem, v součinnosti s kým a v jakém rozsahu zkrátili spotřební daň, daň z přidané hodnoty a clo, přičemž byli minimálně srozuměni s takovým průběhem skutkového děje. Příslušné slovní vyjádření všech zákonných znaků spáchaných trestných činů je pak obsaženo nejen v návětí skutkové věty a ve vztahu k jednotlivým obviněným i v jejích dalších částech ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž je dále rozvedeno také v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů.
Pokud jde o námitku obviněného D. H. H. , kterou vytkl nesprávné posouzení otázky spolupachatelství v této věci, založil ji rovněž na argumentech, které nejsou způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku sice vyžaduje společné jednání a úmysl spolupachatelů směřující ke společnému spáchání trestného činu. Tento společný (shodný) úmysl spolupachatelů ovšem nelze ztotožňovat s jejich výslovnou dohodou, ale postačí, jestliže je takový úmysl zřejmý alespoň z konkludentního jednání všech spolupachatelů a z jejich neformální dohody. Proto i kdyby pachatel sám nerozhodoval o některých úkonech a nepodílel se na všech aktivitách směřujících ke spáchání trestného činu, není vyloučeno hodnotit jeho jednání jako spolupachatelství. Popis skutku v této trestní věci pak obsahuje konkrétní skutečnosti, z nichž je zřejmé, že jmenovaný obviněný zajišťoval chod nelegální výrobny tabáku dodávkami potřebného množství tabáku a dalších komponentů na výrobu cigaret, zajišťoval dělníky a prováděl či monitoroval přepravu tabáku. V žádném případě se tak nemohlo jednat o jinou formu trestné součinnosti (např. o účastenství), jak uvedl obviněný ve svém dovolání. Posouzení činů obviněného jako spolupachatele jednajícího společně s obviněnými N. Q. O. a L. M. H. vystihuje v dané věci povahu a závažnost těchto trestných činů. Obviněný D. H. H. totiž jen neusnadňoval či neumožňoval činnost těchto ostatních spolupachatelů, ale společně s nimi se podílel na podstatě posuzované trestné činnosti.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění N. Q. O. , D. H. H. a L. M. H. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podali dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněných, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovoláních obviněných N. Q. O. , D. H. H. a L. M. H. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 31. 10. 2012
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y