ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.164.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 164/2012-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. dubna 2012 o dovolání, které podal obviněný P. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 9 To 452/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 87/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 91 T 87/2008, byl obviněný P. Š. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na úrazové pojištění, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákona“) a přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2010 (dále také jen „tr. zákoník“). Za to byl odsouzen podle §147 odst. 2 a §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 45 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu v jakékoli obchodní společnosti v trvání 6 let.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 9 To 452/2011, odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný P. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v §§265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř.
V úvodu svého dovolání obviněný vytkl odvolacímu soudu, že se ve svém obecném odůvodnění nevypořádal se zcela konkrétními námitkami obsaženými v odvolání. Domníval se, že byl tak zbaven přístupu k druhé instanci, neboť došlo k zamítnutí podaného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání, tím pak k porušení čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále obviněný namítl, že skutky, pro které byl uznán vinným, nemohou být posouzeny jako trestný čin, resp. přečin, pro nedostatek jednání, a také pro nedostatek příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem. Zjištění, které bylo popsáno tak, že obviněný nesplnil svou zákonnou povinnost vyplývající z jeho funkce a postavení a za zaměstnance společnosti neodvedl povinné platby, je totiž téměř doslova převzato z ustanovení §147 tr. zákona, resp. §241 tr. zákoníku. Tzv. skutková věta však musí popisovat konkrétní jednání obviněného podřaditelné pod tento znak skutkových podstat. Podkladem výroku o vině by podle obviněného měl být pouze takový skutkový stav, jehož součástí je zjištění, jak konkrétně jednal, a také zjištění týkající se příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a následkem. Tyto základní skutečnosti však nalézací soud nezjistil, a proto koncipoval jeho trestní odpovědnost nepřípustným způsobem jako odpovědnost za následek, což Nejvyšší soud např. odmítl ve svém usnesení ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 7 Tdo 320/2008. V další části svého dovolání obviněný soudům vytkl, že neprováděly dokazování ke zjištění základní podmínky pro trestní odpovědnost a to, zda obchodní společnosti měly dostatek finančních prostředků na výplatu hrubých mezd zaměstnanců, resp. k odvodu příslušných plateb. V této souvislosti pak odkázal na rozhodnutí publikované pod č. 30/2001 Sb. rozh. tr., a také na komentář k trestnímu zákonu. Z provedených důkazů pak podle obviněného vyplynulo, že příslušné částky byly z hrubých mezd zaměstnanců sraženy, avšak pouze účetně, neboť faktický objem finančních prostředků, s nimiž společnosti disponovaly, nestačil ani na výplatu čistých mezd. Nakonec obviněný v dovolání poukázal na to, že již od počátku trestního řízení navrhoval vypracování znaleckého posudku, který by měl zhodnotit finanční situaci společností, a také výslech účetní společnosti CZECH Bike, a. s., které soudy neakceptovaly a vůbec se těmito návrhy nezabývaly, čímž podle dovolatele nastala obdobná situace jakou řešil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, popř. aby tak učinil ve vztahu k Městskému soudu v Brně.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. K výhradám týkajícím se pachatelství obviněného, resp. zjištění konkrétního jednání a příčinné souvislosti státní zástupkyně připomněla, že nesplnění zákonné povinnosti odvést za poplatníka výše uvedené platby nespočívá v jednání, ale v opomenutí zaměstnavatele nebo jiného plátce, který si úmyslně nepočíná v souladu s právními předpisy a za své zaměstnance, nebo za jiného poplatníka, neodvede příslušné povinné platby, přestože je ze mzdy srazil, a to buď vůbec, nebo nikoli v celé výši. Městský soud v Brně správně uznal obviněného vinným v obou případech, když jako předseda představenstva společnosti CZECH BIKE, a. s., neodváděl povinné platby za zaměstnance. Jeho trestní odpovědnost je na místě, neboť v uvedené době byl prokazatelně jediným členem představenstva akciové společnosti odpovědný za její řízení včetně obchodního vedení a řádného vedení účetnictví. Totéž platí i u druhé obchodní společnosti RIMS-výroba, s. r. o., v níž byl statutárním orgánem, jediným jednatelem. Povinnost odvádět zákonné platby za zaměstnance obou obchodních společností tak jednoznačně náležela obviněnému, ten jí však neplnil.
