ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.1076.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 1076/2012-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 10. 2012 o dovolání obviněné B. Š. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 5 To 93/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 108/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné B. Š. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 2 T 108/2011, byla obviněná B. Š. uznána vinnou trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zák.“), který spáchala tím, že dne 4. 9. 2009 v Praze 8, v sídle Úřadu městské části Praha 9, ihned poté, co dne 3. 9. 2009 nabyl právní moci rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 12 C 102/2002, ze dne 16. 12. 2008, kterým bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví obviněné B. Š., Ing. M. P. a RNDr. P. P. k nemovitostem – budově č. p. ... a pozemkům č. p. ... a č. p. ... v P. – L., a tyto nemovitosti byly přikázány do jejího výlučného vlastnictví, přičemž současně jí byla uložena povinnost zaplatit do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku Ing. M. P. částku 2.400.000,- Kč a RNDr. P. P. rovněž částku 2.400.000,- Kč, podepsala darovací smlouvu, na jejímž základě převedla předmětné nemovitosti v hodnotě 9.600.000,- Kč na své syny Ing. R. Š. a Ing. E. Š. bez toho, aniž by po nich žádala jakoukoli finanční kompenzaci, a ještě téhož dne doručila Katastrálnímu úřadu pro hl. m. Prahu v Praze 8, Pod sídlištěm 9/1800, návrh na vklad převodu vlastnického práva k nemovitostem podle této smlouvy, ačkoli si byla vědoma, že od této chvíle disponuje pouze finanční částkou ve výši 3.150.000,- Kč a nemá jiný majetek, je pouze uživatelkou starobního důchodu a společné jmění manželů má zúženo pouze na obvyklé vybavení domácnosti, takže nebude schopna oprávněné pohledávky M. P. a P. P. v plné výši uspokojit, přičemž uspokojila pouze pohledávku M. P., jemuž po jednostranném zápočtu pohledávky za náklady řízení ve výši 119.375,- Kč uhradila ve lhůtě splatnosti částku 2.280.625,- Kč, a P. P. dne 13. 10. 2009 uhradila pouze částku 869.375,- Kč, čímž po jednostranném započtení pohledávky za náklady řízení ve výši 119.375,- Kč poškozenému RNDr. P. P. způsobila škodu ve výši 1.411.250,- Kč.
Za tento trestný čin byla obviněná B. Š. odsouzena podle §256 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 (dvacetičtyř) měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený RNDr. P. P., CSc., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Městský soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněné B. Š., rozhodl usnesením ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 5 To 93/2012, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněné jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 5 To 93/2012, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 2 T 108/2011, podala obviněná B. Š. prostřednictvím obhájce Mgr. Jana Kutěje podáním ze dne 6. 7. 2012 (doručeným nalézacímu soudu dne 12. 7. 2012) dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f), g), h), i), j), k), l) tr. ř. Pouze k dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelka dodala, že odvolací soud, respektive i soud nalézací sice aplikoval správné právní předpisy – trestní zákon a trestní řád, ale nesprávně tyto právní předpisy vyložil, a to jak v otázce viny obviněné, tak i v otázce trestu. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek je napadán již v samotném výroku o vině, nemůže být samozřejmě správného výroku ani co do výše trestu. Za daného stavu věci proto nemělo být vyneseno napadené usnesení, a pokud ano, pak nikoli napadené rozhodnutí, ale s ohledem na zásadu in dubio pro reo, rozhodnutí zprošťující.
