ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.1088.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 1088/2012-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 11. 2012 o dovolání obviněného M. P. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. 10 To 27/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 17 T 48/2011, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. 10 To 27/2012, a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 17 T 48/2011.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Trutnově přikazuje , aby věc obviněného M. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Trutnově ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 17 T 48/2011, byl obviněný M. P. uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že v období od 1. ledna 2007 do 31. prosince 2007 v T. ani nikde jinde, jako soukromý podnikatel se sídlem podnikání L. , , ve své daňové evidenci nezaevidoval zdanitelné příjmy a neoprávněně zaevidoval výdaje, které nebyly vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů, a nesprávné údaje uvedl v daňovém přiznání podaném dne 20. 6. 2008 u Finančního úřadu v Trutnově, čímž porušil ustanovení §7 písm. b), §38 písm. g) a následující, zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, nepřiznal a neuhradil silniční daň za období roku 2007, přestože v dané době používal k podnikatelské činnosti motorové vozidlo, čímž porušil ustanovení §8 až 11 zákona č. 16/1993 Sb. o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů, a i když zaevidoval do daňových výdajů vyplacené peněžní prostředky poplatníkům na základě listin nazvaných Dohoda o provedení práce, neodvedl srážkovou daň a zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, čímž porušil ustanovení §38 písm. h) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, kdy:
a) v daňové evidenci do zdanitelných příjmů nezaevidoval
• fakturu ze dne 16. 1. 2007, odběratel V. P. , H. , T. , na částku 20.000,- Kč,
• fakturu ze dne 26. 4. 2007, odběratel P. Ch. , A. , T. , na částku 140.000,- Kč,
• fakturu ze dne 24. 4. 2007, odběratel manželé S. , Ch. , na částku 150.000,- Kč,
• fakturu ze dne 14. 5. 2007, odběratel manželé S. , Ch. , na částku 73.000,- Kč,
• fakturu bez čísla ze dne 4. 6. 2007, odběratel manželé S. , Ch. , na částku 77.000,- Kč,
čímž snížil své zdanitelné příjmy za období roku 2007 o celkovou částku ve výši 460.000,- Kč;
b) v přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2007 v Příloze číslo 1 předložené Finančnímu úřadu v Trutnově dne 20. 6. 2008 vykázal výdaje související s příjmy ve výši 745.153,- Kč, ale kontrolou byly zajištěny výdajové pokladní doklady v celkové výši 706.535,50 Kč, čímž si neoprávněně zvýšil výdaje o částku 38.627,- Kč;
c) do daňové evidence zaevidoval pokladní doklad V/18 ze dne 26. 4. 2007 na částku 15.000,- Kč a doklad V/35 ze dne 4. 5. 2007 na částku 6.700,- Kč od firmy WOHN-BAU, s. r. o., Říční 56, Trutnov, jako zálohu na materiál, přestože tento stavební materiál nehradil z vlastních finančních prostředků, ale pouze vyzvedával u prodejce pro firmu Ing. L. K. , A. , T. , čímž si neoprávněně zvýšil výdaje o celkovou částku 21.700,- Kč;
d) dne 20. 4. 2007 zaevidoval dokladem V/15 výdaj ve výši 12.000,- Kč s textem záloha na materiál, bez uvedení a doložení za co konkrétně byla částka vyplacena a komu, čímž si neoprávněně zvýšil výdaje o částku 12.000,- Kč;
e) do daňových výdajů zaevidoval na základě ručně psaných pokladních dokladů vystavených firmou Z. Z. , Podlahové krytiny T. , zaplacené zálohy na odběr materiálu, a to doklad V/29 ze dne 3. 5. 2007 na částku 12.500,- Kč, doklad V/55 ze dne 18. 5. 2007 na částku 8.432,- Kč, doklad V/92 ze dne 7. 6. 2007 na částku 6.000,- Kč, doklad V/96 ze dne 8. 6. 2007, tedy celkem 27.932,- Kč a duplicitně jako výdaje zaevidoval prodejní daňové pokladní doklady s rozpisem nakoupeného materiálu, ke kterému byly zaplacené výše uvedené zálohy, čímž si neoprávněně zvýšil výdaje o částku 27.932,- Kč;