Ostatní dovolací námitky označila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství za skutkové, obviněný jimi zpochybňoval zjištění soudů, že jako zaměstnavatel v postavení předsedy představenstva obchodní společnosti CZECH BIKE, a. s., a v postavení jednatele společnosti RIMS-výroba, s. r. o., za své zaměstnance neodvedl správcům daní - správě sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovně příslušné povinné platby, přestože je srazil. Nezákonný stav, kdy nejsou za zaměstnance hrazeny povinné odvody, byl udržován zcela záměrně a dlouhodobě, a to zřejmě ve snaze snížit náklady na výrobu kol formou programového nehrazení povinných odvodů. V kontextu s takovými zjištěními skutečně nebylo na místě pořizovat znalecký posudek z oboru ekonomiky, aby se znalec vyjádřil k tomu, zda obviněným řízené obchodní společnosti měly v inkriminovaném období dostatek finančních prostředků pro výplatu hrubých mezd zaměstnancům. Výrok o vině je tedy správný a byl učiněn na základě řízení, které proběhlo v souladu s pravidly spravedlivého procesu, neboť v něm nebylo možné zaznamenat obviněným zmiňovanou kategorii tzv. opomenutých důkazů. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatněnému obviněným státní zástupkyně konstatovala, že v odvolacím řízení došlo k věcnému přezkoumání rozsudku soudu I. stupně, a proto bylo možné tento dovolací důvod uplatnit pouze v jeho druhé zákonné variantě. Pokud obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil zjevně neopodstatněně, platí to i pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný P. Š. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě vad spočívajících v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva nikoli z hlediska procesních předpisů. Vztahuje se tedy na případy, kdy skutek, jímž je obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu proto není možné přezkoumávat a hodnotit správnost nebo úplnost skutkového stavu ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., což jsou právě otázky upravené normami procesního práva. Předmětem právního posouzení je tedy skutek zjištěný soudy nižších stupňů, kterým je dovolací soud v podstatě vždy vázán.
Pod tímto dovolacím důvodem obviněný uplatil především námitku, že skutková zjištění, ke kterým soud dospěl, nelze kvalifikovat jako trestný čin §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, resp. přečin §241 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, pro nedostatek jednání a zároveň pro nedostatek příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem. Soud podle něj nedospěl ke zjištění, že nějakým konkrétním projevem vůle (např. příkazem) naplnil znaky jednání, které zapříčinilo neodvedení povinných plateb oběma obchodními společnostmi.
Městský soud v Brně uznal obviněného vinným ad 1) trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na úrazové pojištění, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákona pro skutek spočívající v podstatě v tom, že jako statutární orgán – jediný člen představenstva a současně předseda představenstva CZECH BIKE, a. s., v období let 2005 až 2007 vědomě nesplnil svou zákonnou povinnost vyplývající z jeho funkce a postavení a za zaměstnance společnosti neodvedl povinné platby blíže specifikované v rozsudku soudu prvního stupně; ad 2) přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1, 3 tr. zákoníku, když jako statutární orgán, jediný jednatel společnosti RIMS-výroba, s. r. o., v letech 2009 – 2010 vědomě nesplnil svou zákonnou povinnost vyplývající z jeho funkce a postavení a za zaměstnance společnosti neodvedl povinné platby.
Trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákona se dopustil ten, kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplnil svoji zákonnou povinnost za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, a získal tímto činem prospěch velkého rozsahu. Jde o neodvedení těch povinných plateb, nebo jejich částí, které je povinen platit zaměstnanec (poplatník) z příjmů ze závislé činnosti a z funkčních požitků, zaměstnavatelem (plátce), jenž mu je srazil při výplatě mzdy nebo platu. Větší rozsah byl za účinnosti trestního zákona dovozován z pravidla uvedeného v ustanovení §89 odst. 11 tr. zákona a určen tak částkou nejméně 50 000,- Kč, resp. prospěch velkého rozsahu částkou nejméně 5.000.000,- Kč.
Přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011 spáchá ten, kdo jako zaměstnavatel nebo plátce ve větším rozsahu nesplnil svoji zákonnou povinnost za zaměstnance nebo jinou osobu odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistné na zdravotní pojištění, a získá-li tímto činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. Ve smyslu ustanovení §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku je za značný prospěch nutné považovat částku nejméně 500.000,- Kč.
Podle §89 odst. 2 tr. zákona, resp. §112 tr. zákoníku se jednáním rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen.
