ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.1151.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 1151/2012-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2012 o dovolání, které podala obviněná H. R. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 3 To 34/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 10/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné H. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 31 T 10/2010, byla obviněná H. R. uznána vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dopustila stručně řečeno tím, že jako jediná jednatelka a společnice obchodní společnosti NARCIS NOVA, s. r. o., se sídlem Ostrava – Poruba, Havlíčkovo nám. 12, jež byla registrována od 1. 8. 2001 jako měsíční plátce daně z přidané hodnoty u Finančního úřadu Ostrava III, s vědomím, že společnost nevyvíjí žádnou ekonomickou činnost, v úmyslu vylákat daňovou výhodu ve formě nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, v období od září 2001 do února 2006 předkládala nepravdivá přiznání k dani z přidané hodnoty a jejich dodatky, v nichž předstírala soustavnou ekonomickou činnost společnosti a nerealizovaná zdanitelná plnění, na jejich podkladě jí byly postupně vyplaceny na účet společnosti vedený u Komerční banky, a. s., pobočka Ostrava nadměrné odpočty, vyjma částky 300.000,- Kč, kterou na základě žádosti obviněné vyplatil správce daně na účet M. K., a celkem tak neoprávněně převzala částku 13.518.538,- Kč. Za tento zločin byl obviněné uložen trest odnětí svobody podle §240 odst. 3 tr. zákoníku v trvání šesti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku soud uložil obviněné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 4 roků.
Vrchní soud v Olomouci rozhodoval o odvolání obviněné usnesením ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 3 To 34/2012, je zamítl jako nedůvodné podle §256 tr. ř.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci podala obviněná H. R. dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Radima Struminského. Uplatnila v něm dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř., tj. že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Naplnění prvního z dovolacích důvodů, a to v jeho alternativě spočívající v tom, že soud nebyl náležitě obsazen, spatřovala obviněná jednak ve „způsobu obsazení senátu přísedícími z hlediska transparentnosti a předvídatelnosti“, jednak ve „změně obsazení senátu u hlavního líčení oproti předběžnému projednání obžaloby“. Obě skutečnosti, které ovlivnily náležité obsazení senátu, vznikly tím, že předseda senátu v dané trestní věci nejprve nařídil předběžné projednání obžaloby, které se konalo v neveřejném zasedání za přítomnosti senátu ve složení – Mgr. Martin Kaňok, předseda senátu a Josef Achilles a Jaroslav Baroň jako přísedící. Vzhledem k tomu, že v rámci předběžného projednání obžaloby nebylo vydáno rozhodnutí ve smyslu §188 tr. ř., nařídil předseda senátu hlavní líčení. Podle jeho referátu měli být o konání hlavního líčení uvědoměni přísedící Pavel Jurčík, Zdeňka Marinová, Rudolf Ryška, Ludmila Kuzmíková. Podle protokolu o hlavním líčení ze dne 6. 9. 2011 však byla předmětná trestní věc obviněné H. R. projednána v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kaňoka, přísedících Josefa Achilla a Pavla Jurčíka a náhradní přísedící Ludmily Kuzmíkové. Netransparentnost obsazování senátu pak byla ještě podtržena nesprávným uvedením jmen přísedících na vývěsce před vstupem do jednací síně před konáním hlavního líčení. Až v jeho průběhu byla provedena oprava v souladu se skutečností. Obviněná projevila nesouhlas se způsobem, jakým na její shodnou námitku reagoval odvolací soud, připomněla, že podstatou jejích výhrad nejsou námitky týkající se důvodů vyloučení orgánů činných v trestním řízení ve smyslu §30 tr. ř., nýbrž nejasné dosazování přísedících do senátu, aniž bylo zřejmé, zda o nich rozhodoval předseda senátu, kdy tak učinil a proč bylo měněno původní složení senátu.
Tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná založila na tom, že v průběhu trestního řízení se nepodařilo vyvrátit její obhajobu o skutečné podnikatelské činnosti obchodní společnosti NARCIS NOVA, s. r. o., kterou fakticky řídila sestra obviněné. Za těchto okolností označila skutková zjištění soudů vycházející z opaku, tedy že podnikání bylo předstírané, za odporující provedeným důkazům a domáhala se užití výkladu Ústavního soudu, který zasahuje do rozhodování obecných soudů v případech, kdy zjistí extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a důkazy. V podrobnostech pak dovolatelka sama hodnotila některé skutečnosti, jež byly předmětem dokazování, a trvala na tom, že její, v únoru 2006 zemřelá sestra, provozovala jmenovanou společnost, i když většinu času trávila mimo území republiky v USA. Závěrem svého dovolání proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek Krajského soudu v Ostravě a aby přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupce využil svého práva a vyjádřil se k dovolání obviněné H. R. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Ivony Antonínové. Podle jejího názoru nemohlo v dané věci dojít k naplnění zákonných podmínek dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť rozhodoval věcně příslušný soud, který byl náležitě obsazen. Při rozhodování ve věci totiž byla respektována ustanovení §§27, 31 a 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Nešlo ani o jinou alternativu citovaného ustanovení trestního řádu, neboť senát rozhodoval v úplném složení, které odpovídalo rozvrhu práce a žádný soudce nebyl vyloučený z důvodů podjatosti. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství vyslovila naprostý souhlas s argumenty, jimiž důvodnost shodné námitky odmítl v rámci řízení o odvolání Vrchní soud v Olomouci. Rovněž argument extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy obviněná namítala již ve svém řádném opravném prostředku, a odvolací soud stejně jako předtím soud prvního stupně, se řádným a dostatečným způsobem vypořádal se všemi provedenými důkazy v souladu s jejich obsahem a nelze tak cokoli namítat proti skutkovým zjištěním vyjádřeným v odsuzujícím výroku o vině. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněná H. R. podala dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinila tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), její dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Obviněná v prvé řadě uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., a to v jeho alternativě, která předpokládá vadu spočívající v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát. Výhrady proti „náležitému obsazení“ soudu v dané věci spatřovala obviněná jednak v různém složení senátu při rozhodování o předběžném projednání obžaloby a v následujícím hlavním líčení, jednak v nejasnostech způsobu určení jednotlivých přísedících předsedou senátu a důvodech, které vedly ke změnám složení senátu v první den konání hlavního líčení. Úvodem je nutné poznamenat, že v rámci soudní činnosti jsou přijímána organizační opatření, jež není možné předem stoprocentně předvídat. Potom je nutné reagovat na vzniklou situaci a učinit vše pro řádný průběh výkonu soudnictví včetně konání hlavního líčení. Není tak možné, ale ani potřebné, trvat na dodržení všech pokynů předsedy senátu, jako v daném případě obeslání citovaných přísedících zařazených do příslušného senátu na den, kdy má proběhnout hlavní líčení. S ohledem na to, že přísedící jsou osobami většinou zaměstnanými, také lidskými bytostmi, je nutné počítat s tím, že mohou být v určený čas zaneprázdněni takovými povinnostmi, které jim brání