f) do daňové evidence zaevidoval jako výdaj V/20 doklad vystavený dodavatelem BALÁŽ - ZEMNÍ PRÁCE, s. r. o., Na Kopečku 89, Trutnov, pro odběratele K. M. , P. R. , Z. O. , ze dne 27. 4. 2007 na částku 3.285,- Kč bez jakéhokoliv přeúčtování, čímž si neoprávněně zvýšil výdaje o částku 3.285,- Kč;
g) do daňových výdajů zaevidoval dne 30. 11. 2007 dokladem V/151 částku 1.008,- Kč s textem "materiál dle dokl", ačkoliv se jednalo o dobropis poskytnutý a uhrazený dodavatelem materiálu STAVEBNINY NYPRO, a. s., prodejna Dvůr Králové nad Labem, a měl být zaevidován jako příjem, čímž si neoprávněně zvýšil výdaje o částku 2.016,- Kč;
h) přestože ve zdaňovacím období roku 2007 používal k podnikatelské činnosti motorové vozidlo Citroën Berlingo, za dané období nepodal daňové přiznání k dani silniční a neodvedl silniční daň ve výši 3.000,- Kč;
ch) do daňové evidence roku 2007 zaevidoval do výdajů postupně vyplacené peněžní prostředky poplatníkům – zaměstnancům na základě dohod o provedení práce, a to:
• S. M. , vyplacen v červnu čistý příjem 21.500,- Kč, zálohová daň 20% 5.380,- Kč,
• S. M. , vyplacen v červenci čistý příjem 2.500,- Kč, daň srážková 15% 441,- Kč,
• O. M. , vyplacen v červenci čistý příjem 5.600,- Kč, zálohová daň 20% 1.400,- Kč,
kterým z takto vyplacených mezd nesrazil, nepřiznal a neodvedl daň na zvláštní sazbu daně (srážková daň) a zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků,
čímž ztížil včasné a řádné zjištění vlastních daňových povinností a výrazným způsobem ztížil provedení daňové kontroly správcem daně – Finančním úřadem v Trutnově, který byl následně nucen vlastním postupem podle daňových předpisů doměřit daň z příjmu fyzických osob, silniční daň, daň na zvláštní sazbu daně a daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků v celkové výši 194 704,- Kč.
Za tento přečin byl obviněný M. P. odsouzen podle §254 odst. 1 tr. zákoníku za použití §2 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu živnosti ohlašovací řemeslné v oboru zednictví na dva roky.
Krajský soud v Hradci Králové, který projednal odvolání obviněného jako soud odvolací, rozhodl usnesením ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. 10 To 27/2012, tak, že z podnětu odvolání obviněného byl napadený rozsudek zrušen podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2) tr. ř. ve výroku o trestu zákazu činnosti. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. 10 To 27/2012, podal obviněný M. P. prostřednictvím obhájce JUDr. Lukáše Havla dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které si podal pouze do druhého výroku usnesení odvolacího soudu. Dovolatel v podrobnostech uvedl, že nalézací soud převzal listinné podklady zpracované Finančním úřadem v Trutnově a nesdělil konkrétně, k jakým závěrům z nich dospěl. Obecně uvádí závěr o řádném nevedení účetnictví, kdy však přejímá zprávu finančního úřadu, která byla podkladem pro doměření daně v konkrétní výši. Zaevidování nebo nezaevidování dokladu [ad písm. a), c) – g) výroku rozsudku] není hrubým zkreslováním či uváděním nepravdivých údajů v účetních knihách. Dovolatel nemůže být odpovědný za součty výdajů ad písm. b) výroku rozsudku, když přiznání k dani z příjmu nepodal. Nepodání daňového přiznání není trestné, pokud měl správce daně za předchozí období vědomost o daňové povinnosti daňového subjektu [viz písm. ad h) výroku rozsudku]. Pokud soud konstatuje, že obviněný v účetních knihách uvedl „hrubě zkreslující údaje“, potom uvedený závěr nebyl zjištěn. Daňové přiznání podepsala a podala manželka obviněného. Soudy bez dalšího pouze převzaly zprávy a listiny finančního úřadu a doplnily je bezobsažnou výpovědí svědka Š. , nesprávně převzaly závěr finančního úřadu, který konstatuje sice nesprávnosti v daňových povinnostech obviněného, ale dospívá k nim na základě srovnání daňového přiznání za rok 2007 a obviněným předložených dokladů. Tedy finanční úřad daň z příjmu doměřil proto, že daňový subjekt neprokázal správnost údajů v daňovém přiznání za rok 2007 a daň z důvodu neunesení důkazního břemene ve správním řízení doměřil na základě pomůcek. Soudy ze závěru o doměření daňové povinnosti na základě rozporu daňového přiznání s doklady předloženými obviněným dospěly k závěru, který z toho nevyplývá, a to, že obviněný uvedl v účetních knihách „hrubě zkreslující a nepravdivé údaje“. Soud uvedený rozpor sám přiznává ve výroku o vině, když uvádí, že obviněný ve své daňové evidenci nezaevidoval zdanitelné příjmy a neoprávněně zaevidoval výdaje, které nebyly vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů, a nesprávné údaje uvedl v daňovém přiznání podaném dne 20. 