V daném případě obviněný spáchal oba trestné činy úmyslným opomenutím, kdy byl jako jediný člen představenstva akciové společnosti, resp. jediný jednatel ve společnosti s ručením omezeným, tedy jako jediná osoba jednající jménem obchodních společností v rozhodném období nejen navenek, ale i směrem dovnitř, tj. jako zaměstnavatel, povinen odvádět za zaměstnance povinné platby, přičemž tak dlouhodobě nečinil. Aby nedošlo k trestnému jednání bylo po obviněném vyžadováno konání, a to v podobě, kdy měl dostát své povinnosti a hradit za své zaměstnance povinné platby. Tím, že po dobu několika let a ve dvou společnostech tuto povinnost neplnil, je zřejmé, že jednal vědomě s úmyslem neodvádět srážky z hrubých mezd zaměstnanců. Příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vzniklým následkem jednoznačně vyplývá z uvedených skutkových zjištění, která jsou, byť stručně, ale z hlediska náležitostí popisu skutku dostatečně a výstižně vyjádřena ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Z jednotlivých skutkových okolností vyplývá, že díky svému postavení v obou společnostech náležela právě obviněnému povinnost odvádět jednotlivé platby jejich příjemcům, a tím, že úmyslně nekonal tak, jak mu ukládají zákonné normy, způsobil škodlivý následek. I když skutková zjištění nalézacího soudu nejsou v samotném výroku o vině vyjádřena zcela vyčerpávajícím způsobem, nicméně postačujícím pro určení právní kvalifikace, tak v odůvodnění svého rozsudku soud podrobně vysvětlil důvody a podklady, které jej vedly k závěru, že obviněný cíleně a účelově po dobu několika let neodváděl srážky z hrubé mzdy svých zaměstnanců příslušným příjemcům zákonných plateb.
Způsob provedení činu v předmětné trestní věci proto nelze srovnávat s věcí, v níž rozhodoval Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 7 Tdo 320/2008 (publikovaném pod č. T 1086 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, v sešitě 45), na něž dovolatel odkazoval. V rámci dovolacího řízení totiž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že trestní odpovědnost obviněného v uvedené věci soudy v podstatě pouze dovozovaly z jeho postavení v obchodní společnosti, jež byla plátcem příslušných odvodů, aniž by zkoumaly, zda k neplnění zákonných povinností projevil obviněný, byť jako statutární orgán, konkrétní vůli. Zjištění v tomto rozsahu proto hodnotil Nejvyšší soud jako nedostatečná pro vyslovení trestní odpovědnosti obviněného trestným činem podle §147 odst. 1 tr. zákona. V daném případě však bylo nade vší pochybnost prokázáno, že obviněný P. Š. měl již od samotného počátku založení jmenovaných obchodních společností úmysl neodvádět povinné platby za jednotlivé zaměstnance, ačkoli jim příslušné částky byly z mezd sraženy. Obviněný jako jediná osoba odpovědná za jednání jménem obou obchodních společností dlouhodobě, v bodě 1) výroku o vině v letech 2005-2007 a v bodě 2) v roce 2009 až do dubna 2010, podnikal tak, že ačkoli z hrubých mezd zaměstnanců nechal srazit příslušné částky představující zákonné platby, fakticky nikdy neplnil povinnosti zaměstnavatele a platby neodvedl. Způsob, jakým obviněný poměrně dlouhou dobu prováděl výrobní a obchodní činnost v obou společnostech, nalézací soud podrobně popisoval v odůvodnění svého rozsudku na str. 7, 8 a následně hodnotil na str. 23. V rámci opatřování důkazních podkladů pro výrok o vině se Městský soud v Brně nespokojil pouze s faktem, že obviněný byl jediným jednatelem nebo jediným členem představenstva ve společnostech, které neodváděly povinné platby, nýbrž podrobně objasnil záměr obviněného již od počátku vstupu do podnikání nehradit povinné platby za své zaměstnance a dosáhnout tak neoprávněného majetkového prospěchu. Vzhledem k tomu, že převážnou část dokazování zaměřil nalézací soud na stěžejní otázku jednání obviněného, přičemž dospěl k výše uvedeným závěrům, je evidentní, že trestní odpovědnost obviněného nebyla založena na odpovědnosti za následek, jak naznačoval ve svém dovolání.
