ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.1424.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 1424/2012-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 12. 2012 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. Z. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 4 To 235/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 1/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. Z. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 2 T 1/2012, byl obviněný Ing. J. Z. uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že jako jediný jednatel obchodní společnosti Aries – CZ, s. r. o., se sídlem Valchařská č. 24/36, Brno, nesplnil svoji zákonnou povinnost a vědomě neodvedl za zaměstnance této obchodní společnosti níže uvedené povinné platby, když
1. v období od března 2008 do března 2010 neodvedl zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků Finančnímu úřadu Brno III, Šumavská č. 31, Brno, ve výši 1 558 774,- Kč, jak mu ukládá zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů,
2. v období od července 2007 do května 2010 neodvedl pojistné na veřejné zdravotní pojištění Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra, Cejl č. 5, Brno, ve výši 310 288,- Kč, jak mu ukládá zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů,
3. v období od června 2007 do března 2010 neodvedl pojistné na veřejné zdravotní pojištění Zdravotní pojišťovně METAL-ALIANCE, Čermákova č. 1951, Kladno, ve výši 44 114,- Kč, jak mu ukládá zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů,
4. v období od srpna 2004 do května 2009 neodvedl pojistné na veřejné zdravotní pojištění Vojenské zdravotní pojišťovně, Drahobejlova č. 1404/4, Praha 9, ve výši 63 485,- Kč, jak mu ukládá zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů,
5. v období od července 2006 do června 2010 neodvedl pojistné na veřejné zdravotní pojištění Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, pobočka v Brně, Příkop č. 4, ve výši 108 478,- Kč, jak mu ukládá zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů,
6. v období od října 2008 do března 2010 neodvedl pojistné na veřejné zdravotní pojištění Všeobecné zdravotní pojišťovně, Benešova č. 10, Brno, ve výši 259 067,- Kč, jak mu ukládá zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů,
7. v období od září 2008 do června 2010 neodvedl pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti Městské správě sociálního zabezpečení v Brně, Veveří č. 5, ve výši 713 982,25 Kč, jak mu ukládá zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů,
čímž celkem neodvedl částku ve výši 3 058 188,25 Kč, přestože zaměstnancům vyplácel mzdu, z které jim zálohy na daň i pojistné srážel, čímž získal pro jmenovanou obchodní společnost prospěch ve stejné výši.
Za to byl obviněný odsouzen podle §241 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání, členství ve statutárním orgánu a zaměstnání ve společnostech a družstvech, jejichž předmětem podnikání je kovoobráběčství, zámečnictví a nástrojářství, na dobu 5 let.
Obviněný podal proti citovanému rozsudku Městského soudu v Brně odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 4 To 235/2012, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu zákazu činnosti. Podle §259 odst. 3 tr. řádu rozhodl odvolací soud tak, že obviněnému uložil podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání, členství ve statutárním orgánu ve společnostech a družstvech, jejichž předmětem podnikání je kovoobráběčství, zámečnictví a nástrojářství, na dobu 5 let.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný Ing. J. Z. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Obviněný rozčlenil odůvodnění svého dovolání do pěti částí označených body I. až V. Podle názoru obviněného soud prvního stupně dospěl k nesprávnému závěru, že obviněný srážel z mezd zaměstnanců obchodní společnosti Aries – CZ, s. r. o., zálohy na daň z příjmů ze závislé činnosti a pojistné na sociální a zdravotní pojištění a že tyto sražené částky neodvedl jejich příjemcům, aniž by soud přihlédl k platbám, které obviněný vynaložil ze svých vlastních prostředků. Obviněný nesouhlasí ani s dalším závěrem soudu prvního stupně, pokud u něj dovodil povinnost odvést sražené částky, ačkoliv ekonomiku a vedení účetnictví jmenované obchodní společnosti zajišťoval externí účetní L. V. – F. Za nesprávné považuje obviněný rovněž konstatování soudu, podle něhož zaměstnanci této obchodní společnosti dostávali plnou mzdu, i když ve skutečnosti jim byla mzda snižována. Podle obviněného je tvrzení soudu, že neodváděl povinné platby, v rozporu s výsledky dokazování, neboť soud nepřihlédl k částce více jak jeden milion korun, kterou obviněný uhradil. Konečně obviněný vytkl odvolacímu soudu neúplnost výroku jeho rozsudku, jímž rozhodl o odvolání obviněného, neboť jím nebylo rozhodnuto o té části odvolání, které nebylo vyhověno.