6. 2008 u Finančního úřadu v Trutnově. V této části tedy přiznává, že pro účely zjištění nesprávnosti v daňové evidenci vychází z daňového přiznání obviněného. Samotný popis skutku podle obviněného nevypovídá o tom, že obviněný se dopustil trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění. U písm. ad ch) skutku by za určitých předpokladů bylo možné skutek posoudit jako trestný čin zkrácení daně, který však vyžaduje znak „ve větším rozsahu“, jenž v daném případě nebyl naplněn, a tak podle dovolatele skutek není trestným činem a soudy jej nesprávně kvalifikovaly podle §254 odst. 1 tr. zákoníku. Ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá prokázání úmyslného nevedení účetních knih, zápisů nebo jiných dokladů. Skutečnost, že obviněný výdaje špatně zaevidoval, nesvědčí o zjištěném úmyslu. Obviněný se věnuje profesi zedníka, účetnictví nerozumí, a proto si platí účetní. Také to, že daňové přiznání nepodal obviněný, vylučuje jeho úmysl. Jak již bylo zmíněno, soud převzal doklady a závěry finančního úřadu, tedy ze správního řízení, které je založeno na jiných zásadách než trestní řízení, nadto je chybně vyhodnotil a interpretoval, dovolatel tak má za to, že je zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, neboť finanční úřad nehodnotil nic jiného než nesoulad daňového přiznání a předložených dokladů. Finanční úřad nikde nekonstatoval zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění. Soud shledává trestněprávní následek za to, že obviněný nesplnil při dokazování v daňovém řízení svou povinnost, a v důsledku toho správce daně stanovil daň podle pomůcek. Obviněný měl na základě svého pracovního úrazu v prosinci 2007 vážné zdravotní problémy, v tomto stavu se nemohl věnovat svým povinnostem.
Zjevné rozpory panují též u jednotlivých zjištění. Ad písm. a) a b) výroku rozsudku pokud nepodával daňové přiznání, jak vyplynulo z výpovědi obviněného, jeho manželky a účetní B. , obviněnému nemůže být dáván za vinu rozpor v obsahu daňového přiznání. U písm. ad c) ze zprávy L. K. vyplynulo, že pro něj obviněný práce nevykonával. Obviněný tedy doklad ad c) mohl řádně jako výdaj zaúčtovat, chybou bylo jen doslovné znění daňového dokladu, který firma Wohn-bau, s. r. o., nechtěla uvést do řádného stavu, když se jednalo o prostředky vynaložené obviněným na dosažení, zajištění a udržení svých příjmů. U části skutku ad písm. d) se doklad týkal výdajů souvisejících s podnikáním obviněného a pouze nedoplnění dokladu nemůže vést k závěru o neoprávněném zvýšení výdajů o částku 12.000 Kč. V dalších částech skutku ad písm. e) – f) se jedná o nesrovnalosti způsobené chybou účetní. Ad písm. c) – f) je z popisu skutku patrná pouhá nesprávnost při zaevidování dokladů, která nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podle §254 odst. 1 tr. zákoníku. Chybou při evidenci dokladů nelze bez dalšího naplnit úmysl pachatele a dále jsou i vyloučeny znaky „uvedl v účetních dokladech hrubě zkreslující nebo nepravdivé údaje“. Předložené doklady nevykazují žádné znaky o fiktivních nebo pozměněných účetních případech. Naopak popis skutku vypovídá o tom, že neúmyslně obviněný zaevidoval doklady, o kterých si myslel, že jsou výdaji na dosažení, zajištění a udržení svých příjmů. U části skutku ad písm. ch) se jedná o pochybení účetní. Dohoda o provedení práce byla podle obviněného písemnou smlouvou o dílo. Dané osoby nebyly jeho zaměstnanci, samy podnikaly na živnostenské listy a byly osobami samostatně podnikajícími, někteří těmto osobám vypomáhali. Dohody o provedení práce nebyly podepsány. Obviněný je přesvědčen, že je oprávněn zaúčtovat výdaje na zhotovování díla ve formě odměn subdodavatelům části díla. Konečně také dovolatel namítal nerespektování zásady ultima ratio vymezené v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Vzhledem k výše uvedenému dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. 