Další argumenty, jimiž se odvolatel snažil zpochybnit své odsouzení, vycházely rovněž z odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu a komentář k trestnímu zákonu, týkaly se finanční situace obou společností, která podle obviněného neumožnila příslušné platby hradit. Dlouhodobá soudní praxe trestní odpovědnost za neodvádění zákonných plateb ve smyslu ustanovení §147 tr. zákona, resp. §241 tr. zákoníku, podmínila mj. zjištěním, že příslušné částky byly z hrubé mzdy zaměstnance sraženy a zaměstnavatel (jeho jménem jednající fyzická osoba) je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil k jiným účelům (srov. č. 30/2001 Sb. rozh. tr.). Nalézací soud si byl vědom uvedeného výkladu, přičemž v odůvodnění svého rozsudku odkázal na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se danou problematikou zabývají (viz str. 20 rozsudku). V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že uvedená teze o nutnosti prokázat dostatečný rozsah finančních prostředků k odvádění povinných plateb zaměstnavatelem je navíc doplňována tak, že v případě déletrvajícího období nedostatku finančních prostředků případně s přihlédnutím k jiným okolnostem podnikání, je možné po obviněném požadovat, aby přizpůsobil hospodaření podniku možnosti odvést povinné platby, nebo dokonce musí takové podnikání ukončit (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 228/2001, publikované pod č. T 297, ve svazku 12 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H Beck., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 5 Tdo 456/2002, publikované pod č. T 458, ve svazku 19 téhož Souboru). Z hlediska posuzování zejména subjektivní stránky je významné, že nepříznivá finanční situace plátce nemá vždy za následek absenci tohoto znaku skutkové podstaty, ale právě především v případech dlouhodobého udržování ekonomického stavu plátce tak, že není schopen plnit zákonné odvody, je třeba hodnotit jako úmyslné neplnění zákonných povinností sražené částky odvádět.
Obviněný v posuzovaném případě v letech 2005-2007, a následně 2009-2010 neodváděl povinné platby za své zaměstnance, udržoval tento protiprávní stav dlouhodobě ve dvou obchodních společnostech, přičemž v podstatě zánikem jednoho podnikatelského subjektu vstupoval ihned na trh s novou společností se stejným předmětem podnikání, stejnými zaměstnanci, a evidentně i za stejných předpokladů neplnit povinnost odvádět za zaměstnance platby. Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že obviněný úmyslným opomenutím obohacoval sebe či jiného na úkor státu, a přitom neučinil žádné kroky, z kterých by bylo zřejmé, že chce dostát svým povinnostem a odvést povinné platby. Je nutné naprosto odmítnout obhajobu obviněného, pokud tvrdil, že peníze, které společnosti obdržely od odběratele jejich výroby (společnosti KOVL, s. r. o.) nepostačovaly na odvody, ale v podstatě pokryly pouze čisté mzdy zaměstnanců. Za této situace pak bylo povinností obviněného zajistit běžný provoz tak, aby z výrobního zisku mohl plnit své zákonné povinnosti, např. mohl snížit mzdy zaměstnancům nebo snížit počet pracovníků, mohl požadovat vyšší odměnu od svého odběratele, či jinak zvýšit příjmy z podnikání, zkrátka bylo jenom na jeho organizačních či obchodních schopnostech, aby pokračoval v podnikání a přitom respektoval platné zákony. Naprosto v souladu s již citovanou judikaturou jsou úvahy soudu prvního stupně, jimiž se přesvědčivým způsobem vypořádal s obhajobou obviněného zejména poté, co doplněným dokazováním byly opatřeny podklady pro uvedený závěr o dlouhodobém provozování podnikání ve výrobě kol pro společnost KOVL, s. r. o., při němž již nejméně od roku 2003 v rámci různých obchodních společností, v nichž obviněný vystupoval jako statutární orgán, záměrně vytvořil stav, kdy jako zaměstnavatel neměl k dispozici finanční prostředky na výplatu mezd zaměstnancům, resp. na odvody povinných plateb z těchto mezd. Obviněný se uvedeným způsobem podnikání úmyslně snažil vyhýbat plnění povinností zaměstnavatele, skončením podnikání v jedné právnické osobě pokračoval fakticky naprosto shodnou činnost při zachování zaměstnanců, strojů, administrativy i dalšího potřebného vybavení pro výrobní činnost, kterou jen zcela formálně převedl pod jiný podnikatelský subjekt. V každém z nich lze tak naprosto zřetelně vysledovat záměr obviněného neplnit odvodní povinnost cíleným nastavením finančních příjmů tak, aby „nepostačovaly“ k povinným platbám. Tento způsob podnikání proto v souladu s již citovaným soudním výkladem je nutné postihovat stejně, jako „typické“ případy protiprávního jednání, kdy zaměstnavatel poté, co z vyplacených mezd zaměstnancům srazí odpovídající částky na odvody, neuhradí je oprávněným příjemcům a použije na jiný účel. Nelze proto akceptovat výhrady obviněného, jimiž se snažil zvrátit správné právní posouzení skutkových zjištění soudem prvního stupně, která podpořil i soud odvolací.