V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, aniž by konkretizoval další postup.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného Ing. J. Z. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který nepřisvědčil výhradám obviněného uplatněným v jeho dovolání. Podle názoru státního zástupce všechny námitky obviněného kromě jedné směřují proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, protože obviněný brojí proti způsobu, jímž soud prvního stupně i odvolací soud hodnotily provedené důkazy, a proti tomu, jaká skutková zjištění z nich vyvodily. Takové výhrady ovšem nevyhovují nejen uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádnému jinému ze zákonem vymezených důvodů dovolání. Státní zástupce se neztotožnil ani s tvrzením obviněného, podle něhož povinnost provádět odvody záloh na daň, pojistného na sociální zabezpečení a na zdravotní pojištění neměl obviněný, nýbrž ten, kdo pečoval o vedení účetnictví obchodní společnosti Aries – CZ, s. r. o. Obviněný byl totiž jediným jednatelem této obchodní společnosti a povinnost zajistit plnění jejích zákonných povinností ve vztahu k fiskálnímu systému dopadala výlučně na obviněného, nikoli na externího zpracovatele účetnictví. Obviněný nesl odpovědnost i za to, že jmenovaná obchodní společnost bude řádně a ve stanovených termínech poukazovat platby správcům příslušné daně a pojistného. I kdyby byla během roku 2009 těmto příjemcům uhrazena částka vyšší než 1 milion Kč, stále zůstává evidovaný nedoplatek na neodvedených platbách v celkové výši přes 3 miliony Kč, kterou obviněný ani nezpochybnil.
Pokud jde o argumentaci obviněného ohledně druhého důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., podle státního zástupce řízení o odvolání v trestní věci striktně vyžaduje, aby bylo věcné rozhodnutí o podaném odvolání jako celku tvořeno jediným výrokem. Podle trestního řádu lze částečně vyhovět podanému odvolání (čímž je implicitně nevyhověno jeho zbytku), zcela mu vyhovět nebo zcela ho zamítnout (odmítnout). Trestní řád v České republice ovšem nezná částečné zamítnutí odvolání. Jestliže odvolací soud v nyní posuzované věci z podnětu podaného odvolání vyhověl obviněnému v tom, že v jeho prospěch napravil vadu postihující výrok o trestu zákazu činnosti, pak částečně akceptoval jeho odvolání, a tím fakticky rozhodl o celém odvolání, jehož ostatním požadavkům nevyhověl.
Proto závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. J. Z. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný opírá své přesvědčení o jejich naplnění o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že může být dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku by mohlo spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotném právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ní dopadalo.
Obviněný však námitkami uvedenými pod body I., III., IV. v odůvodnění svého dovolání nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a vytýká nesprávný způsob, jímž oba soudy hodnotily provedené důkazy. Tím obviněný zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného činu tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (a pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné, neúplné nebo odlišné skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých, výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé, taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, případně korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem nemůže dovolací soud hodnotit tyto důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Pouze argumentaci obsažené pod bodem II. v odůvodnění dovolání obviněného lze s určitou mírou tolerance přiznat charakter polemiky s právními závěry učiněnými oběma soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud ovšem nemohl akceptovat právní názor obviněného, podle něhož v postavení jediného jednatele obchodní společnosti Aries – CZ, s. r. o., údajně neměl povinnost odvádět za zaměstnance této obchodní společnosti povinné platby, neboť tuto povinnost měl mít externí účetní L. V. – F.