10 To 27/2012, a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného M. P. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil tak, že pokud jde o povahu námitek obviněného proti výkladu jednotlivých důkazů a průběhu důkazního řízení vůbec, je třeba podotknout, že ty – s výjimkou specifických případů, na něž dovolání obviněného nemíří – není možno podřadit pod důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný ve svém dovolání především opakuje již dříve vznášené námitky proti způsobu, jímž soudy hodnotily jednotlivé opatřené důkazy, čili se omezuje na polemiku postihující skutková zjištění soudů; tím ovšem nemůže naplnit deklarovaný důvod dovolání. Obviněnému nelze přisvědčit ani v jeho výtkách týkajících se postupu soudů při využití listinných důkazů poskytnutých místně příslušným finančním úřadem. Je pochopitelné, že procesní postupy finančního úřadu a orgánů činných v trestním řízení se odlišují a nikde v rozhodnutích soudů se netvrdí opak, procesní odlišnosti však v dané věci nemají žádný význam. Finanční úřad je specializovaný orgán zaměřený na ochranu fiskálních zájmů státu a jako takový je vybaven procesními prostředky konstruovanými zvlášť k tomu, aby odhaloval případy machinací daňových poplatníků v rámci daňového řízení. Výstupy činnosti finančního úřadu jsou pro soud spolehlivým důkazem s vysokou vypovídací hodnotou o tom, jakým způsobem postupoval obviněný při vedení účetnictví z hlediska jeho daňové průkaznosti a věcné správnosti, nelze proto význam takového důkazu zlehčovat. Jestliže pak dovolatel uvádí, že „zaevidování či nezaevidování účetního dokladu není hrubým zkreslováním či uváděním nepravdivých údajů v účetních knihách“, pak v dovolání absentuje jeho stanovisko, co by považoval za hrubé zkreslování či uvádění nepravdivých údajů v účetních knihách. Takovým jednáním však nepochybně je to, že daňový poplatník deklaruje jako výdajové účetní doklady listiny, které ve skutečnosti žádné jeho reálné výdaje neosvědčují, a naopak v rozporu se svými povinnostmi nezahrne do účetnictví doklady, které dosvědčují jeho dosažený zdanitelný příjem (a současně daňově relevantní výdaj druhého účastníka daného účetního případu). Tímto způsobem totiž dochází ke zcela flagrantnímu zkreslení celkové účetní bilance daňového subjektu v jeho prospěch a na úkor jeho fiskálních povinností, jak je patrno i ze skutkových zjištění učiněných v této věci. Jestliže konečně dovolatel soudům vytýká, že v jeho případě nerespektovaly zásadu ultima ratio vymezenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku, ačkoli tak měly učinit, ani v tom mu nelze dát za pravdu. Postup předvídaný v citovaném ustanovení by připadal v úvahu, pokud by se jednalo o ojedinělý poklesek obviněného. V tomto případě však skutková zjištění hovoří o celoročním období, během něhož obviněný víceméně soustavně zkresloval účetní evidenci, kterou byl jako podnikatel – fyzická osoba povinen řádně vést, a to s cílem pokud možno eliminovat své zákonné daňové povinnosti. Záměrné a vědomě nepravdivé snížení zdanitelných příjmů o 460.000 Kč a podobně obmyslné navýšení daňových výdajů o částku přesahující 103.000 Kč, nemluvě o dalších ve skutku popsaných jednáních k újmě fiskálních zájmů státu, rozhodně nelze mít za tak nezávažné a bagatelní, aby – při současném naplnění znaků deliktu popsaného v trestním zákoně – bylo namístě řešit odpovědnost obviněného prostředky jiného právního odvětví namísto trestní represe.
Z obsahu meritorního rozhodnutí v této věci lze podle státního zástupce soudit, že není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné, přičemž valná část argumentace není podřaditelná pod žádný ze zákonných důvodů dovolání popsaných v §265b tr. ř. Navrhl dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným M. P. vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal . Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
Obviněný M. P. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného M. P.