Další námitkou, jíž obviněný vytýkal rozsah dokazování soudům, které nevyhověly jeho návrhům na vypracování znaleckého posudku ohledně ekonomické situace obou společností a na provedení výslechu svědkyně K. B., se již obviněný ocitl mimo rámec důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z ústavního principu nezávislosti soudu zakotveného v čl. 81 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) vyplývá, že soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (viz k tomu nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh stran trestního řízení včetně obviněného. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit, což nalézací soud plně respektoval, když náležitě odůvodnil na str. 20, 21 rozsudku, na základě jakých skutečností nevyhověl těmto důkazním návrhům. Dovolacímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocovat soudy provedené dokazování, a to včetně jeho rozsahu a posuzování odmítnutých důkazů, proto je v daném kontextu významná toliko otázka, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena základní práva obviněného, zejména právo na spravedlivý proces, avšak takové pochybení Nejvyšší soud neshledal. Souvislost, kterou obviněný naznačil v dovolání, když odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011, není možné nalézt. V citované věci senátu 3 Tdo Nejvyššího soudu se soud I. stupně zabýval navrhovanými důkazy pouze formálně a v podstatě nijak nezdůvodnil odmítnutí jejich provedení. Jak již bylo uvedeno, Městský soud v Brně ve věci obviněného P. Š. velice podrobně a především přesvědčivě vysvětlil důvody, které jej vedly k ukončení dokazování bez jeho doplnění dle návrhů obhajoby. Odvolací soud se sice v odůvodnění svého usnesení, které lze označit za přinejmenším velice strohé, konkrétně nevyjádřil k jednotlivým odvolacím námitkám, ale ztotožnil se s provedeným dokazováním i jeho rozsahem tak, jak je provedl soud první instance. Proto není možné srovnání této věci s věcí, na níž obviněný odkazoval, jím navržené důkazy totiž nemají povahu důkazů opomenutých.
Předpokladem pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Zásadní význam zde má okolnost, zda odvolací soud přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně po věcné stránce. Tato první alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se uplatní v případech, kdy soud druhého stupně odvolání odmítl nebo zamítl (podle §253 tr. ř.), aniž se jím meritorně zabýval, ačkoli nebyly splněny procesní podmínky pro takový postup. Napadené usnesení odvolacího soudu však bylo vydáno podle §256 tr. ř., tedy až poté, co soud druhé instance v rámci své přezkumné činnosti dospěl k závěru, že odvolání obviněného není důvodné. Za této situace mohl dovolatel úspěšně uplatnit deklarovaný důvod výhradně v jeho druhé alternativě, tj. že v řízení předcházejícím uvedenému zamítavému rozhodnutí odvolacího soudu byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Obviněný však v dovolání nekonkretizoval dovolací důvod, který spatřoval v řízení předcházejícím zamítavému rozhodnutí odvolacího soudu. Pod tímto dovolacím důvodem uváděl pouze výhrady k rozsahu přezkumu odvolacího soudu, který hodnotil jako nedostatečný, když se podle něj vůbec nevypořádal s jeho námitkami uplatněnými v odvolání, čímž došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání. Tyto výhrady však nespadají nejen pod deklarovaný, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod v §265b odst. 1 tr. ř. Odvolací soud z podnětu odvolání obviněného podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a neshledal podané odvolání důvodným. Ačkoliv jeho odůvodnění je strohé a obecné, kdy se v podstatě ve všech otázkách ztotožnil z argumentací soudu I. stupně, přičemž na ně odkázal, je významné, že právě nalézací soud podrobně, pečlivě a srozumitelně vysvětlil své úvahy jak ve vztahu k provedeným důkazům, tak i k samotnému hmotně pávnímu posouzení svých skutkových zjištění. Pouhá nespokojenost obviněného s odůvodněním soudu II. stupně nemůže založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Vzhledem k výše uvedenému, kdy část námitek nespadala pod uplatněné dovolací důvody a další námitky byly hodnoceny jako zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. Š. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. dubna 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová