ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.1080.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 1080/2012-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2012 o dovolání, které podal obviněný M. M. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 4 To 70/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 9/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. M. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 47 T 9/2010, uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným pod body 1. až 17. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §206 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody.
Uvedený rozsudek napadl obviněný odvoláním, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 4 To 70/2011, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný M. M. prostřednictvím své obhájkyně dne 2. 5. 2012 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu s pojetím trestního práva jako „ultima ratio“, neboť skutek, pro který byl stíhán a odsouzen, není trestným činem. V této souvislosti obviněný odkázal i na zásadu subsidiarity trestní represe vyjádřenou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a zdůraznil, že postupně podle svých možností začal poškozeným hradit škodu způsobenou trestným činem. Takové jednání podle obviněného vylučuje jeho trestní odpovědnost, přičemž s poukazem na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu obviněný připomněl, že nesplnění závazku z kupní smlouvy ještě nezakládá trestní odpovědnost za zločin zpronevěry. Navíc poškození ani neuplatnili svá práva s využitím občanskoprávních prostředků.
Závěrem svého dovolání obviněný M. M. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 4 To 70/2011, jakož i jemu předcházejí rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 47 T 9/2010, a aby přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný doplnil své dovolání podáním ze dne 1. 10. 2012, v němž nesouhlasí s právním posouzením skutku jako trestného činu zpronevěry, protože žalovaný skutek svědčí o naplnění znaků trestného činu podvodu. Dále v tomto podání obviněný zpochybnil i výši zjištěné škody, neboť u dotčených motorových vozidel soudy nižších stupňů nestanovily jejich obvyklou prodejní cenu. Navíc do této ceny se podle obviněného nemohou promítat částky, které odpovídají odměně za zprostředkování, protože nešlo o svěřenou věc. I v tomto podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházejí rozsudek Městského soudu v Praze a aby přikázal věc odvolacímu soudu nebo soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného M. M. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru oba soudy nižších stupňů správně posoudily skutek spáchaný obviněným jako zvlášť závažný zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Přitom učiněná skutková zjištění jsou podložena odpovídajícími důkazy. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) musel nejdříve posoudit otázku, zda je podané dovolání obviněného M. M. přípustné ve smyslu §265a tr. řádu. Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští.
Na podkladě trestního spisu Městského soudu v Praze vedeného pod sp. zn. 47 T 9/2010 Nejvyšší soud zjistil (viz č. l. 1144 až 1146 tohoto spisu), že obviněný M. M. podal odvolání toliko proti výroku o trestu ve shora citovaném rozsudku soudu prvního stupně. Jak totiž v rámci svého odvolání namítl, soud prvního stupně podle obviněného pochybil, pokud při ukládání trestu neužil ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Obviněný opřel toto své přesvědčení v podstatě jen o tvrzení, podle něhož uložený trest je pro něj nepřiměřeně přísný, protože postačí působit na něj i mírnějším trestem.
Jak je tedy patrné z obsahu odvolání obviněného, nevytýkal v něm soudu prvního stupně žádné vady, které by měly původ ve výroku o vině, nýbrž domáhal se jen mimořádného snížení trestu odnětí svobody ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku. Se zmíněnou námitkou obviněného se odvolací soud vypořádal a podrobně vyložil, proč ji neshledal důvodnou (viz str. 4 až 8 jeho usnesení). Nejvyšší soud považuje jeho závěry za správné a odpovídající zákonu.
Proto ani nebylo povinností odvolacího soudu, aby v posuzované věci současně přezkoumával i výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně napadeného odvoláním obviněného, tak jak to předpokládá ustanovení §254 odst. 2 tr. řádu. Nejvyšší soud se tedy ztotožňuje se závěrem Vrchního soudu v Praze vyjádřeným v jeho usnesení (viz str. 3), podle kterého odvolací soud neshledal důvody pro postup podle citovaného ustanovení. S odkazem na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu pak za této situace platí, že pokud bylo odvolání podáno toliko proti výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. řádu přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. řádu, může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. řádu a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. řádu, musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že odvolací soud je zásadně vázán tím, který výrok odvolatel napadl a jaké vady vytkl tomuto výroku nebo řízení, jež mu předcházelo. Jelikož však byl odvolací soud v trestní věci obviněného M. M. povinen přezkoumat toliko výrok o trestu a vada vytýkaná odvoláním obviněného nemohla mít svůj původ též ve výroku o vině obsaženém v rozsudku soudu prvního stupně, jak předpokládá ustanovení §254 odst. 2 tr. řádu, nemohl obviněný napadnout dovoláním ani zákonnost a odůvodněnost výroku o vině. Obviněný však přesto zaměřil své dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jen proti výroku o vině obsaženému v rozsudku soudu prvního stupně, jak je zřejmé z obsahu dovolání obviněného, v němž se domáhá uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako „ultima ratio“, a zpochybňuje zjištěnou výši škody, která je zákonným znakem spáchaného trestného činu zpronevěry. To jsou námitky týkající se pouze otázky viny, přičemž výroku o trestu, který výlučně z podnětu odvolání obviněného přezkoumával odvolací soud, v podaném dovolání nic nevytýká.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že pokud obviněný M. M. podal své dovolání pouze proti takové části odsuzujícího rozhodnutí, kterou nepřezkoumával a ani nebyl povinen přezkoumávat odvolací soud, tj. proti výroku o vině trestným činem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, nelze jeho dovolání považovat za přípustné. Proto bylo podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu dovolání obviněného jako nepřípustné odmítnuto, přičemž vzhledem k tomuto závěru Nejvyšší soud dále nezjišťoval, zda je v podaném dovolání řádně uplatněn některý dovolací důvod, případně jestli námitky obviněného je vůbec možné podřadit pod určitý zákonem stanovený dovolací důvod.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 11. 2012
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y