Obviněný M. P. byl uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že v účetních knihách, sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač byl k tomu podle zákona povinen, uvedl nepravdivé a hrubě zkreslené údaje, a ohrozil tak včasné a řádné vyměření daně. Dovětek „ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně“ u trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku se vztahuje nejen k alinea 3, ale i k alinea 1 a 2, a proto je třeba zaměřit na prokázání tohoto znaku dokazování a jeho výsledky pak vyjádřit ve skutkové i právní větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005, publikované pod č. 54/2006 Sb. rozh. tr.). Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen v některé důležité části výkazu nebo hlášení. Za hrubě zkreslené údaje považujeme takové, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech sloužících ke kontrole hospodaření, což může vést k zásadně nesprávným závěrům. Zákon na rozdíl od dříve účinné právní úpravy neuvádí, že by se nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje měly týkat závažných skutečností. Přesto však se musí nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje týkat podstatné skutečnosti v účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, což plyne i z toho, že současně musí dojít k ohrožení majetkových práv nebo k ohrožení včasného a řádného vyměření daně. Ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku jde o úmyslný trestný čin. Pachatelem může být podle zákona kterákoli fyzická nebo právnická osoba. Nevyžaduje se speciální nebo konkrétní subjekt. Pokud jde o pachatele-fyzickou osobu, zpravidla to bude podnikatel-fyzická osoba nebo statutární orgán právnické osoby, který vede účetnictví dané účetní jednotky nebo má z jiného důvodu přístup k účetním knihám, zápisům nebo jiným dokladům a který je v takové funkci nebo postavení, v němž je odpovědný za jejich správnost.
Nalézací soud dovodil, že během dokazování vyšlo zcela jednoznačně najevo, že obviněný řádně účetnictví nevedl, účetní doklady měl uložené na několika místech a sám při ústním jednáním správci daně uvedl, že není schopný, a ani nechce prokázat uplatněné výdaje k různým zakázkám, přičemž bylo prokázáno, že dohodu o provedení práce minimálně s D. O. neměl uzavřenu řádně, když ač byla založena v rámci účetnictví, sám D. O. vyvrátil její pravost, když popřel, že by ji kdy podepsal, a že v daňové evidenci do zdanitelných příjmů nezaevidoval faktury uvedené pod bodem ad a) rozsudku, v důsledku čehož snížil své zdanitelné příjmy, vykázal výdaje, ač daňovou kontrolou byly zajištěny výdaje v nižší výměře, zaevidoval účetní pokladní doklady jako zálohy na materiál, ač tento stavební materiál nehradil z vlastních finančních prostředků, zaevidoval doklady bez přesných určení odběratelů, duplicitně zaevidoval jako výdaje prodejní daňové doklady, k nimž byly zaplacené zálohy (kdy svědek P. Č. jednoznačně toto označil za chybu obviněného), k výkonu podnikatelské činnosti používal vozidlo, ač nebyl přihlášen k dani silniční a neodvedl tak silniční daň, a zaevidoval do výdajů postupně vyplacené peněžní prostředky zaměstnancům na základě dohod o provedení práce, z nichž nesrazil, nepřiznal a neodvedl daň. V doplněném dokazování bylo prokázáno, že pro obviněného na základě dohod o provedení práce vykonával práci pouze M. S. a M. O. (srov. str. 5 až 6 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Skutková podstata přečinu podle §254 odst. 1 tr. zákoníku sankcionuje povinnost vést a uchovávat nezkreslené účetní doklady, popř. další doklady sloužící k přehledu o hospodaření a majetku, přičemž ve vztahu k přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku je ustanovením subsidiárním. Za nevedení účetních dokladů se považuje, pokud povinná osoba si sice účetní knihy opatří, avšak buď je nevyplňuje vůbec, nebo je vyplňuje nedostatečně, takže nemají příslušné náležitosti a nedávají přesný přehled o stavu hospodaření a majetku a nemohou tak sloužit k jejich kontrole. Přesně tímto způsobem obviněný jednal, a proto soud dospěl k závěru, že minimálně ve formě zavinění úmyslu eventuelního naplnil skutkovou podstatu překvalifikovaného přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nevedl řádně a odpovědně účetní knihy sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, a zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, povinen, a tímto svým jednáním ohrozil majetková práva jiného a včasné a řádné vyměření daně. Přitom částka 194.704,- Kč nevymezuje výši škody, ale rozsah ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, čímž je dána i společenská škodlivost (srov. str. 6 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud v reakci na některé námitky obviněného M. P. , které uplatnil rovněž v dovolacím řízení, zapsal, že ohledně poukazu na zvláštnosti (odlišnosti) daňového řízení od řízení trestního, setrvává krajský soud na svém názoru, že doklady od správce daně podléhají režimu listinných důkazů, když výši zkrácené daně sice trestní soud posuzuje samostatně jako prejudiciální otázku, leč to je v posuzované věci nepodstatné, neboť takto dokazování zaměřeno nebylo. Nepochybil proto okresní soud, jestliže při popisu jednotlivých účetních případů, v nichž obviněný postupoval v rozporu se zákonem, jak jsou popsány v enunciátu přezkoumávaného rozsudku, vycházel ze zprávy o daňové kontrole finančního úřadu a dalších důkazů, které jednotlivě, podle čísel listů spisu, citoval v odůvodnění napadeného rozsudku na straně páté jeho písemného vyhotovení. S tímto závěrem odvolacího soudu Nejvyšší soud plně souhlasí a v této části považuje námitky dovolatele za nedůvodné. Je-li namítáno, že nutnost doměření příslušných daní podle pomůcek finančního úřadu není ohrožením včasného a řádného vyměření daně, coby znaku skutkové podstaty přečinu podle §254 odst. 1 tr. zákoníku, odvolací soud dovodil, že okresní soud, podle požadavku krajského soudu, který byl činěn v kasačním rozhodnutí za účelem naplnění zásady, aby popis skutku plně vyčerpal aplikovanou právní kvalifikaci, vyjádřil onen dovětek §254 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku tím, že konkrétními účetními případy, popsanými v tzv. skutkové větě napadeného rozsudku ad a) až ch), ztížil včasné a řádné zjištění vlastních daňových povinností a výrazným způsobem ztížil provedení daňové kontroly zde označeným správcem daně, který byl donucen podle daňových předpisů doměřit dále zde citované druhy daní ve zde uvedené celkové jejich výši (srov. str. 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud se zabýval jak rozhodnutími soudů nižších stupňů, tak i předloženým spisovým materiálem, a dospěl k následujícím zjištěním. Nalézací soud učinil závěr, že obviněný M. P. jednal minimálně ve formě nepřímého úmyslu, tedy že věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, s tím byl srozuměn [srov. §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Při eventuálním úmyslu pachatel míří zásadně na jiný účel či sleduje jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě (in eventum) dojde k porušení chráněného zájmu. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak i účelem či cílem nezávadným. Nejvyšší soud proto nesouhlasí se soudem nalézacím, pokud se jedná o naplnění subjektivní stránky jednání obviněného, neboť ani z popisu skutku a ani z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu není zřejmé, na základě jakých okolností dospěl tento soud ke zjištění o minimálně eventuálním úmyslu. Nalézací soud pouze uvedl, že za nevedení účetních dokladů se považuje, pokud povinná osoba si sice účetní knihy opatří, avšak buď je nevyplňuje vůbec, nebo je vyplňuje nedostatečně, takže nemají příslušné náležitosti a nedávají přesný přehled o stavu hospodaření a majetku a nemohou tak sloužit k jejich kontrole. Přesně tímto způsobem obviněný jednal, a proto soud dospěl k závěru, že minimálně ve formě zavinění úmyslu eventuelního naplnil skutkovou podstatu překvalifikovaného přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nevedl řádně a odpovědně účetní knihy sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, a zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, povinen, a tímto svým jednáním ohrozil majetková práva jiného a včasné a řádné vyměření daně. K tomuto zdůvodnění nalézacího soudu považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že účetními knihami jsou podle §13 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pokud zákon o účetnictví nestanoví jinak, tyto doklady: a) deník (deníky), v němž účetní jednotky účetní zápisy uspořádají z hlediska časového (chronologicky) a jímž prokazují zaúčtování všech účetních případů v účetním období, b) hlavní kniha (blíže srov. §13 odst. 2 ÚčZ), v níž účetní jednotky účetní zápisy uspořádají z hlediska věcného (systematicky), c) knihy analytických účtů, v nichž účetní jednotky podrobně rozvádějí účetní zápisy hlavní knihy, d) knihy podrozvahových účtů, ve kterých se uvádějí účetní zápisy, které se neprovádějí v účetních knihách podle písmen a) a b). Účetní jednotky nesmějí zřizovat účty mimo účtový rozvrh a účetní knihy. U účetních jednotek, které vedou účetnictví ve zjednodušeném rozsahu, spočívá zjednodušení oproti účetním jednotkám, které vedou účetnictví v plném rozsahu, zejména v tom, že a) sestavují účtový rozvrh, v němž mohou uvést pouze účtové skupiny, nevyžaduje-li zvláštní právní předpis [např. §45 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla)] členění podrobnější, b) mohou spojit účtování v deníku s účtováním v hlavní knize, atd. Porovná-li se toto znění zákona se skutkovou větou výroku rozsudku nalézacího soudu, je zcela zřejmé, že uvedené velmi stručné zdůvodnění subjektivní stránky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku neodpovídá shora uvedenému popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, zvláště když obviněnému není kladena za vinu alinea první §254 odst. 1 tr. zákoníku, ale jen alinea druhá (viz právní věta výroku o vině). Odhlédne-li se od toho, že uvedené vyjádření neodpovídá výroku o vině, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že nalézací soud nevyjádřil konkrétní charakter a způsob jednání obviněného z hlediska jeho úmyslného zavinění, byť ve formě úmyslu eventuálního. Závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak, jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 6 Tdo 352/2002). Těmto požadavkům však nalézací soud nedostál, když se ani náležitě nevypořádal s obhajobou obviněného, že byl v důsledku svého pracovního úrazu vážně nemocen, měl poškozenou páteř, nemohl chodit, byl opakovaně operován, a proto se nemohl náležitě věnovat svým povinnostem, přičemž předmětné doklady předávala účetní P. B. manželka obviněného H. P. , což obě v podstatě ve svých svědeckých výpovědích potvrdily. Nalézací soud sice tyto skutečnosti v odůvodnění svého rozsudku konstatuje (srov. str. 4 až 5), ale blíže se s nimi z hlediska obhajoby obviněného nezabývá.