plnit tuto dobrovolnou funkci, a také mohou být ze zdravotních důvodů neschopni účastnit se soudního řízení. Z hlediska zachování práva na zákonného soudce zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož se obviněná domáhala, nelze přiznat jakýkoli význam okolnostem, spočívajícím v odlišnostech mezi osobami přísedících označených v referátu předsedy senátu, jímž nařídil hlavní líčení, tzv. vývěskou na dveřích jednací síně a členy senátu, fyzicky přítomných při projednávání věci v hlavním líčení. Žádný vliv na zákonné obsazení senátu nemůže mít ani jeho odlišné složení při předběžném projednání obžaloby a při hlavním líčení. V tomto směru lze souhlasit s úvahami odvolacího soudu založenými zejména na zachování zásady ústnosti a bezprostřednosti (viz §2 odst. 11, 12 tr. ř.), jimiž dochází k naplnění ústavního práva na zákonného soudce, resp. jímž je naplněn smysl tohoto práva. Ten totiž spočívá mj. v tom, aby v řízení před soudem byly jednotlivé důkazy prováděny před přítomným senátem (vyjma řízení konaného samosoudcem podle §314a a násl. tr. ř.), a rozhodnutí ve věci pak mohlo být učiněno jen na podkladě takto provedených důkazů. Uvedený princip tak již dává odpověď na výhrady dovolatelky odmítající možnost rozdílného složení senátu v rámci předběžného projednání obžaloby a v hlavním líčení. Nejde totiž vůbec o to, zda při předběžném projednání obžaloby byl přítomen senát ve stejném složení, jako při následném projednávání věci v hlavním líčení, ale při zkoumání zachování práva na zákonného soudce je podstatné, že rozhodnutí o podané obžalobě bylo učiněno až v hlavním líčení, které bylo konáno vždy za stálé přítomnosti senátu ve stejném složení. Oba přísedící, kteří se podíleli na rozhodování ve věci samé, byli určeni ze seznamu zařazeného v rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě pro senát č. 31 T na dobu konání hlavního líčení pro roky 2010 a 2011 a jestliže těsně před začátkem hlavního líčení veřejnost či účastníci řízení si mohli přečíst na tzv. vývěsce jména přísedících, z nichž jedno neodpovídalo skutečnosti, nesvědčí taková situace o netransparentnosti či dokonce nejasnostem při obsazování senátu. Stejně tak nelze pochybovat o tom, že předseda senátu určoval přísedící, byť mohl být při svém rozhodování ovlivněn konkrétní situací, jež nastala před začátkem hlavního líčení. Poté však byl dodržen zákonný požadavek shodného složení senátu po celou dobu konání hlavního líčení a to je z hlediska požadavku na zákonného soudce určující. Jak důvodně připomněla státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření, nesprávné obsazení senátu by mohlo nastat při nedodržení ustanovení §§27, 31 a 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, která regulují způsob obsazení senátu u jednotlivých soudních stupňů.
V rámci předběžného projednání obžaloby, které navrhla sama obhajoba, nebylo učiněno žádné rozhodnutí, v rámci neveřejného zasedání soud v souladu s §187 odst. 3 tr. ř. přezkoumal úplnost důkazního materiálu a opodstatněnost obžaloby na základě trestního spisu. Poté neučinil žádné z rozhodnutí předpokládaných v §188 tr. ř., přijal obžalobu a rozhodl věc projednat v hlavním líčení. Teprve v jeho rámci provedl jednotlivé důkazy za přítomnosti senátu složeného ze stejných přísedících a to po celou dobu jeho konání. Všechny důkazy byly tudíž bezprostředně provedené před přísedícími, kteří se následně podíleli na rozhodnutí o podané obžalobě. Tím bylo dostatečným způsobem zachováno právo obviněné na zákonného soudce, jak je definováno v čl. 38 Listiny základních práv a svobod a blíže rozvedené v dalších zákonných předpisech včetně norem interní povahy.