Nejvyšší soud zde připomíná, že pachatelem trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku může být jen zaměstnavatel nebo jiný plátce, který ve větším rozsahu nesplní za zaměstnance nebo za jinou osobu – poplatníka zákonnou povinnost odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo na zdravotní pojištění nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Jde tedy o pachatele, u kterého zákon vyžaduje zvláštní vlastnost ve smyslu §114 odst. 1 tr. zákoníku. V nyní posuzovaném případě byla takovým zaměstnavatelem obchodní společnosti Aries – CZ, s. r. o., tedy právnická osoba. Podle §114 odst. 2 tr. zákoníku pak nese trestní odpovědnost fyzická osoba, která jednala jménem právnické osoby, protože postačí, měla-li zmíněnou zvláštní vlastnost (tj. postavení zaměstnavatele) tato právnická osoba. Jediným jednatelem jmenované obchodní společnosti byl obviněný, takže právě on jednal v postavení statutárního orgánu jménem této obchodní společnosti. Proto obviněný jako její jednatel měl zákonnou povinnost srazit z hrubých mezd zaměstnanců zmíněné obchodní společnosti příslušné zálohy na daň z jejich příjmů ze závislé činnosti a z funkčních požitků a poté je odvést místně příslušnému správci daně (§38h odst. 6, 9 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů), dále srazit pojistné na všeobecné zdravotní pojištění a odvést ho příslušné zdravotní pojišťovně (§5 odst. 1, 3 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů) a srazit pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a odvést je příslušné správě sociálního zabezpečení (§8 odst. 1, §9 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů). Nelze sice zcela vyloučit, že jménem zaměstnavatele nebo jiného plátce, resp. v jejich zastoupení, může jednat stran plnění zákonné povinnosti odvést za zaměstnance povinné platby i jiná fyzická osoba odlišná od statutárního orgánu právnické osoby, která je zaměstnavatelem nebo jiným plátcem, ale vždy se musí jednat o odpovědného zaměstnance takové právnické osoby, který z titulu své funkce nebo pracovního zařazení rozhoduje o povinnosti provádět srážky plateb a jejich odvádění (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 53/2000 Sb. rozh. tr.). Toto postavení ovšem měl v obchodní společnosti Aries – CZ, s. r. o., pouze obviněný. V žádném případě pak nebylo možné přenést zmíněnou zákonnou povinnost na externího zpracovatele účetnictví jmenované obchodní společnosti, protože podle shora citovaných ustanovení nebyl tento zpracovatel v postavení zaměstnavatele nebo jiného plátce, nebyl oprávněn za něj jednat a ani nebyl vybaven výkonnou pravomocí samostatně rozhodovat, zda budou sráženy a odváděny povinné platby a v jaké míře.
Proto Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými námitky obviněného zpochybňující právní závěr soudů nižších stupňů v otázce, zda mohl být trestně odpovědným subjektem trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný Ing. J. Z. dále uplatnil ve svém dovolání důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (bod V. odůvodnění dovolání). K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn ve dvou alternativách. V první alternativě by byl tento dovolací důvod dán, pokud nebyl učiněn určitý výrok, ač podle zákona mělo rozhodnutí obsahovat takový výrok, který zde tudíž chybí. V druhé alternativě by pak šlo o případ, když sice byl určitý výrok učiněn, ale není úplný. Podle obviněného v napadeném rozsudku Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího chybí výrok, kterým rozhodl o té části jeho odvolání, v níž mu nebylo vyhověno, a to tak, že se podle §256 tr. ř. částečně zamítá odvolání obviněného.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že odvolání se podle §256 tr. ř. zamítne jen v tom případě, jestliže napadený rozsudek soudu prvního stupně v celé přezkoumávané části (§254 tr. ř.) odpovídá ustanovením hmotného i procesního práva, a není-li tedy podané odvolání ani zčásti důvodné. Taková situace však v posuzované věci nenastala, neboť odvolací soud, který z podnětu odvolání obviněného Ing. J. Z. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle §254 odst. 1, 3 tr. ř., dospěl k závěru, že jsou dány důvody uvedené v §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. pro částečné zrušení napadeného rozsudku, a to v jeho výroku o trestu zákazu činnosti, o němž pak odvolací soud znovu sám rozhodl. Jak je tedy zřejmé z výroku rozsudku odvolacího soudu, bylo zčásti vyhověno odvolání obviněného, takže již nepřicházelo v úvahu jeho zamítnutí. Odvolání je totiž z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. Proto jestliže odvolací soud vyhověl podanému odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé, neúspěšné části zamítnout toto odvolání podle §256 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002). Odvolací soud tedy nemohl z podnětu odvolání obviněného zčásti zrušit napadený rozsudek a nově rozhodnout a zároveň ve zbytku podle §256 tr. ř. zamítnout odvolání obviněného.
V důsledku všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Ing. J. Z. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které do jisté míry odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. ř.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného Ing. J. Z. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265m tr. ř.).
V Brně dne 12. 12. 2012
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y
Vypracoval:
JUDr. Vilém R a v e k