Další pochybení nalézacího soudu spatřuje Nejvyšší soud v tom, že ačkoliv mu bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 10 To 373/2011, uloženo, aby odstranil rozpor mezi popisem skutku a aplikovanou právní kvalifikací (srov. č. l. 181 až 182 spisu), popis skutku, jak je zachycen v novém rozsudku nalézacího soudu ze dne 2. 11. 2011, opět v některých zásadních směrech neodpovídá použité právní kvalifikaci, a to ustanovení §254 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku. V úvodu skutkové věty je sice zachyceno, že obviněný M. P. kromě toho, že nezaevidoval zdanitelné příjmy a neoprávněně zaevidoval výdaje, které nebyly vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů, nepřiznal a neuhradil silniční daň a neodvedl srážkovou daň a zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, což vůbec neodpovídá dikci ustanovení §254 odst. 1 tr. zákoníku (spíše by se mohlo jednat o zkrácení nebo nedovedení daně ve smyslu §240 či §241 tr. zákoníku, pokud by ovšem naplnilo všechny znaky těchto trestných činů), dále také, že uvedl nesprávné údaje v daňovém přiznání podaném dne 20. 6. 2008, čemuž by eventuelně mohla odpovídat pouze část skutku pod písm. b), c), a f) skutkové věty výroku o vině.
Pokud se týká části skutku pod písm. ad a), kterým je obviněnému M. P. kladeno za vinu, že v daňové evidenci nezaevidoval do zdanitelných příjmů ve výroku rozepsané faktury, čímž snížil své zdanitelné příjmy, skutku pod písm. ad d), jímž je obviněnému kladeno za vinu, že zaevidoval doklad s textem záloha na materiál bez uvedení a doložení za co konkrétně byla částka vyplacena a komu, čímž si neoprávněně zvýšil výdaje, a skutku pod písm. ad e), kterým bylo dovolateli kladeno za vinu, že do daňových výdajů zaevidoval na základě ručně psaných pokladních dokladů vystavených firmou Z. Z. zaplacené zálohy na odběr materiálu a duplicitně jako výdaje zaevidoval prodejní daňové pokladní doklady s rozpisem nakoupeného materiálu, ke kterému byly zaplacené výše uvedené zálohy, čímž si neoprávněně zvýšil výdaje, potom z hlediska objektivní stránky přečinu podle ustanovení §254 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku mu jimi není kladeno za vinu, že by správci daně předkládal zfalšované, tedy hrubě zkreslující a nepravdivé údaje, jak je uvedeno s odkazem na znění citovaného ustanovení v právní větě výroku o vině. Spíše by se mohlo jednat, ovšem za určitých dalších okolností, které zatím nebyly důkazně doloženy, o alineu první §254 odst. 1 tr. zákoníku ve formě řádného nevedení účetních dokladů nebo alineu třetí ve formě zatajení účetních dokladů.
Pokud se týká skutku pod písm. ad g), kdy do daňových výdajů měl obviněný M. P. zaevidovat doklad s textem „materiál dle dokl.“, ačkoliv se jednalo o dobropis poskytnutý a uhrazený dodavatelem materiálu a měl být zaevidován jako příjem, čímž si obviněný neoprávněně zvýšil výdaje, Nejvyšší soud odkazuje na zprávu Finančního úřadu v Trutnově (č. l. 47 a násl. spisu), v níž se uvádí, že v tomto případě se podle sdělení daňového subjektu jednalo o účetní chybu (srov. č. l. 48 spisu). O tom, že se jednalo o přiznané pochybení účetní, svědčí rovněž její výpověď učiněná u hlavního líčení dne 16. 6. 2011, kde k bodu g) uvedla, že se jedná o pochybení z její strany (viz č. l. 151 spisu). Na základě těchto okolností potom není možné dovodit u obviněného M. P. jeho vlastní úmyslné jednání, byť ve formě úmyslu eventuálního.