Obviněná v rámci své argumentace o porušení jejího práva na zákonného soudce odkazovala na dvě soudní rozhodnutí, která však nesnesou jakéhokoli srovnání s okolnostmi projednávání předmětné trestní věci. Nejvyšší soud projednával ve věci vedené pod sp. zn. 28 Cdo 318/2002 dovolání, jednalo se o žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu nebytových prostor, a dne 19. 2. 2004 rozhodl o zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. V rámci odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyšší soud mj. vyslovil dovolatelkou zmíněný názor týkající se výkladu pojmu „nesprávné obsazení soudu“, neboť uvedená vada byla i podle občanského soudního řádu dovolacím důvodem ve smyslu §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Stejně jako obviněná se i dovolatelka v uvedené civilní věci domnívala, že nebylo dodrženo její právo na zákonného soudce a v důsledku toho došlo k naplnění dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném obsazení senátu. Nejvyšší soud připustil, že nesprávným obsazením soudu je nutné rozumět i případy, kdy věc projednávají a rozhodují „soudci, kteří k tomu nejsou zákonem povoláni“, jak citovala i obviněná H. R. Jenomže uvedené nesprávné obsazení soudu spočívalo v tom, že o odvolání ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci jako soudu prvního stupně, rozhodoval Krajský soud v Ostravě, ačkoli v té době již byla zřízena pobočka tohoto krajského soudu se sídlem v Olomouci. Odvolání žalobců v dané civilní věci tak mělo být projednáno u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, u něhož podle rozvrhu práce měli být určeni „zákonní soudci“. Protože ve věci jednal jako soud druhého stupně Krajský soud v Ostravě, došlo k porušení práva na zákonného soudce, jehož důsledkem bylo nakonec i nesprávné obsazení soudu. Jinak řečeno, o odvolání rozhodovali soudci, „kteří k tomu nejsou zákonem povoláni“. Již ze samé podstaty citovaných okolností je evidentní, že se jedná o naprosto odlišnou situaci, než o jakou jde u obviněné H. R. Její trestní věc byla projednána věcně i místně příslušným soudem, po celé hlavní líčení ve stejném složení senátu, tudíž nelze mít žádné pochybnosti o tom, že ve věci jednali „zákonní soudci“ a soud byl správně obsazen.
Rovněž tak druhá, obviněnou označená věc, v níž rozhodoval Ústavní soud usnesením ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 3213/10, je skutkově zcela odlišná. Jednalo se o řízení před civilním soudem, přičemž stěžovatel tvrdil porušení svého práva na zákonného soudce, k němuž došlo tím, že soud prvního stupně konal několik jednání, jehož se však účastnili různí přísedící, byť všichni ze seznamu určeného v rozvrhu práce pro daný senát. Ústavní soud odmítl akceptovat situace, kdy u každého z jednání v téže věci byl senát složen z jiných přísedících, vyhověl ústavní stížnosti a vyslovil požadavek na důvodnou změnu členů senátu a to v rámci pravidel zastupování tak, jak mají být stanovena příslušným rozvrhem práce.
Jak již bylo zdůrazněno, v trestní věci obviněné H. R. byl senát soudu prvního stupně náležitě obsazen, ve složení - předseda senátu Mgr. Martin Kaňok a přísedící Josef Achilles a Pavel Jurčík. Nemohlo proto dojít k porušení práva obviněné na zákonného soudce ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřuje k nápravě nesprávného hmotně právního posouzení skutku. Dopadá proto na případy, kdy skutek, jímž je obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze dovodit v případě, kdy soudy posoudily určitou skutkovou okolnost podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tudíž není možné napadat samotné závěry soudů, jež učinily ohledně skutkového stavu včetně jeho rozsahu, a především tento dovolací důvod není určen k námitkám proti způsobu, jakým soudy ve věci rozhodující provedené důkazy hodnotily, ani jak postupovaly při dokazování, a to včetně jeho rozsahu. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně povinen respektovat skutek, jak byl zjištěn a popsán v rozhodnutích soudů nižších stupňů.
Uvedený výklad dovolacího důvodu je považován za ústavně konformní i podle judikatury Ústavního soudu. Pouze v případech, v nichž tento soud shledá porušení základních, ústavními zákony zajištěných, práv a svobod stěžovatelů, zasahuje do napadených rozhodnutí obecných soudů. Činí tak mj. tam, kde shledá tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy. Pouze v případech, kdy dochází k tzv. deformaci důkazů, nebo bez skutkového podkladu, rozhoduje Ústavní soud ve prospěch stěžovatelů, neboť uvedené procesní vady mají za následek porušení práva na spravedlivý proces zakotvený v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. (Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.)