V závěru dovolání obviněná B. Š. navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 5 To 93/2012, a navazující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 2 T 108/2011, ve všech výrocích zrušil a sám rozhodl tak, že dovolatelka se zprošťuje obžaloby a žalovaný skutek, ve kterém odvolací soud spatřoval trestný čin, není trestným činem. Dovolatelka také navrhla odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
K uvedenému dále obhájce obviněné poznamenal, že dovolání bude podrobněji odůvodněno obratem, avšak neučinil tak ani do skončení lhůty pro podání dovolání, ani do rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), ač k tomu měl nepochybně dostatek času.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněné B. Š. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí tvrzené dovolací důvody, a shledal, že sice byly uplatněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), g), h), k) a l) tr. ř., ale pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl, byť zcela obecně, tedy bez náležité konkretizace odůvodněn. Ostatní dovolací důvody byly v dovolání uvedeny jen zcela formálně, což vyplývá i z toho, že byly uplatněny všechny dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 tr. ř., a to i takové důvody, které s ohledem na jejich vymezení nemohly být v této věci dány (v podrobnostech viz níže). Z těchto hledisek je dovolání zcela nedostatečně odůvodněno a podrobnější odůvodnění nebylo Nejvyššímu soudu předloženo, až obhájce obviněné uváděl, že podrobnější odůvodnění bude zasláno „obratem“. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že v podaném dovolání nebyly uplatněny konkrétní námitky, mohl se Nejvyšší soud k uplatněným dovolacím důvodům vyjádřit jen zcela obecně na podkladě obsahu spisu.
Podle §265b odst. l písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. K tomu považuje za nutné Nejvyšší soud jen dodat, že již odvolací soud neakceptoval odvolací námitku obviněné, že příslušným soudem k projednání této věci byl ve smyslu §18 odst. 1 tr. ř. Obvodní soud pro Prahu 9, neboť darovací smlouva ze dne 4. 9. 2009 byla podepsána v sídle Úřadu městské části Praha 9, když trestný čin obviněné byl dokonán tím, že darovací smlouvu téhož dne doručila Katastrálnímu úřadu pro hlavní město Prahu v Praze 8, Pod Sídlištěm 9/1800, včetně návrhu na vklad převodu vlastnického práva k nemovitostem podle této smlouvy, neboť je nepochybné, že účinky darovací smlouvy nenastaly jejím podpisem na obvodu Prahy 9, ale jejím vkladem do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu v Praze 8 – Kobylisích (srov. str. 5 až 6 usnesení odvolacího soudu). V souladu s ustanovením §16 tr. ř. rozhodoval věcně příslušný soud, a to Obvodní soud pro Prahu 8, když obžaloba byla podána a obviněná byla odsouzena pro trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. s rozpětím trestní sazby od 6 měsíců do 3 let. Dovolání podané s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. a) tr. ř. je tak zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. l písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, avšak tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Podle §30 odst. l tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že nemůže nestranně rozhodovat, a to pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům. Z předloženého spisového materiálu nevyplývá důvod pro možnost, že nestrannost soudců, kteří v posuzovaném případě rozhodovali, byla zpochybněna nějakým jejich osobním vztahem k projednávané věci. Již ze samotného způsobu odůvodnění rozhodnutí obou soudů je zřejmé, že tato odůvodnění jsou věcná a vycházejí z důkazů provedených v soudním řízení, aniž by zde byla zřejmá jakákoliv podjatost. To se týká i postupu řízení, které předcházelo rozhodnutím obou soudů. Pochybnost o vztahu soudců k osobám uvedeným v §30 odst. l tr. ř. jako o vztahu vzbuzujícím pochybnosti o nestrannosti soudců, nebyla v projednávané věci namítnuta a s ohledem na obsah přezkoumaného spisu nevznikají ani v tomto směru jakékoli pochybnosti o podjatosti soudců, kteří se podíleli u obou nižších soudů na projednávání předmětné věci. Sama obviněná v tomto ohledu ani žádné konkrétní námitky v dovolání neuplatnila. To platí i pokud jde o důvody vyloučení soudců uvedené v §30 odst. 2, 3 tr. ř. Dovolání podané s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. b) tr. ř. je tedy také zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Ani ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu obviněná neuvedla žádnou konkrétní námitku. Proto lze jen obecně konstatovat, že ve věci nešlo o případ nutné obhajoby podle §36 a násl. tr. ř. a že obviněná měla obhájce v řízení před soudem (srov. č. l. 388 a 402 spisu), který se účastnil hlavních líčení i veřejného zasedání odvolacího soudu (č. l. 408 až 411, 445 až 454 a 558 až 562 spisu). Dovolání podané s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. c) tr. ř. je proto rovněž zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. l písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Ve vztahu k hlavnímu líčení obviněná nenamítala, že by Obvodní soud pro Prahu 8 někdy konal hlavní líčení v její nepřítomnosti. Totéž platí pro veřejné zasedání konané u Městského soudu v Praze. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že jak hlavní líčení u nalézacího soudu, tak i veřejné zasedání u odvolacího soudu, byla konána v přítomnosti obviněné (srov. č. l. 408 až 411, 445 až 454 a 558 až 562 spisu). Dovolání podané s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. d) tr. ř. je tedy podobně jako u předchozích dovolacích důvodů zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. l písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Obviněná neuvedla žádnou konkrétní námitku, z které by bylo patrno, proč považuje své trestní stíhání za nepřípustné. Podle §11 odst. l tr. ř. spočívá nepřípustnost trestního stíhání v tam uvedených důvodech vymezených v písm. a) až j), pro které trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Další důvody nepřípustnosti trestního stíhání jsou stanoveny v §11a tr. ř. Žádný z těchto důvodů obviněná v dovolání nezmínila. Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné zdůraznit, že dovolání podané s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. e) tr. ř. je rovněž zcela zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nalézací a ani odvolací soud nevynesly takové rozhodnutí, je i zcela formální uplatnění tohoto dovolacího důvodu zjevně neopodstatněné.
S ohledem na zcela obecné (v zásadě nedostatečné) odůvodnění dovolání obviněná B. Š. zejména uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006), což ovšem v této věci dovolatelka neučinila. K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou rozhodnutí, tj. Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze, a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit. Nadto i v tomto případě obviněná v podaném dovolání neuvedla nic konkrétního ve vztahu k otázce právního posouzení skutku nebo ve vztahu k otázce jiného hmotně právního posouzení. Za tohoto stavu uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je také zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Při ukládání trestu nalézací soud přihlédl jako k polehčující okolnosti k tomu, že obviněná neměla záznam v rejstříku trestů, přitěžující okolnosti neshledal. Obviněné tak uložil podmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, tedy téměř na samé spodní hranici zákonné trestní sazby §256 odst. 3 tr. zák. Výkon tohoto trestu byl obviněné podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců, kdy soud přihlédl k tomu, že obviněná poškozenému v mezidobí vyplatila převážnou část dlužné částky (srov. str. 8 rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud přezkoumal uložený trest a neshledal, že by obviněné B. Š. byl uložen nepřípustný druh trestu či že by jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Dovolání podané s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. h) tr. ř. je tedy rovněž zjevně neopodstatněné.
Ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Rovněž v tomto případě se však jedná o rozhodnutí, které soudy nižších stupňů neučinily, a proto uplatnění i tohoto dovolacího důvodu je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Obviněné B. Š. však nebylo uloženo žádné ochranné opatření. Z tohoto důvodu rovněž uplatnění uvedeného dovolacího důvodu je zcela neopodstatněné.
Chybějící nebo neúplný výrok v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá ve dvou alternativách: a) nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, b) určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Žádná takováto vada se však v napadených rozhodnutích soudů nižších stupňů nevyskytuje. Nalézací soud správně a úplně rozhodl o vině a trestu obviněné, rovněž tak rozhodl o nároku poškozeného. Odvolání si podala pouze obviněná B. Š., o němž odvolací soud rozhodl tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, která spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l) tr. ř. tu je vázán na některý další dovolací důvod, v daném případě na dovolací důvody podle §265b odst. l písm. a) až k) tr. ř. Tato vázanost spočívá v tom, že pokud je dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až k) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. l) tr. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 5 To 93/2012, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 2 T 108/2011, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f), g), h), i), j), k), l) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání odvolání obviněné podle §256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněné uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněné B. Š. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. října 2012
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.