V písmenech h) a ch) výroku rozsudku je obviněnému M. P. kladeno za vinu neodvedení silniční daně a daně na zvláštní sazbu daně (srážková daň) a zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, nikoliv uvedení hrubě zkreslujících a nepravdivých údajů. Pokud by bylo uvažováno o zkrácení daně, jak namítal v dovolání již sám obviněný, či spíše o neodvedení daně ve smyslu §241 odst. 1 tr. zákoníku, výše neodvedené silniční daně, srážkové daně a zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, ovšem nedosáhla hranice většího rozsahu. Ke skutku pod písm. ad ch) dovolatel namítal, že se jedná o pochybení účetní. Dohoda o provedení práce byla podle obviněného písemnou smlouvou o dílo. Dané osoby nebyly jeho zaměstnanci, samy podnikaly na živnostenské listy a byly osobami samostatně podnikajícími, někteří těmto osobám vypomáhali. Dohody o provedení práce nebyly podepsány. Obviněný je přesvědčen, že je oprávněn zaúčtovat výdaje na zhotovování díla ve formě odměn subdodavatelům části díla. Obviněnému M. P. jsou kladeny za vinu dohody podepsané s M. S. a M. O. , založené na č. l. 84 a 88 spisu, přičemž obě tyto dohody o provedení práce jsou oproti tvrzení dovolatele podepsány, avšak současně opatřeny poznámkou, že pracovník finanční částku přizná ke zdanění příjmu. Podle učiněných výpovědí M. O. pracoval na svůj živnostenský list (srov. č. l. 210 spisu), svědek M. S. potvrdil, že podepsal s obviněným dohodu o provedení práce a potvrdil, že podpis na dohodě o provedení práce založené na č. l. 84 spisu je skutečně jeho (srov. č. l. 210 – 211 spisu). Všemi těmito skutečnostmi se nalézací soud ovšem nezabýval a s uvedenou obhajobou obviněného se vůbec nevypořádal.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí i obsahu spisu shledal, že je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku, a proto k důvodně podanému dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. 10 To 27/2012, a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 17 T 48/2011, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Trutnově, aby věc obviněného M. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení Okresní soud v Trutnově napraví všechny shora uvedené vady a nedostatky, které byly Nejvyšším soudem zjištěny a shora v podrobnostech popsány. Nejprve se zaměří na možnost prokázání toho, zda obviněný M. P. jednal skutečně úmyslně a o jakou formu úmyslu se jednalo. Následně se bude opětovně zabývat zněním skutkové věty, kde je třeba uvádět pouze ty části skutku, které skutečně naplňují znaky posuzovaného přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku, příp. některého jiného v úvahu přicházejícího trestného činu, jímž obviněného uzná vinným.
Teprve po odstranění všech uvedených nedostatků, pokud nalézací soud shledá naplněny všechny znaky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku, příp. některého jiného v úvahu přicházejícího trestného činu, bude se moci následně zabývat i další uplatněnou obhajobou ze strany obviněného M. P. týkající se nerespektování principu ultima ratio vymezeného v §12 odst. 2 tr. zákoníku v rámci zásady subsidiarity trestní represe. Zásada subsidiarity trestní represe, jako jedna ze základních zásad trestního práva, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, poněvadž trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio , vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V tomto směru je třeba, aby byla soudy respektována relevantní judikatura Ústavního soudu, kde je možno např. poukázat na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 541/10, z něhož se podává, že „umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném případě princip proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití trestněprávního prostředku ochrany). Ústavní soud k tomu např. v nálezu pod sp. zn. IV. ÚS 469/04 konstatoval: „Z ústavního hlediska žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).“ Srov. svazek č. 37, nález č. 116/2005 Sb. nál. a usn. ÚS ČR. Obdobně již opakovaně judikoval i Nejvyšší soud (srov. např. rozhodnutí pod sp. zn. 7 Tz 230/2000, 5 Tdo 897/2005, 5 Tdo 563/2008, 5 Tdo 1454/2008, 5 Tdo 315/2010 atd.). V daném případě je tedy třeba, aby nalézací soud znovu zvážil a posoudil všechny zmíněné konkrétní okolnosti, jež jsou spoluurčující z hlediska uplatnění principu „ultima ratio“ vyplývajícího z obecně platné zásady subsidiarity trestní represe.
Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Podobně i z případného rozhodnutí odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným, popř. i dalšími odvolateli v odůvodnění odvolání a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. listopadu 2012
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.