Jak sama obviněná připomíná ve svém dovolání, uplatnila shodnou námitku již ve svém řádném opravném prostředku, odvolací soud se s ní vypořádal, ale s jeho závěry dovolatelka nesouhlasí. Nadále setrvává na své obhajobě, podle níž společnost její zemřelé sestry skutečně provozovala ubytovací služby, nejednalo se tedy o fingovanou podnikatelskou činnost, jak uzavřely soudy obou stupňů a daňové výhody tudíž byly jí jako statutárnímu orgánu vypláceny oprávněně.
Obviněná znovu provedla v rámci své argumentace zhodnocení jednotlivých ve věci opatřených a provedených důkazů a dovodila z nich závěr pro sebe příznivý, že se nedopustila protiprávního jednání, za něž byla odsouzena. Jak již odvolací soud zdůraznil, odsuzující rozsudek soudu prvního stupně v příslušných částech svého odůvodnění velice podrobně, přehledně a srozumitelně vysvětlil, proč považuje obhajobu obviněné za vyvrácenou a tvrzení o „skutečném podnikání“ její zemřelé sestry za neprokázané. Ani Nejvyšší soud, byť nad rámec dovolacího přezkumu, neshledal žádné nesprávnosti na postupu soudů obou stupňů, pokud vyloučily pravdivost výpovědí obviněné. Ve věci bylo postupováno v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. V rámci interpretace především svědeckých výpovědí se soudy nedopustily žádné deformace jejich obsahu, naopak při respektování obecných zásad logiky hodnotily jednotlivá vyjádření svědků a poukázaly na zřejmé okolnosti, z nichž bylo možné dovodit fiktivnost podnikání společnosti NARCIS NOVA, s. r. o. Trestná činnost spočívající v neoprávněném vylákání daňové výhody tím, že uplatnila neoprávněně nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, byla páchána poměrně dlouhou dobu, čímž mohlo dojít také k dosažení velkého rozsahu podle kvalifikované skutkové podstaty ustanovení §240 odst. 3 tr. zákoníku. Z provedených důkazů vyplývá, že se tak stalo za přispění zaměstnanců Finančního úřadu v Uherském Hradišti, resp. s nimi propojených osob, které mohly mít rovněž svůj podíl na zisku. S vysokou pravděpodobností jen díky této skutečnosti, tedy zájmu určitých osob majících vazbu na správce daně, mohla obviněná po tak dlouhou dobu zřejmě spolu se svou sestrou, předstírat provozování podnikatelské činnosti právnické osoby, z níž mělo vyplývat právo tohoto subjektu daně na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty (§72 a násl. zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů).
Závěr soudů obou stupňů o nečinnosti obchodní společnosti NARCIS NOVA, s. r. o., a o úmyslném neoprávněném vylákání daňové výhody ve výši téměř 14 milionů Kč, je podepřen řadou důkazů, jejich obsah byl soudy náležitě interpretován a existující řetězec nepřímých důkazů dává jasný obraz o důvodnosti podané obžaloby. V uvedeném případě soudy učinily jednoznačné rozhodnutí, které nemohlo být zvráceno dovolacími argumenty obviněné. Snažila se jen z určitých od sebe oddělených částí provedených důkazů utvořit jiný průběh skutkových okolností, které by vyústily v její nevinu. Nejvyšší soud se zcela ztotožnil s názorem soudů obou stupňů, že obviněná se dopustila protiprávního jednání popsaného ve výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ostravě, a to i se všemi v napadených rozhodnutích uvedenými argumenty. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v dané věci nebyl shledán, resp. nebyl ani řádně uplatněn, byť se Nejvyšší soud nad rámec svého dovolacího přezkumu zabýval tvrzeným zásahem do práva obviněné na spravedlivý proces.
Dovolání obviněné, byť zčásti neodpovídalo jednomu z dovolacích důvodů, odmítl Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť ve svém celku jej shledal zjevně neopodstatněným. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. října 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová